Zkáza v ulici Na poříčí: 46 mrtvých a šok, který změnil pražské stavitelství
Dnes stojí na křižovatce ulic Na poříčí a Biskupská v centru Prahy hotel ze 30. let minulého století. Denně jej minou tisíce kolemjdoucích, málokdo z nich však má tušení, že právě kráčí místem s velice pohnutou historií.
Budova hotelu Harmony vyrostla na zdejším nároží v důsledku nešťastné náhody. Původní architektonický plán počítal s vybudováním obchodního domu. A jeho realizace se v roce 1928 skutečně už zdárně chýlila k závěru. K nebi se impozantně tyčilo pět nadzemních pater. Pod úrovní ulice se ukrývaly dva suterény sahající do hloubky zhruba osmi metrů. Čas zbývající do nastěhování prvních nájemců se počítal už jen na dny. Nakonec ale všechno dopadlo úplně jinak: krátce před kolaudací se celá stavba tragicky zřítila a v jejích troskách zahynulo celkem 46 lidí. Šlo o největší stavební katastrofu v naší novodobé historii.
Rychle a honem!
Osudný okamžik nastal v úterý 9. října 1928 devět minut po patnácté hodině odpoledne. Takřka hotový dům, kde svou pobočku plánoval otevřít obchodní dům Jakesch, sice ještě pokrývalo lešení, uvnitř zatím neomítnutých stěn se ale již v plném nasazení dokončovaly stavební práce. Což byl také důvod, proč se v budově v tu chvíli pohybovalo množství dělníků a řemeslníků. Bezprostředně po zhroucení stavby tak nebylo možné určit, kolik jich vlastně zůstalo uvězněných v sutinách! Stavební firma Pražák a Moravec sice vedla dokumentaci o svých pracovnících, písemné záznamy ale nešťastně uchovávala v provizorní kanceláři zřízené uvnitř budovy.
Ve chvíli, kdy šla stavba k zemi, tak pod horou trosek pohřbila i klíčové seznamy. Na místě navíc pracovalo i několik externích dělníků z najatých specializovaných firem. Ještě několik dnů po katastrofě nebyl přesný počet přítomných známý a na místo přicházeli pozůstalí, kteří se v obavách o osudy svých nejbližších snažili zjistit, zda se náhodou tragická událost netýkala i jich. Mezi oběti se zařadilo také několik nešťastníků, kteří se v osudný okamžik náhodou ocitli na nesprávném místě a to odpoledne novostavbu pouze pěšky míjeli. Proto mezi postiženými najdeme i ženy.
Reportáže
Samotné zhroucení stavby můžeme dnes zpětně rekonstruovat díky očitým svědectvím dochovaným v dobovém tisku. Například deník Národní politika tragédii věnoval celou první stranu. Připomeňme, že v tehdejší době vypadal denní tisk o poznání jinak než ten dnešní a vyhradit některé zprávě tolik prostoru představovalo skutečně mimořádnou výjimku. „Obrovský sloup prachu zahalil na chvíli dějiště katastrofy. Když se opět usadil, bylo viděti celé okolí poseté tříští z přeražených dřev a rozbitých skel. Uprostřed do výše prvního patra kupila se beztvará hmota rozpukaného betonu a rozbitých cihel, ježících se přelámaných trámů a zohýbaných železných tyčí. V pozadí stála dřevěná vysoká věž pro vytahování materiálu,“ popsal reportér deníku.
Jediná část konstrukce, která zůstala nedotčená, byla dřevěná výtahová šachta pro tzv. páternoster. Stavba, která původně dosahovala výše sedmi nadzemních pater, náhle čněla jen dva metry nad zemí. Stavební sutiny totálně zničily elektrické vedení vedoucí přilehlou ulicí a částečně zasypaly právě projíždějící tramvaj.
Jedním z prvních, kdo pohotově přispěchal na místo, byl předseda pražského záchranného sboru Eugen Lederer. Na místo se záhy dostavili také zástupci vlády a vedení města – tehdejší pražský primátor Karel Baxa, náměstek vlády Jan Šrámek či vrchní stavební rada Oldřich Uher. Ministr železnic Josef Václav Najman dal dokonce k dispozici vlastní automobil.
Vyprošťování
Ihned po události byly zahájeny záchranné práce. Již v 15.15 pracovalo na místě 140 vojínů záchranného pluku. Trvalo však několik hodin, než se podařilo vyprostit první mrtvá těla. A to se do akce se zapojili všichni, kdo měli v danou chvíli volné ruce! Vedle 500 vojáků, 1 545 mužů s vrtacími stroji, desítek hasičů a pomocných dělníků přispěchalo také množství dobrovolníků. Ošetřování zraněných se na improvizovaném obvazišti ujalo pět vojenských lékařů a dvě ošetřovatelky.
Nalezená mrtvá těla se obvykle nacházela natolik zohavená, že nebylo možno je identifikovat. Lidové noviny přinesly také krátkou zprávu o jisté statečné ženě v zeleném svetru, která se odvážně pustila do záchranných prací po boku mužů. Mělo jít o jistou Růženu Škardovou, manželku kočího, který zůstal i se svým povozem uvězněn pod zřícenými sutinami. Zda byla v hledání svého muže úspěšná, však již bohužel noviny nesdělují. V sedm hodin večer bylo nalezeno zatím šest mrtvých těl a 29 zraněných bylo dopraveno na chirurgickou kliniku profesora Jiráska. Ta se nacházela se v dnešní Revoluční ulici, nebyla však dostatečně vybavena na takový přísun pacientů a nezbylo, než zbudovat provizorní lazaret na chodbách.
Deník, který přinášel příběhy pátrání po zasypaných tělech ještě osmý den po tragédii, zaznamenal rovněž podrobná svědectví o záchranných pracích. Dnes se tak můžeme dočíst jak o konkrétních osudech zasypaných těl, která se postupně dařilo nacházet, tak o hrdinských činech doprovázejících záchranné akce. Například jistý hasič si prý všiml toho, že výtahová šachta se riskantně naklání, a ihned vyšplhal nahoru, aby konstrukci zajistil dříve, než se zhroutí. Mezi desítkami tragických příběhů se občas dal nalézt i šťastný konec – mnozí totiž jako zázrakem unikli téměř jisté smrti, když se jim podařilo včas se vzdálit od hroutícího se betonu.
Maximální úsilí
Brzy bylo jasné, že odklidit tuny zřícené hmoty bude vyžadovat mnohem více času, než kolik toho dne zbývalo do setmění. Městští zřízenci proto nainstalovali na tramvajové vedení, stožáry lamp a balkony okolních domů dvanáct mohutných osvětlovacích reflektorů. Potřebovali záchranářům zajistit co možná nejlepší viditelnost.
Až díky dvěma traktorům protiletadlové obrany bylo možno odstranit tři ohromné betonové kvádry z pilířů, jež zůstaly vcelku. Na místě pracovaly dva vrtací stroje, pneumatické bourače, přístroje na autogenní svařování a dvanáct automobilů. Ve čtvrtek se podařilo zajistit také pojízdné jeřáby ze Škodových závodů. Ty významně přispěly k urychlení odklízecích prací. Firma Lana z Černého Kostelce tentýž den za pomoci vojska dopravila na místo dva mohutné zvedací výtahy, slibující urychlit odstraňování popadaných betonových pylonů.
Vrchní stavební rada Oldřich Uher nařídil, aby byl navrtán sklep sousedního domu č. 31. Tak vznikl prostor, kudy se mohli záchranáři dostat do podzemí zhroucené stavby. Pracovalo se po celou noc, vojáci se střídali na dvě směny. Občerstvení jim zajišťovaly kasárny na náměstí Jiřího z Poděbrad, hasiči pak přímo na místě rozdávali horký čaj. Přidalo se i několik soukromých firem, které dodaly dohromady stovky porcí jídla.
Na policejní stanici v sousední Biskupské ulici vzniklo shromaždiště předmětů, které se ve zřícenině našly – šlo o osobní majetek dělníků, obvykle části oděvů, doklady, peněženky, hodinky, kapesníky apod. Zástupci elektrických podniků hlavního města usilovali o co nejrychlejší obnovení provozu tramvají a k odklízení neštěstí se proto přidali i jejich zaměstnanci.
Ti šťastnější
Zkáza tak obřích rozměrů na první pohled nenabízela naději, že snad mohl některý z dělníků přežít. Přesto se několik takových zázraků odehrálo. Po jednadvacáté hodině večer záchranáři vytáhli z trosek prvního z nich – tesaře Antonína Nováka, který se shodou okolností v době zřícení nacházel v prostorách sklepení a díky tomu vyvázl jen se škrábanci. Jiní přeživší už měli méně štěstí. Mnozí z nich zůstali v bezvědomí nebo těžce raněni. Nicméně i tak počet zachráněných překonal očekávání.
V podzemních prostorách, kam se záchranáři dostali poté, co probourali otvor ve stěně sklepení sousedního domu v Biskupské ulici, se ukrývali tři další lidé. Než se je podařilo dostat ven, strávili v podzemí více než deset hodin. Není těžké si představit úlevu, která se jich zmocnila poté, co se opět dostali na čerstvý vzduch. „Stačil se od chvíle, kdy věděl, že bude zachráněn, dostatečně vzpamatovat a byl vyveden čilý a rozradostněný. Dojatě děkoval svým zachráncům: Děkuji vám, vojáčkové, zaplať vám to Pán Bůh,“ přiblížil zpravodaj Národní politiky záchranu jistého Rudolfa Zicha, kterého doma čekala mladá manželka s dítětem.
Po první noci se z trosek povedlo vyprostit celkem třináct mrtvých těl, přičemž u poloviny se nepodařilo zjistit totožnost. Vedlejší obětí se stal zasahující policejní strážník, kterého ve Vysočanech nešťastnou náhodou srazilo projíždějící hasičské vozidlo mířící do ulice Na Poříčí. Jak informovala Národní politika, šlo o jistého Václava Petra z Malešic. Sanitky dopravily do nemocnic 36 přeživších, část z nich byla propuštěna hned, jiní zůstali delší dobu a někteří svým zraněním na místě podlehli.
A ti druzí
Mrtvá těla ale přibývala, a poslední z nich se našla ještě čtvrtý den po události. Hned druhý den po tragédii se ale v reakci na absolvovaný šok vydaly do ulic zástupy stavebních dělníků a demonstrovaly za zlepšení pracovních podmínek a především důkladnější dodržování bezpečnostních zásad. V reakci na to došlo mimo jiné k dočasnému zastavení všech probíhajících stavebních prací na jiných staveništích na celém území Velké Prahy. Za týden uspořádala Praha smuteční pohřební průvod.
Další mrtvé nacházeli záchranáři ještě v pátek, tedy s odstupem čtyř dnů. Případné přeživší se pokoušeli nalézt i pomocí klepání na betonové traverzy. Záchranáři hovořili o tom, že zespod zaslechli ozvěnu, nicméně později uznali, že jim fyzické i psychické vyčerpání možná způsobilo sluchové halucinace. Třetí den bylo z trosek vytaženo celkem 33 mrtvých. Předpokládalo se ale, že pod zřícenými deskami se mohou stále ještě ukrývat přeživší, neboť uvnitř šachty prokopané ze sousedního domu byl vzduch. Jeden z rotmistrů uvedl, že zezdola zaslechl brzy nad ránem čtyři rány a pokusil se dostat dovnitř trosek. Bezúspěšně. Někteří dělníci se stále pohřešovali. Teprve v sobotu 13. října záchranáři oficiálně ukončili vyhledávání obětí. Konečná bilance nalezených těl dosáhla 37, dalších 9 pak na následky zranění zemřelo později.
K atmosféře celkového znepokojení nijak nepřispěla ani událost ze čtvrtečního pozdního večera, kdy došlo v nedaleké Libni ke zhroucení další z novostaveb. K zemi se kácel čtyřpatrový dům na rohu tehdejší Drahobejlovy a Lihovarnické ulice. Díky štěstí v neštěstí se sice vše obešlo bez lidských obětí, protože v noci na místě nepobýval nikdo z dělníků, nicméně událost opět rozvířila debatu o vhodnosti a dostatečnosti současných stavebních předpisů. Deník Národní politika poukázal na to, že trestní řád upravující odpovědnost v oblasti stavebnictví pochází z roku 1803, a je tedy více než na místě jej aktualizovat.
Dozvuky
Vyjádření soustrasti přicházely z celé republiky i ze zahraničí, jmenovitě z Polska a Německa. Místo tragédie navštívilo hned několik vysokých státních úředníků, včetně tehdejšího ministra pro veřejné práce dr. Spina. V parlamentu se hned následujícího dne začal projednávat návrh zákona o zřízení inspektorátů stavebních živností. Ty měly v budoucnu důsledně kontrolovat projekty prováděných staveb a jakost použitého materiálu. Na schůzi Poslanecké sněmovny přednesl 11. října předseda Jan Malypetr soustrastný projev a poslanci naplánovali zařadit v nejbližších dnech na bod programu právě otázku zpřísnění kontrol.
Je pochopitelné, že se svědkové, novináři a další zainteresovaní pokoušeli najít viníka. Za příčinu neštěstí sice zvláštní vyšetřovací komise označila přetížení rohových pilířů, mezi lidmi ale kolovaly jiné názory. V dobovém tisku se téměř okamžitě objevily kritické komentáře směřující na zákon o stavebním ruchu. Označovaly ho za „bezhlavý“ a sloužící jen k honbě za ziskem. Obchodní dům v lukrativní lokalitě poblíž vlakového nádraží představoval atraktivní adresu a nájemci měli slíbeno, že na konci roku se už mohou nastěhovat.
Neoficiální závěry tvrdí, stavitelé spěchali, aby vše stihli právě před tímto datem, a použili proto nekvalitní cement. Podle bratra jednoho z majitelů, Ing. Pražáka, nakupovala firma cement u menšího výrobce, protože všechny větší cementárny byly tou dobou plně zaměstnány množstvím objednávek. Materiál použili i přesto, že s ním v minulosti neměli dobré zkušenosti – údajně se začal mírně oddrolovat zhruba týden poté, co ztuhl.
Ještě během úterní noci zadrželi strážníci stavebního inženýra Rudolfa Mondla, který byl pověřen dozorem na stavbě. Při výslechu na strašnické policejní stanici popřel, že by za nehodou stál nekvalitní cement. Připustil sice, že v nižších poschodích dělníci této směsi použili, ve vyšších patrech však již údajně pracovali s dostatečně vhodným materiálem. Tvrdil také, že dělníci odstraňovali bednění nezbytné během vysychání stavební hmoty až po uplynutí 10 až 14 dnů, přitom podle výrobce měly stačit pouze dva dny. Jeho samého však událost zjevně značně rozrušila, neboť poté, co se o ní dozvěděl, se údajně pokusil zastřelit. Pro teprve sedmadvacetiletého inženýra muselo jít o zvlášť traumatickou zkušenost. Nezjistíme už však, zda si ji sám kladl za vinu.
Laboratorní analýza použitého cementu ale nevyzněla pro firmu Pražák a Moravec nijak pozitivně. Vyšlo najevo, že dělníci míchali písek a cement v poměru 18:1. Doporučoval se však o poznání hustší poměr 8:1.
Mondla ve čtvrtek umístili do vyšetřovací vazby a nakonec se octil i před soudem. Podle obžaloby vyprojektoval celou stavbu v přílišném spěchu a nepřímo tak stál za jejím zhroucením. Přesto vyvázl jen s podmínkou. Vinu – jeho, ani nikoho jiného, stejně jako zcela přesnou příčinu – se nikdy nepodařilo plně prokázat. Roční podmínku dostal ještě Vlastimil Pražák, bratr spolumajitele firmy, který měl stavbu dozorovat.
Ozvuky
V Lidových novinách se události ve svém sloupku z 11. října věnoval i Karel Čapek. Stejně jako jeho kolegové nešetřil kritikou vůči příliš benevolentním úřadům a především systému stavební a pozemkové spekulace. Čapek připomínal, že tato „nejpohodlnější a nejbezohlednější lichva“ vyhnala cenu půdy tak vysoko, že developerům nezbývá nic jiného, než hnát stavby do hloubky či výšky a šetřit všude, kde je to možné. Dodejme, že sáh půdy, tj. 3,59 m², vyšel tehdy v centru Prahy na 60 tisíc korun. „Zrodilo se u nás jakési velikášství, chceme mít Prahu velikou, Prahu obchodních paláců a veledomů. Již nám nikde a v ničem nestačí ta drobná intimita minulých let. Popadl nás hřích pýchy, rozpřahujeme se po rozměrech, na které patrně nestačíme,“ napsal tehdy osmatřicetiletý Čapek.
Z jeho slov jasně vyplývá, že problémy, s jakými se tehdy česká metropole potýkala, se v mnohém nelišily od těch dnešních. „Náš poměr k Praze je nezdravý již tím, že ji přelidňujeme. Bylo by načase již přemýšlet, aby pevně rostla a rostla krásněji. Černý stavební rok již mnoho pokazil; neorganické nástavby, regulační bezohlednosti, zastavování ploch, které měly býti plícemi příštího zdravějšího města, to vše svědčí o zbarbarizování překotného stavebního ruchu při trvající bytové tísni,“ pokračuje rozhořčený spisovatel.
