Zmizelé insignie Přemyslovců: Co nosili čeští králové před Svatováclavskou korunou?
Slavnou Svatováclavskou korunu nechal zhotovit Karel IV. pro svou korunovaci, co ale používali jeho předchůdci? Starší badatelé hledali podobnosti mezi korunami z dobových vyobrazení a předpokládali existenci jediného klenotu, který se měl stát základem pro korunu Karla IV. Skutečnost byla ale o dost složitější a nejasnější.
První problém v souvislosti se starobylými korunami je ten, že vyobrazení (nejen) českých králů zvláště na mincích a pečetích byla většinou schematická a neodpovídala realitě. Druhé úskalí tkví v tom, že v raném a vrcholném středověku se ve střední a západní Evropě opakuje víceméně šest typů vzhledu korun.
Největší potíž při zkoumání starších diadémů ale spočívá v tom, že konkrétním korunám v raném a do značné míry i vrcholném středověku ještě nepříslušela role nadosobního státního symbolu, který by byl jako jeden jediný pravý a nezaměnitelný klenot předávaný po staletí z generace na generaci. Takovéto chápání bylo teprve v plenkách a králové současně vlastnili několik korun.
Obětování korun
Mnoha diadémy se chlubil císař Svaté říše římské Fridrich II. Štaufský (vládl 1212–1250) – některé byly užívány při korunovacích, ty menší zpravidla králové nosili během svátků a hostin. Řadu korun králové prodali, zastavili, předělali na jiný vzácný předmět či darovali klášterům a kostelům. Toto věnování bylo často doprovázeno veřejným aktem, kdy panovník vstoupil do kostela, sejmul svou korunu z hlavy a položil ji na oltář, pro což se ve středověku vžilo označení „obětování korun“.
Například římsko-německý císař Konrád II. (vládl 1024–1039) daroval klášteru v Cluny v dnešní Francii korunu, kterou nosil roku 1027 při své korunovaci v Římě. Inspiroval se svým předchůdcem císařem Jindřichem II. Svatým (vládl 1002–1024). Ten po vlastní císařské korunovaci roku 1014 nechal svůj diadém zavěsit nad oltářem svatého Petra v Římě a roku 1022 věnoval svou další korunu také klášteru v Cluny. Tamější opat však po několika desetiletích tuto cennost prodal, aby získanou částkou zmenšil utrpení chudých během hladomoru.
Římsko-německá královna Markéta Babenberská, pozdější choť Přemysla Otakara II. (vládl 1253–1278), zase roku 1248 ustanovila, že její koruna má být rozřezána na tři části, aby jednotlivé díly klenotu byly věnovány třem klášterům. Vdova po římsko-německém císaři Jindřichovi V. (vládl 1106–1125) Matylda předala normandskému klášteru La Bec u Rouenu dvě koruny svého chotě, z nichž první menší nosil císař o svátcích a druhá „německá“ mohutnější koruna s velkým drahokamem později paradoxně sloužila ke korunovaci anglických králů. A podobných příkladů bychom pro raný středověk našli celou řadu.
Záhada klenotů krále Vratislava
Víme, že prvním českým králem se stal Vratislav II., jak to bylo s jeho insigniemi ale tak jasné není. V létě roku 1096 byl vysvěcen klášter Pegau v Sasku. Na velkolepé slavnosti nechyběli jeho zakladatel Wiprecht z Grojče a jeho manželka, Přemyslovna Judita. Podle Pegavských letopisů tehdy přistoupila Judita, jako „dcera českého krále Vratislava“, se zlatou korunou na hlavě a oblečena v zlatě tkaném šatu s pláštěm k tamějšímu oltáři, na který tyto královské insignie položila a věnovala je klášteru.
Mniši z Pegau později ve svých letopisech zaznamenali, že zdobný háv byl roku 1110/1111 prodán a za korunu si klášter někdy mezi léty 1125–1150 koupil nové panství v Durynsku. Je velmi nepravděpodobné, že by se jednalo o panovnické odznaky, které předtím běžně nosila Přemyslovna Judita z Grojče, neboť k tomuto souboru náležela kromě koruny a pláště také dalmatika. Tu nemohly užívat ani královny (natož pouhé královské dcery jako Judita z Grojče), ale pouze pomazaní králové. Tyto klenoty tedy patrně původně náležely samotnému Juditinu otci, králi Vratislavu II. (vládl 1061–1092).
Soubor královských insignií, které lze zřejmě spojit s prvním korunovaným Přemyslovcem, byl však klášteru Pegau předán až čtyři rok po jeho smrti, v den vysvěcení tohoto opatství. Případného aktu předání panovníkových odznaků by se tak logicky museli zhostit jeho příbuzní a dědicové, což ale bylo tehdy běžnou praxí. Vratislavovu korunu mohla pegavskému klášteru darovat jeho dcera Judita, neboť její manžel Wiprecht z Grojče byl Vratislavovým blízkým rádcem, který sehrál důležitou v roli v jeho úsilí o královský titul.
Značně výmluvnou indicií je i fakt, že Vratislav byl jediným králem, kterého na konci 11. století pojily úzké vazby ke klášteru Pegau. Tamější mniši se modlili za Vratislavovu spásu a uchovávali vzpomínky, jak český panovník poskytl Wiprechtovi na stavbu kláštera četné rady a značnou finanční podporu. Tato náklonnost patřila k posledním počinům Vratislava II., k nimž mohlo náležet i odkázání královských insignií.
Naprosté vytracení korunovačních klenotů Vratislava II. z povědomí přemyslovských Čech se tak dá vysvětlit jejich vyvezením na dvůr Wiprechta z Grojče a následným darováním pegavskému konventu. Zároveň by tento Vratislavův krok odpovídal neklidné situaci v Čechách na konci jeho vlády.
Přemyslovci s několika diadémy
Na hlavách dalších českých králů spočívalo vícero korun, což potvrzuje několik pramenných střípků. Podle líčení kronikáře Mnicha sázavského císař Fridrich I. Barbarossa odevzdal roku 1158 druhému českému králi Vladislavovi II. (vládl 1140–1172) svou vlastní „zlatou korunu perlami a drahým kamením podivuhodně okrášlenou, již prý císař sám užíval o největších svátcích“. Jak jsme již zmínili, koruny určené k nošení o svátcích byly zpravidla menší. Nelze se tudíž divit tomu, že v Barbarossově listině vydané pro Vladislava 18. ledna 1158 v Řezně není nová insignie přemyslovského vládce přímo nazývána korunou, ale jen čelenkou (circulus).
O nových insigniích mluví prameny i v případě královského povýšení Přemysla Otakara I. (vládl 1192–1193; 1198–1230) roku 1198. Byť ohledně tohoto aktu zůstává plno nejasností, dobře informované letopisy z Marbachu uvádějí, jak tehdejší římský král Filip Švábský v Mohuči předal Přemyslovi a jeho choti jakési koruny. O století později, roku 1297, byla dle veršované kroniky Otakara Štýrského vyhotovena ke korunovaci Václava II. (vládl 1278/1283–1305) nová koruna. Kronikář ji sice popisuje jako malou, i tak prý její hodnota dosahovala 2 000 hřiven. Aby byl tento diadém ozdoben co nejskvostnějšími drahokamy, neváhal král vyslat své zlatníky do Itálie.
Jan Lucemburský bez koruny
Roku 1311 přispěli radní Starého Města pražského Janovi Lucemburskému (vládl 1310–1346) a Elišce Přemyslovně 120 kopami grošů „na klenoty k jejich korunovaci“. Zda částka měla posloužit na vyhotovení samotných korun či doprovodných panovnických insignií, zůstává otázkou. V každém případě Eliška zastavila roku 1313 svou korunu se svatebními poháry na určitý čas v Řezně.
Roku 1336 nechal Jan Lucemburský pro svou druhou choť Beatrix Bourbonskou vyhotovit v Paříži korunu, za niž mu vystavil účet zlatnický mistr Simon z Lille. Když byla 18. května 1337 uspořádána ve svatovítské bazilice na Pražském hradě v dosti skromné podobě její korunovace, samotný český král byl bez panovnického roucha a bez koruny. Panuje názor, že vedle diadému užitého ke korunovaci královny jiná královská koruna tehdy nebyla v Praze k dispozici. Že i v této době se panovnické koruny stávaly předmětem obchodů, darů a zástav, dokazuje koruna z 1. poloviny 14. století nalezená ve Slezské Středě v dnešním Polsku, která je dávána do souvislosti s tehdejšími českými královnami a patrně byla ve Slezsku zastavena Židům.
Pohřební insignie
Na Pražském hradě se tak z předkarlovských časů dochovaly pouze insignie, s nimiž byli králové pohřbeni. Konkrétně se jedná o korunu, žezlo a jablko Přemysla Otakara II., kterými roku 1297 ozdobil ostatky svého otce jeho syn Václav II. Další insignie byly objeveny v hrobě Rudolfa I. Habsburského (vládl 1306–1307). Tvar těchto pohřebních diadémů, vyznačujících se mohutnými liliemi, bývá přirovnáván ke Svatováclavské koruně. Často proto zaznívá názor, zda se Karel IV. nepokusil napodobit nějakou starou přemyslovskou korunu, či ji přímo nepoužil pro vyhotovení Svatováclavské koruny.
Problémem ovšem je, že tato podoba korun se čtyřmi mohutnými liliemi (i s esovitým zakončením) patřila k nejužívanějším tvarům královských insignií vůbec, zvláště ve 13. a 14. století. Koruny obdobného tvaru byly například spojované s polskými a francouzskými králi. Hledání nějaké starší české předlohy slavné Svatováclavské koruny z roku 1346 se tudíž jeví jako velmi problematické.
