Íránský Jazd: Hliněný labyrint příběhů

03.10.2015 - Tomáš Kubuš

Írán ukrývá řadu kulturních pokladů. Mezi nejkouzelnější tamní lokality však patří město Jazd ležící mezi dvěma velkými pouštěmi. Dýchne v něm na vás atmosféra dávné Persie a doby, kdy tam plály posvátné ohně vyznavačů zoroastrismu


Reklama

Stará Persie se stala synonymem pro orientální tajemství a fascinující architekturu. Někoho proto okouzlí město Isfahán a jeho pohádkové mešity, jiného zase Šíráz s hrobkami básníků, mnozí však nechají kus srdce v pouštní perle Jazdu. Základy města byly položeny v místě, kde se setkávají dvě největší východoíránské pouště – Dášt-e Kavír a Dášt-e Lút. A právě díky neobvyklé lokalitě je Jazd tak jedinečný.

Dnešní, téměř půlmilionová metropole v sobě mísí výdobytky moderní doby se vzpomínkami na zašlou slávu říše Peršanů. Její nejznámější ikonu představuje rozlehlý komplex Amir Čakmak: na jeho konci se zvedá k nebi monumentální brána a za ní se nacházejí bazarové uličky, arabské lázně a především šíitské smuteční místo tekíja.

Vzpomínky na minulost

Samotná brána, konkrétně její fasáda, má nevyčíslitelnou hodnotu a zmínku o ní nevynechává snad žádná kniha či dokument o Íránu. Okolní komplex postavili Peršané v 15. století, přičemž nese jméno Džalaladína Čakmaka, guvernéra provincie Jazd. Do dvou věží stoupá úzké, tmavé schodiště. Pokud se však nenecháte odradit, naskytne se vám nádherný výhled na celé pouštní město, které obklopují vysoké skalní štíty. Nad střechami tamních domů se navíc majestátně vypínají minarety a hliněné věže zvané badghíry (viz Starověká klimatizace).

Samotné náměstí patří od nepaměti relaxaci a odpočinku. Scházejí se tam lidé všech společenských vrstev a nechávají se unášet pokojnou atmosférou nebo si zajdou do okolních obchůdků koupit tradiční perskou zmrzlinu faludé a místní sladkosti s příchutí pistácií, šafránu, kokosu či medu. 

Centrální fontáně dominují tři bronzové sochy mužů s koženými měchy, kteří nabírají vodu pro lidi na ulici. Jde o jakousi vzpomínku na dávné povolání, jež už dnes není zapotřebí. O důmyslném způsobu, jak se místní vyrovnali s nedostatkem vody, vypovídá také přilehlé muzeum: bylo nutné vykopat dlouhé kanály, kterými pak životodárná tekutina proudila do Jazdu z úrodnějších krajin.

V srdci z nepálené hlíny

Uličky starého Jazdu jsou jiné než v Tabrízu, Isfahánu, Šírázu či Hamadánu. Nepálené cihly a hlína totiž tamním zdem propůjčují nádech starobylosti. Je to doslova labyrint, ve kterém se můžete snadno ztratit – vysoké stěny však naštěstí vrhají příjemný stín i v horkém létě. Město má samozřejmě také moderní části s obchody, restauracemi a čajovnami. Světu však odjakživa imponovalo jeho hliněné srdce, v němž se na své cestě zastavil i Marco Polo.

Při toulkách uličkami vás možná zaskočí, že domy nemají téměř žádná okna, a pokud ano, obvykle jsou usazena velmi vysoko. Nezvyklý jev se zrodil už v dávné Persii, kde bylo běžné vést soukromý život mimo oči veřejnosti. Jelikož do domu není vidět, nemusejí v něm ženy chodit zahalené. Místní se dokonce prakticky nestarají o to, jak jejich obydlí vypadá zvenčí, protože žijí uvnitř. Nezřídka se tedy za „nuznou omítkou“ ukrývá nádvoří s malou fontánkou či zahradou.

Při bloudění hliněným labyrintem pravděpodobně narazíte i na dvojici klepacích klik na vchodových dveřích – jedna je masivnější, druhá menší. Každá má jiný zvuk a odjakživa sloužily k tomu, aby domácí tušili, kdo k nim jde na návštěvu. Pokud se ozvalo klepání mužskou, mohutnější klikou, ženy hned věděly, že se mají zahalit nebo odejít do svých místností. Všechny kliky přitom představují ručně kovaná umělecká díla z bronzu a překvapují svými neotřelými tvary – některé mají například podobu srdce. Na procházce starým městem si tak budete místy připadat jako v orientální pohádce.

Rajské zahrady

Pod monumentální Páteční mešitou se dvěma vysokými minarety panuje čilý ruch. Do bazarových uliček ukrytých pod kamennými klenbami auta nesmějí, tudíž tamní hemžení připomíná lidské mraveniště. Obchodníci sedící před výlohami či uvnitř prodejen popíjejí černý čaj s hrubě nasekaným cukrem. Někteří prodávají nádherné, drahé koberce, jiní keramiku, sklo, šátky, šaty nebo tradiční ubrusy tekmeh. Nejvoňavější jsou obchody s čajem, kořením, šafránem, cukrem a sladkostmi, bez nichž si Íránci nedovedou svůj život představit.

Samotná mešita vznikla ve 12. století, současnou podobu však získala až o mnoho let později – ve století čtrnáctém. A od té doby se řadí mezi nejkrásnější perské stavby. Její nádvoří bývá obvykle prázdné – jen několik lidí sedává na koberci pod obrovskou kupolí a modlí se či odpočívá.

Pokud byste chtěli na chvíli utéct ze sevření městských zdí, zamiřte do zahrad Dowlat Abad, kterým jejich téměř „rajská krása“ zajistila místo na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Octnete se tak ve fascinujícím světě vysokých cypřišů, růží a vodotrysků. Na konci vodního kanálu s fontánami stojí obrovský, 33metrový badghír, který je dokonce nejvyšší na celé planetě. Vyrůstá z malého pavilonu, kde si svého času krátila dlouhou chvíli aristokracie. Okna stavby pak vyplňují barevná sklíčka, jež připomínají vitráže gotických katedrál.

Uctívání živlů

Pouštní město je zajímavé také z náboženského hlediska. Ačkoliv samozřejmě převládá islám, v zapadlých uličkách přežívají i komunity starobylých uctívačů posvátného ohně – zoroastristů. Kořeny tohoto vyznání sahají až do starověké Persie a údajně se jedná o nejstarší monoteistickou víru na světě. Svého času byla také nejrozšířenější, nástup islámu v 7. století ji však odsoudil téměř k zapomnění. Drobné „ostrůvky“ přesto zůstaly a nejvíc je jich právě v Jazdu.

V centru moderního města stojí dokonce podlouhlý chrám Ateškáde, nejposvátnější místo zoroastrismu, pod jehož střechou plane posvátný oheň, zažehnutý údajně už roku 470. Původně sice hořel jinde, podle místních se však jedná o „originál“, který se v dobách nepokojů stěhoval z chrámu do chrámu a z jeskyně do jeskyně, aby nevyhasl.

Chcete-li kráčet ve stopách zoroastristů, musíte se vydat na periferii města, kde se tyčí tzv. věže mlčení. Za tajemným názvem se přitom skrývá netradiční pohřebiště: Zoroastristé totiž velebí přírodní elementy, včetně země. Zesnulé proto nepohřbívali ani nespalovali, ale vynášeli je vzhůru do kamenné věže, kde se o ně „postarali“ draví ptáci. V současnosti je zmíněný rituál v Íránu zakázán, ale ještě začátkem 20. století ho místní praktikovali. 

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Piotr Bystranowski | Flickr

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Na konci 19. století překonal během velké ruské chřipky virus přenášený lidmi vzdálenost 202 887 km za pouhých šest dní.

Zajímavosti

Slovenský umělec propojuje ve své tvorbě užitkovost i umění. Díla mladého skláře lze najít po celém světě.

Zajímavosti

Lidové milice pochodují 28. února 1948 přes Karlův most.

Historie

Čisticí prostředky mohou mít i stinnou stránku

Věda

Tvář robota Affetto

Věda

Sonda MMX u svého cíle

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907