Jak barevná byla antika? Naše představy o „bílém mramoru“ jsou mylné

Antická města a tamní sochy si obvykle představujeme jako bělostně bílé – ačkoliv už téměř sto padesát let víme, že byly až divoce barevné. Proč se jeden z největších mýtů o historii usadil v našich myslích tak pevně?  

03.07.2023 - David Bimka



Zrod jednoho z velkých světových omylů dokážeme datovat naprosto přesně: Roku 1489 narazili dělníci při výkopových pracích v Anziu na perfektně zachovalou sochu. Umělecké dílo měřící 2,3 metru zobrazovalo boha Apollona stojícího v uvolněné pozici poté, co vypustil šíp. Ačkoliv bylo renesanční město uvyklé římským rozvalinám ve svých ulicích i v okolí, skulptura pohanského boha vyvolala nadšení. Nejenže byla téměř kompletní (chyběla jí pouze pravá ruka a malá část levé), ale také si udržela veškeré detaily, jako by ji neznámý umělec vytesal včera. Dnes víme, že nešlo o originální římské dílo, nýbrž o mramorovou kopii původně bronzové sochy řeckého mistra Leochara z roku 350 př. n. l. Dělníci ji pečlivě očistili od zeminy – a neodvratně tak seškrábali veškeré zbytky malby, které na ní ještě zbývaly.

Následně ji odkoupil kardinál Giuliano della Rovere, který byl sice prohnaným politikem i obratným vojevůdcem, ale také miloval umění, a nechal Apollona umístit jako dekoraci do své zahrady. Když se pak coby papež Julius II. přesunul do Vatikánu, vzal sbírku svých antických soch s sebou a dal je instalovat v samotném srdci paláce Belveder, na malém osmistranném nádvoří. Od té doby se místu neřeklo jinak než Cortile delle Statue, tedy „nádvoří soch“. Apollon stál přímo proti vstupu a své místo nezměnil dodnes. Později k němu přibyly další poklady antického sochařství jako sousoší Laokoon a synové nebo tzv. Torzo – část dramaticky ohnuté sochy, z níž se dochoval pouze trup a stehna.

Božská inspirace

Všichni velcí italští umělci té doby dychtili zázračnou sbírku spatřit a papež coby mecenáš jim laskavě dovolil palác navštěvovat. Směli tam přitom pořizovat nejen náčrty soch, ale i jejich trojrozměrné kopie. Klasické formy měly na italské tvůrce elektrizující vliv, který přišel právě včas: Řím se rozrůstal, zemi se navzdory nekonečným svárům významných rodů ekonomicky dařilo a moc i bohatství papežů se rozšířily natolik, že si Svatí otcové mohli dovolit financovat ohromné umělecké projekty. Šťastné setkání zralé doby s úžasně kumulovaným talentem vyústil v kreativní výbuch v podobě renesance, tedy „znovuzrození“ a návratu k velkým ideálům předků.

Apollon se stal předlohou pro důstojné a harmonické rozvržení, zatímco Laokoon představoval vzor dramatického zápasu. Michelangelo Buonarroti se dokonce zúčastnil vykopávek a odkrývání druhé zmíněné sochy právě v době, kdy dokončil svého Davida, a setkání s dávným sochařským géniem ho ještě víc nasměrovalo k dynamičtějšímu projevu. Zmíněná díla pak měla jedno společné, a sice dokonale čistou formu hlazeného kamene, který postrádal jakoukoliv barevnost. Šlo o velký posun od gotické tradice preferující kolorované skulptury, jež Italové samozřejmě znali. Nyní se však zdálo, že Řekové i Římané vytvářeli sochy čisté a spoléhali na efekt samotného tvaru. Onen šťastný omyl pak vedl k revoluci v evropském umění: Posunul Italy na cestu k „modernitě“, k odklonu od pouhého kopírování reality a k pokusu zobrazit život v nové vycizelované formě bez „rušivých“ barev.

Dodnes živý omyl

První náznaky, že řecké a římské sochy možná nebyly tak neposkvrněně bílé, jak se na první pohled zdá, přinesla archeologie v 19. století. Nápověda ovšem existovala už dřív, především v dochovaných textech řeckých tragédií. Například Euripides vložil jedné ze svých postav do úst slova „zdvihni oči k nebi a spočiň na malovaných reliéfech tympanonu“ – což ukazuje na fakt, že čelní štíty řeckých chrámů rozhodně nebyly bílé. Podobně pak v další jeho hře hlavní hrdinka nešťastně pronáší: „Kdybych jen mohla odhodit svou krásu a obléci se ohavností stejně, jako lze smazat barvu ze sochy.“

Na vědeckou obec však podobné úryvky velký dojem nedělaly. Německý estetik a zakladatel oboru dějin umění Johann Joachim Winckelmann dokonce poznamenal, že čím bělejší socha, tím je také krásnější. V té době byly nicméně odkryty Pompeje a Herculaneum, města zničená roku 79 výbuchem vulkánu a dokonale zakonzervovaná sopečným prachem. Práce archeologů pak vynesla na světlo ohromné poklady, včetně sochy bohyně Athény s jasně dochovanou čapkou, toulcem i sandály vyvedenými v rudé barvě. Winckelmann však opět přišel s jasným vysvětlením: Nalezené skulptury prý nebyly římské, nýbrž etruské, a tudíž „primitivnější“. Jenže s přibývajícími důkazy se teorie o čistých sochách stávala neudržitelnou, a i německý badatel musel na sklonku života přiznat, že se mýlil.

Hlavně čisté tvary

Mýtus o klasických čistých formách však mezitím v Evropě hluboce zakořenil: 19. století se neslo v duchu neoklasicismu, k němuž se posléze obrátily i všechny totalitní režimy 20. století, hledající „dokonalého nového člověka“. Mramorové zpodobnění mužského těla pevně zakotvilo na piedestalech v megalomanských stavbách Moskvy, Říma i Berlína. Veřejnost dostávala masivní dávky této pseudoantiky, kterou později ještě podpořily výpravné historické filmy vznikající v Hollywoodu v 50. a 60. letech minulého století a zobrazující starověké sochy rovněž v bílém odstínu.

Vědci ovšem měli jasno minimálně od roku 1863, kdy se podařilo objevit obří tunovou sochu prvního římského císaře Augusta. Byla vyzvednuta ze země během vykopávek v Prima Portě v tzv. Liviině vile, jež patřila imperátorově třetí ženě Livii Drusille. Nejenže se perfektně zachovaly detaily skulptury, ale především se daly po celé její ploše jasně rozeznat skvrny pigmentu, které se poučení archeologové nesnažili odstranit.

Už na konci druhé světové války horovaly za přehodnocení stávajícího přístupu ke zobrazování antiky například články v odborném časopise American Journal of Archaeology. Na populární kulturu to však nemělo žádný dopad. Seriál Řím, který HBO uvedla na obrazovky v roce 2005, ukázal dokonale živoucí město, plné malovaných a pozlacených budov – pouze sochy zůstaly trestuhodně bezbarvé.

Revoluce po sto letech

Barevné antické sochy si tak laici neuměli představit, a proto je ani netoužili vidět. Kolorování artefaktů stálo na okraji archeologického zájmu a rekonstrukce do původní podoby se nezdála atraktivní ani potřebná. Až na konci 80. let minulého století přinesla změnu práce archeologa Volkmara von Graeveho ve frankfurtském muzeu Liebieghaus, jež spravuje bezpočet starověkých skulptur. Na kolegovy výsledky pak navázal Vinzenz Brinkmann, který je dnes šéfem sbírky antických artefaktů, zatímco jeho žena Ulrike Koch-Brinkmannová se věnuje restaurování soch. „Když jsem jel pracovat do Athén, viděl jsem všude bílé sochy a uvědomil jsem si, že tu existuje jakési vakuum – že na zmíněném poli nikdo nedělal výzkum víc než sto let. Takže jsme začali znova, s novými technologiemi, a dokázali jsme shromáždit ohromné množství důkazů,“ vysvětlil Brinkmann.

Téměř čtyři dekády úsilí dvou generací vědců nakonec vyvrcholily v roce 2003. Tehdy mohli kurátoři poprvé předvést kopie soch v původní podobě, umístěných přímo vedle originálů. Expozice Bohové v barvě, která ve Frankfurtu následovala o pět let později, zaznamenala ohromný úspěch, ale skutečně globální pozornost přitáhla před třemi lety, kdy se rozšířila o rekonstrukce slavných řeckých soch z bronzu a vyrazila na turné po nejvýznamnějších světových muzeích.

Světlo odhalí cokoliv

Dnešní archeologové se už kvůli odhalení původního nátěru nemusejí trápit s lupou. Místo toho využívají techniku tzv. UV absorpční spektroskopie, kdy lze analýzou odrazu ultrafialového světla rozeznat i mikroskopické zbytky pigmentů. Další metodu představuje indukovaná infračervená luminiscence, účinná především při odhalování kdysi velmi rozšířené egyptské modři.

Ke zdokumentování jedné sochy je třeba vytvořit 300 až 400 mapovacích bodů, které prozradí původní barevný podklad. Zmíněná mapa potom slouží coby základ pro rekonstrukci. „Zpočátku to bylo hrozně těžké, protože jsme v sobě měli – tak jako všichni ostatní – zakořeněnou představu, že na bílý mramor se nesahá,“ vysvětluje Brinkmann. „A často nás doslova šokovalo, co jsme při výzkumu našli – jak barevné a krásné detaily najednou vystoupily. A to jsme na ně byli mentálně připravení, aktivně jsme je hledali.“ Ulrike k tomu dodává, že „šlo o jedno velké dobrodružství“.

Postupem času a se zdokonalováním technik získávali vědci stále exaktnější údaje. Například na první rekonstrukci tzv. Lučištníka z roku 2003 se ještě nenacházely drobné malby lvů: Podařilo se je odhalit až později a na sochu přibyly pro výstavu z roku 2020. Podobně se povedlo přesněji doladit odstíny na jeho téměř harlekýnském kostýmu. Malé detaily mají přitom někdy velký vliv na výklad toho, co archeologové ve skutečnosti odkryli. Například sochu Peplos Kóré nalezenou na athénské Akropoli – coby jeden z nejlepších příkladů archaického řeckého sochařství – považovali odborníci až donedávna za zobrazení dívky. Rekonstrukce její sukně nicméně ukázala, že nese malby mytologických zvířat, a musí se tak jednat o znázornění bohyně.

Barvy jsou pro barbary

Křiklavé barvy řady soch nepředstavují pouhou fantazii, ale nejspíš odpovídají historické skutečnosti. Východní národy jako Skytové či Peršané jsou takto zobrazovány často a zřejmě si opravdu libovaly v pestrosti. Například na tzv. Alexandrově sarkofágu, který zachycuje boj Alexandra Makedonského s „barbary“, identifikovali vědci 22 různých pigmentů. Většina patří nepřátelským figurám, zatímco dobyvatel je zpodobněn jednoduše v rudé a purpurové, tedy v barvách vyhrazených králům.

Pestrá směs pigmentů tak vždy tvoří protiváhu Řekům, kteří jsou znázorňováni nazí. Ne, že by snad skuteční válečníci takto bojovali – ostatně Řekové reprezentovali nejlepší těžkou pěchotu starověku a tzv. hoplíta na sobě mohl nést bronzovou výstroj vážící až třicet kilogramů. Mytičtí hrdinové však měli působit dokonale a brnění by zakrývalo perfektně vytrénované, téměř božské tělo. Nahota proto zůstala vyhrazena právě „domácím“.

Opálení muži a bledé ženy

Válečníci a atleti jsou navíc zobrazováni s velmi tmavou kůží, opálenou od slunce, což vyjadřuje jejich dobrodružnou náturu a ochotu podstupovat nepohodlí při tréninku i dobyvatelské výpravě. Popsaného efektu dosahovali malíři nátěrem ze síry, oleje a téru, po jehož odstranění vznikla na bronzu patina a dodala mu červený nádech. Jedná se třeba o případ slavných soch Odpočívajícího boxera či Válečníka typu A, kterého se spolu s další podobnou skulpturou podařilo v roce 1972 vyzvednout z lodního vraku u italského Riace. Zuby zmíněných soch pak pokrývaly stříbrné plátky a oči měly vykládané křemenem a drahými kameny, jak dobře ukazují moderní rekonstrukce.

Naopak u ženských zpodobnění nacházíme velmi světlou barvu pleti. Ideální řecká žena – s výjimkou zcela nezávislých Sparťanek – totiž trávila veškerý čas v části domu oddělené od ulice, kde se věnovala domácím pracím a do styku se sluncem nepřišla. Kombinace odstínů oděvu i pleti a drobných detailů měla přitom zcela zásadní význam, a sice aby se divák při pohledu na často chaotickou scénu plnou figur okamžitě zorientoval a rozpoznal, kdo je přítel, nepřítel, hrdina, či bůh. 

Zakázané hrobky 

K největším objevům a současně ztrátám čínské archeologie patřilo odhalení tzv. terakotové armády v roce 1974. Nález téměř devíti tisíc soch vytvořených okolo roku 200 př. n. l. v provincii Šen-si vyvolal u vědců úžas, který se však rychle změnil ve zděšení: Během pouhých několika hodin totiž čerstvý vzduch vpuštěný do hrobky způsobil opadání barvy téměř ze všech artefaktů.

TIP: Terakotová armáda: Nesmrtelní vojáci stráží nejbohatší hrobku světa

Čínská vláda tak zakázala otvírat další císařské hroby, jež leží v okolí a mohou potenciálně nabídnout ještě větší bohatství. Zůstanou proto zapečetěny, než se najde spolehlivý způsob, jak je prozkoumat bez zničení ukrytých pokladů. 


Další články v sekci