Pád civilizací: Co způsobilo rychlý kolaps mocných starověkých říší
Jde o jednu z největších záhad starověké historie. Ještě před třemi tisíci let prosperovaly ve Středomoří a na Blízkém východě vyspělé civilizace – kolem roku 1200 před Kristem však cosi náhle a nečekaně způsobilo jejich zánik. Historikové se dodnes přou, co přesně se tenkrát stalo.
Zhruba v polovině 2. tisíciletí př. n. l. vrcholilo na území dnešního Řecka období největšího rozkvětu. Tzv. mykénská civilizace ovládala podstatnou část poloostrova, Jónské ostrovy i Krétu, po pádu tamní minojské kultury převzala nadvládu nad mořem a udržovala obchodní kontakty s celým Středomořím. Bohatí vládcové vděčili za svůj úspěch mimo jiné zručným řemeslníkům, kteří mistrně ovládali zpracování kovů. Zejména z bronzu pak zhotovovali špičkové zbraně, které impériu – zakládajícímu svou prosperitu na vojenských výpadech – pomáhaly udržovat status nejmocnějšího národa jihovýchodní Evropy.
Život byl dobrý a privilegovaní si ho dokázali užít. Heinrich Schliemann nalezl při vykopávkách v Tróji například dům „obyčejného“ obchodníka s olejem, přičemž jen v přízemí měla stavba dvanáct místností. Šlechta si pak v palácích vyzdobených nádhernými freskami žila ještě daleko lépe. Jak je tedy možné, že tak bohatou a prosperující společnost postihl náhlý úpadek?
Klidná doba impérií
Tehdy, stejně jako dnes, byl svět „globalizovaný“. Velká impéria profitovala z unikátní polohy i přírodních zdrojů, ale především z dovedností řemeslníků a z odvahy oddaných vojáků. V oblasti dnešní Anatolie se rozkládal stát Chetitů – rozpínavého a bojechtivého národa, jenž dokázal své sousedy sjednotit silou zbraní a ohromným bohatstvím stříbrných, železných a měděných dolů. Právě Chetité začali na sklonku doby bronzové ve velkém odlévat a kovat železné nástroje (viz Od kamene k železu). Jejich koně pak prosluli v celém Středomoří a vládcové je neváhali směňovat za drahé látky, olej a jiné ceněné plodiny, jimž se ve vyprahlé Anatolii příliš nedařilo. Jejich obchodní sítí proudilo zboží z dnešní Indie či Afghánistánu.
Podobně skvěle se vedlo také Egyptu coby největší říši té doby. Nil přinášel dvakrát do roka životodárné záplavy, a to i v časech sucha, které jinak mohlo jakoukoliv civilizaci snadno zruinovat. Egypťané vyváželi zrní do všech koutů známého světa a možnost „utahovat kohoutky“ využívali k prosazování svých politických zájmů. Jejich kultura neměla konkurenci: Učenci ovládající písmo, lékařství, matematiku i astronomii nenacházeli – snad kromě Mezopotámie – sobě rovných.
Přes veškerou krutost tehdejšího života a řadu lokálních válek bychom zmíněné období mohli označit za relativně klidné. Pak se však stalo něco, co tento klid zničilo. A zatímco civilizace Mykéňanů i Chetitů zanikly, Egypt zkáze unikl jen o vlásek.
Nepřítel před branami?
Archeologové prokázali, že ve 13. století př. n. l. se mnohá opevnění obklopující mykénská sídla dočkala zesílení, jako by se jejich obyvatelé obávali útoku. Mohutná zeď postavená napříč Korintskou šíjí kolem roku 1200 př. n. l. znamenala možná poslední pokus zadržet nepřátele. Historické důkazy o průniku cizích kmenů však dosud chybějí a archeologové nenalezli stopy po dramatických bojích – což by naznačovalo, že za zkázou Mykén stály spíš vnitřní rozpory a zmatky.
Egyptské písemné záznamy z té doby zmiňují příchod „mořských národů“, blíže nespecifikovaných nájezdníků, kteří se pokusili zemi dobýt. Nešlo o ojedinělý útok, nýbrž o součást organizované vojenské kampaně, jež zasáhla celé Středomoří. Jeden z dochovaných staroegyptských textů vytesaný do kamene zmiňuje, že tito lidé „přišli z moře na svých válečných lodích a nikdo jim nemohl odolat“. Nájezdníci nejdřív zdevastovali kolonie, načež se vrhli na centra velkých říší. A největšímu náporu čelil právě bohatý Egypt. Tehdy mu však vládl inteligentní a odhodlaný faraon Ramesse III., jenž využil všechny zdroje z výnosného zemědělství a vyzbrojil mocné vojsko, které se pak dobyvatelům dokázalo postavit.
Dvě vítězství
V roce 1178 př. n. l. se egyptská armáda s nepřítelem střetla v bitvě u Džahy. Podle dobových zdrojů představovali útočníci velmi dobře organizovanou sílu, jež dokázala z povrchu zemského vymazat několik království. Egypťané je ovšem porazili na hlavu a následně úspěch zopakovali v námořní bitvě v deltě Nilu, když se obří flotila pokusila obsadit přímo srdce říše. Egypt nakonec vyhladil většinu válečníků mořských národů, avšak za cenu naprostého vyčerpání státní pokladny i živé síly. Musel tak nepřátelům přenechat řadu okrajových kolonií, z jejichž obyvatel později vzešli pověstní antičtí námořníci – jako třeba Féničané.
Ačkoliv bylo největší nebezpečí zažehnáno, válka, která zachvátila celý tehdejší svět, narušila status quo. Následná vlna neklidu vedla k rozpadu mykénské i chetitské civilizace, kde se soupeřící frakce pustily do bratrovražedných bojů. Když Mykény a s nimi také další egejské společnosti krátce nato zanikly, celá řecká kultura jako by se na čtyři sta let ponořila do spánku. Mnohá z dříve vzkvétajících měst už nikdy nepovstala z popela a odborníci hovoří o „době temna“.
Teprve kolem roku 800 př. n. l. se Řecko vrátilo na výsluní, přičemž se zrodil nový politický systém, jazyk a celý panteon bohů, jakož i dodnes známá umělecká díla včetně Homérových eposů, klasických dramat či historických spisů.
Vládne hlad
Chetitům se nevedlo o mnoho lépe. Obyvatelé se po politických otřesech stáhli na venkov a nechali města opuštěná. Čtyřicetitisícová metropole Chattušaš padla a podobně skončila řada dalších významných sídel. Staly se jediným důvodem katastrofy mořské národy a vnitřní sváry? Je pravděpodobné, že nikoliv: Chetity i Mykéňany nejspíš postihla kombinace více faktorů, přírodních i společenských.
Odborníci se vesměs shodují, že už v době příchodu mořských národů mohl ve východním Středomoří vládnout hladomor v důsledku dlouhodobého sucha, a navíc nevylučují ničivá zemětřesení. V egyptských pramenech se dochovaly žádosti Chetitů o urgentní dodávky zrna, protože se země nacházela na pokraji vyhladovění. Egypťané tehdy odpověděli kladně, což znamenalo výtečný politický tah: Domácí diplomacii hrálo do karet zavázat si protivníka, s nímž země v minulosti svedla nejednu bitvu.
Někteří odborníci pak poukazují také na rozevírání sociálních nůžek. Ve velkých státech tradičně existovala palácová elita, žijící z práce řemeslníků, pastevců i farmářů. A ti mohli neúnosnou tíhu daní v době krize řešit jednoduše útěkem mimo dosah státu anebo k benevolentnějším sousedům. Ekonomický rozpad šel potom téměř jistě ruku v ruce s politickou nestabilitou, jež mohla vést až k úplnému kolapsu říše.
Nový nádech
Jeden z posledních výzkumů však například naznačil, že kolaps vyspělých civilizací konce doby bronzové mohla zapříčinit, nebo přinejmenším zhoršit pandemie dýmějového moru, který s sebou ze Střední Asie přinesly migrující kmeny. A co následovalo, to už víme – zánik velkých impérií s výjimkou Egypta, který ovšem vstoupil do nové doby oslabený a jen jako stín své dřívější slávy.
Chetitská říše se rozpadla na nezávislé městské státy, jež se pak po několika staletích proměnily ve snadnou kořist expandujících Asyřanů. V Řecku byla zničena většina paláců, populace se z velkých center rozdrobila do malých osad, téměř na čtyři sta let se vytratila velká kultura a ustalo zakládání nových měst.
Kolaps na konci doby bronzové přežila pouze hrstka někdejších mocných impérií, navíc v pozměněné a oslabené podobě – ať už se jednalo o Asýrii, egyptskou Novou říši, některé fénické městské státy, či Elam na jihozápadě dnešního Íránu. Svět byl ovšem připravený na nový nádech. Rozpad obchodních tras a nedostatek cínu pro slévání bronzu vedly k experimentům v metalurgii a zrodila se doba železná, s novými výzvami a povstávajícími říšemi.
Od kamene k železu
V roce 1836 zavedl dánský archeolog Christian Jürgensen Thomsen dělení lidských dějin podle převládajícího typu používaných materiálů a antropologové s ním pracují dodnes: Doba kamenná neboli paleolit pokrývá 99 % uplynulé historie člověka a započala vynálezem primitivních kamenných nástrojů asi před 2,6 milionu let. Během staršího paleolitu se z lidí stali lovci a sběrači, vyvinuli první zbraně i jazyk, osvojili si základy umění a náboženského myšlení. Přibližně dvanáct tisíc let před přelomem letopočtu se zrodilo zemědělství a o tři až devět tisíc let později v závislosti na lokalitě a druhu započala domestikace zvířat, vznikala usedlá společenství a města. Na konci této epochy lidé již zpracovávali měď.
Kolem roku 3300 př. n. l. se v Mezopotámii poprvé začal zpracovávat bronz, tedy slitina mědi a cínu. Byl pevnější, odolnější a umožnil vzestup prvních vyspělých civilizací s centralizovanými vládami, specializovanou prací a systémem písma. Doba bronzová trvala přibližně do roku 1200 př. n. l., kdy na mnoha místech Středomoří a Blízkého východu došlo k poměrně náhlému zániku tamních kultur. Lidé se však záhy naučili vyrábět zbraně a nástroje ze železa a posléze i z oceli. Konec doby železné se potom datuje přibližně mezi léta 500 př. n. l. a 100 n. l.
