Jak se správně chovat v cizině: Vojáci na cizím území (1)

Během druhé světové války se pohybovaly milionové armády prakticky po celém světě a mnoho vojáků se tak dostalo do neznámých a pro ně kulturně velmi odlišných míst. Poznání zvyků a základní znalost jazyka jim přitom mohly pomoci v soužití s civilisty a při správě obsazeného území

08.11.2019 - Karel Cidlinský



Během bojů neměly prvosledové jednotky mnoho času starat se o civilní obyvatelstvo a navazovat s ním výraznější kontakty, jakmile se ale fronta převalila přes město či venkovskou aglomeraci a utichla střelba, bylo nutné začít organizovat péči o ty, kteří přežili ve sklepích nebo se vraceli zpět do svých domovů. V taktických plánech se proto pro významnější města určoval vojenský velitel, který měl podle velikosti daného osídlení k dispozici nejen štáb specialistů, ale také dopravní a pořádkové síly. Pokud v oblasti působily známé jednotky odboje, mohli se na ně velitelé obrátit kvůli identifikaci kolaborantů a vězněných osob, často tyto skupiny představovaly také spolehlivý zdroj tlumočníků a průvodců.

Řešení každodenních problémů 

Ihned po skončení bojů také zdravotníci ve spolupráci s místními lékaři ošetřovali raněné civilisty za pomoci dodávek léků a zdravotnického materiálu z armádních zdrojů, protože místní zásoby většinou nedostačovaly. To nicméně neplatilo vždy a všude – například japonská armáda se s pomocí civilistům na dobytém území rozhodně nezdržovala stejně jako Wehrmacht při většině svých tažení. Chování vojáků se tedy silně odvíjelo od toho, zda dobývali, nebo osvobozovali a také zda se pohybovali na území svém, spojeneckém, nebo protivníkově. 

I v zájmu armádních představitelů nicméně byla co nejrychlejší obnova orgánů státní správy a služeb, především policie a četnictva, hasičů, pošty, vydávání novin, vodohospodářských a elektrických podniků. Ve městech, o něž se vedly tuhé boje, musely být alespoň provizorně zprůjezdněny ulice zavalené troskami a zajištěno přinejmenším základní zásobování potravinami a vodou. Pro tyto účely sloužily dopravní roty s nákladními automobily, dovážející vše potřebné ze skladů.

Kolaboranty postřílet

Armádní velitelé se také snažili využít místních zdrojů a kořistních zásob, proto byly všechny nalezené sklady v dané oblasti střeženy kvůli možnému rabování. Tam, kde to šlo, spolupracovali vojáci s předválečnými starosty a dalšími funkcionáři, kteří znali místní situaci a obyvatele. Tento postup platil hlavně při osvobozování Francie a dalších západních zemí spojeneckými vojáky, na východní frontě rudoarmějci většinou všechny, kteří jakkoli spolupracovali s Němci a nestačili uprchnout, buď předali jednotkám NKVD, nebo bez soudu postříleli.

Vojenská městská velitelství musela řešit obrovské množství každodenních problémů. Bylo třeba pohřbít mrtvé civilisty i vojáky obou stran a pořídit jejich přesnou evidenci, odstranit trosky a vraky techniky ze silnic, co nejdříve obnovit železniční spojení nebo pátrat po vlastních vojácích, které nepřítel držel v zajateckých táborech. Pokud byl v oblasti objeven koncentrační nebo pracovní tábor, což zejména v Německu nepředstavovalo žádnou vzácnost, musely se na místo vydat zdravotnické odřady poskytující alespoň základní zdravotní péči. Zároveň bylo třeba dbát na to, aby se osvobození vězni, často trpící nakažlivými chorobami, nedostali předčasně mezi obyvatelstvo.

Na území poražených

Tak plynuly týdny, a zatímco na osvobozených územích se výkonná moc vracela postupně do rukou místní samosprávy, na území Německa a Japonska, stejně jako o několik let dříve na dobytém území SSSR, začaly vznikat okupační úřady. Bez ohledu na místo, období či armádu představoval velký problém černý trh, na němž mnoho vojáků prodávalo nebo vyměňovalo za cennosti komodity pro civilisty jinak nedostupné, benzinem počínaje a léky konče.

TIP: Německá okupace Normanských ostrovů: Vítězství totální izolace a vyhladovění

Spojenci dováželi do Evropy po invazi obrovské objemy zásob a vybavení, které se dopravovalo vlaky a kolonami nákladních aut na velké vzdálenosti. Udržet přehled o těchto dodávkách bylo obtížné, a tak si někteří vojáci dokázali zřídit vedlejší zdroj příjmů plynoucí od různých překupníků, s nimiž dokázali v nově obsazených městech rychle navázat spolupráci. Vojenská policie se snažila proti této trestné činnosti bojovat, ale příliš se jí to nedařilo, protože jak vojáci, tak civilisté nepovažovali tento obchod, byť někdy jen jednostranně výhodný, za závažné porušení zákonů.

Pokračování v úterý 12. listopadu

  • Zdroj textu

    II. světová

  • Zdroj fotografií

    Pinterest


Další články v sekci