Jak šlechta obešla krále: Zákoník, který změnil rovnováhu moci v českých zemích
Vladislavské zřízení zemské představovalo jakousi pozdně středověkou ústavu Čech. Hlavní slovo měla při jeho schválení roku 1500 šlechta, která si prostřednictvím tohoto zákoníku hodlala upevnit moc a privilegia na úkor měšťanstva i samotného krále.
Zemská zřízení království českého, jak se tento zemský zákoník oficiálně nazýval, se začala formovat dlouho před tím, než je roku 1500 schválil Vladislav II. Jagellonský. Když o deset let dříve získal vedle české ještě i uherskou korunu, přesunul královskou rezidenci z Prahy do Budína. Praha přišla o postavení výsadního města a spolu s tím ztratili představitelé českých stavů přímý vliv na panovníka. Stejně tak se král odřízl od dění v českých zemích a stavové postupně ovládli zákonodárnou, výkonnou i soudní moc v zemi.
Šlechta proti městům
Situace v oněch časech nebyla idylická, a to hlavně kvůli narůstajícím rozporům mezi městy a šlechtou. Urození páni a níže postavení rytíři byli přesvědčeni, že mají na výkon veřejné moci větší právo. K tomu se přidalo zasahování do středověkých městských privilegií a novinka v podobě podnikání šlechticů v oblasti pivovarnictví, jež výrazně poškozovalo várečné právo měst.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let 15. století se ustálila převaha šlechty nejen vůči vladaři, ale i ostatním stavům, a tak se šlechtici rozhodli využít situace a sepsat nová zemská práva. O zákoníku se jednalo už na českém zemském sněmu roku 1487, ale až po dvou letech vznikla komise, která se měla jeho sepsání věnovat. Z jejího pera vzešly jednotlivé body, ve kterých se zaobírala například vztahem krále vůči šlechtě a jejím politickým právům, omezením hospodářských práv poddaných, otázkou cel nebo ustanoveními o minci.
V roce 1497 vyzval Vladislav II. na českém sněmu stavy, aby o zemských záležitostech jednaly jen mezi sebou a usnesení mu předkládaly pouze k potvrzení, zda mohou být včleněna do zemských desek a tím definitivně stvrzena. Na sněmu se král navíc vzdal práva odúmrti (přechodu majetku bez dědice na panovníka) a rozdělil zemské úřady mezi příslušníky obojí šlechty a měst.
Královská města vyšla v tomto „dělení“ nejhůř ze všech. Více získalo rytířstvo, jasným vítězem se však stala vyšší šlechta. Střetnutí mezi aristokraty a zástupci měst následně probíhalo na několika frontách s jediným výsledkem: páni a rytíři se rozhodli města na zemské sněmy nezvat.
Překvapení pro měšťany
V červnu 1498 vznikla již zmíněná komise pověřená přípravou článků budoucího zemského zřízení. Jejími členy se stalo šest pánů a jedenáct rytířů. Při přípravě byli užiteční hlavně členové komise z řad rytířstva, převážně úředníci zemských desek a přísedící zemských soudů. Návrh osmdesáti článků schválený sněmem předložila komise králi na listopadovém sněmu v Prešpurku.
Jednání se zúčastnily všechny tři stavy a vše proběhlo bez námitek, práva měšťanů nebyla zatím nikde zpochybněna. Tak vzniklo v listopadu 1499 takzvané Prešpurské zůstání, které se později stalo součástí nového zemského zřízení. Vladislavské zřízení fakticky schválil na český sněm v březnu roku 1500. Představitelé šlechty následně obešli nejen stanovisko měst, ale i samotného Vladislava II., když zákoník poslali do tisku bez králova schválení. Slabý vladař se touto otázkou příliš nezaobíral, přestože královská moc byla omezena pouze na arbitrážní a ceremoniální funkce, udělování amnestií a erbů a reprezentování království.
O to větší problémy nastaly se zněním zřízení vůči městům, která se fakticky stala poddanými krále, jenž je zastupoval v celozemských záležitostech. Změny vycházely hlavně ze dvou článků, které vyšly ve zcela odlišném znění, než v jakém byly uvedeny v Prešpurském zůstání. Tvůrcem těchto úprav z přelomu let 1499 a 1500 byl Albrecht Rendl z Oušavy, a zřízení tak měšťané nazývali „práva Rendlova“. Oprávněně se cítili podvedeni, nepustili se však do otevřeného boje. Snažili se alespoň udržet svá hospodářská práva, obnovit třetí hlas na sněmu a právo povinování pouze městskému soudu.
Uspěchaný tisk
Komise použila k vytvoření textu zápisky v zemských deskách a poté řadu norem upravujících vztahy ústavní, správní, trestní, rodinné i majetkové. V preambuli se poukazuje hlavně na boj o sepsání zvykového práva a panovníkův souhlas s vydáním zřízení. Následuje zkratkovitý nástin obsahu a jednotlivé kapitoly. Velký význam mělo vymezení královské moci vůči českým zemím i stavům a také organizace a řízení šlechtických soudů, hlavně zemského, a úřadu zemských a dvorských desek. Nejstarší dochovaný výtisk zákoníku pochází z 18. července 1500 a vydali jej Petr a Zdeněk ze Šternberka.
Práce pravděpodobně probíhala ve spěchu, což naznačují drobné nepřesnosti jako opakující se články i špatná grafická úprava. Tiskaři úmyslně ponechali mezi jednotlivými články mezery, jež měly sloužit pro pozdější doplnění. Text byl nepřehledný i proto, že jednotlivé články postrádaly číslování. To doplnil v roce 1527 Racek Doubravský, když pořizoval latinský překlad zřízení (Constitutiones Terrae) pro Ferdinanda I.
Zemské zřízení vyšlo ještě třikrát, a to bez výraznějších změn. Nahradilo jej až Obnovené zřízení zemské z roku 1627. Na Moravě, jež měla vlastní zemský sněm, Vladislavské zřízení zemské nikdy neplatilo. Místo toho se Moravané řídili Knihou tovačovskou a Knihou drnovskou.
