Jak vzniká vázaná rotace a proč nám Měsíc nikdy neukáže svou odvrácenou tvář?
Jak se stane, že některá kosmická tělesa při oběhu kolem partnera vždy míří stejnou stranou k němu, a co to vypovídá o jejich minulosti?
Vázaná rotace vzniká jako důsledek působení slapových sil mezi dvěma tělesy, například mezi planetou a jejím měsícem. Slapy se objevují proto, že jsou obě tělesa prostorově rozlehlá, a gravitace tak na různé body sousedního objektu působí rozdílně. Uvedené rozdílové síly pak menší těleso deformují, tudíž nabývá protáhlého tvaru a objevuje se tzv. slapová výduť.
Pokud menší objekt rotuje rychleji nebo pomaleji, než obíhá, „stahují“ se slapové boule neustále do směru gravitačního působení většího souputníka. Zmíněné tření spotřebovává rotační energii menšího tělesa a upravuje jeho otáčení, dokud se nevyrovná s oběžnou dobou. Při zpomalování rotace současně v důsledku zachování celkové energie roste oběžná vzdálenost, takže se od sebe dvojice vzdaluje, a navíc se obvykle tvar orbitální dráhy přibližuje kružnici. Výsledkem se stává, že menší těleso ukazuje svému rozměrnějšímu protějšku vždy stejnou stranu. A jelikož slapy působí vzájemně, synchronizuje se podobně i rotace většího objektu; vlivem rozdílných velikostí k tomu ovšem běžně dochází ve výrazně nižší míře.
Ve Sluneční soustavě mají vázanou rotaci všechny velké měsíce planet, včetně našeho průvodce. Pozoruhodný pár pak tvoří Pluto a Charon: Rozměry i hmotnost trpasličí planety a jejího měsíce jsou obdobné, takže slapy efektivně působily na obě tělesa. Dvojice má vzájemnou vázanou rotaci – nejenže tedy Charon ukazuje stále stejnou hemisféru Plutu, ale také trpasličí planeta nastavuje neustále tutéž „tvář“ svému souputníkovi. K podobné cirkularizaci drah přitom dochází u těsných dvojhvězd se srovnatelnými hmotnostmi složek.
