Je libo kávičku? Které státy ji zakázaly a jak si vedla v českých zemích?

04.10.2022 - Naďa Reviláková

Jakou cestu muselo kávové zrnko urazit, než se stalo základem jednoho z nejoblíbenějších nápojů světa? A jak to bylo s pitím kávy u nás? O první kavárně v Praze máme zpráv vícero. Ukazují nám, že cesta od nápadu k realizaci se v podnikání příliš nezměnila

<p>První evropská kavárna vznikla v Benátkách v roce 1640. Česko si na svou první kavárnu počkalo až do roku 1714. Koncem 19. století už bylo v Praze více než 70 kaváren a v Brně téměř stovka. (foto: Pixabay, CC0)</p>

První evropská kavárna vznikla v Benátkách v roce 1640. Česko si na svou první kavárnu počkalo až do roku 1714. Koncem 19. století už bylo v Praze více než 70 kaváren a v Brně téměř stovka. (foto: Pixabay, CC0)


Reklama

Mnoho z nás si nedokáže představit svůj den bez šálku kávy. Tato tekutina bývá dokonce označována za nejoblíbenější nápoj na světě. Nepodléhá téměř žádným náboženským či kulturním omezením jako třeba konzumace alkoholu. Můžeme si ji dát skoro kdekoliv – ať už v pohodlí domova, v příjemné kavárně nebo na jakémkoliv jiném místě, které nás jen napadne. 

Kozí legenda

Vůbec poprvé prý kávová zrna ochutnaly kozy. Alespoň tak praví jedna z legend. Jistý habešský pasáček jménem Kaldi vodil své stádo na nejrůznější místa. Když však přišli tam, kde rostly voňavé keře plné červených bobulí, vypozoroval na svých svěřenkyních znatelné změny v chování. Po jejich pozření byly daleko živější a rozpustilejší. Nedalo mu to a plody ochutnal také. Zjistil, že vůbec nejsou špatné a navíc: únava ho opustila a pocítil příval energie. Se svým zjištěním se svěřil opatovi z nedalekého kláštera u jezera Tana. 

Ten však jeho nadšení nesdílel, označil donesené plody za pokušení ďáblovo a hodil je do ohně. Namísto síry se okolím rozlinula božská vůně. To vzbudilo opatovu zvědavost. Zrnka z ohně opatrně vybral a podnikl s nimi nejrůznější pokusy. Přišel na to, že odvar z nich uvařený má zajímavou chuť a také posilující účinky. Mnichům umožní přednášet modlitby déle než doposud, a tím ďábla naopak zahánět. Tento příběh se měl odehrát přibližně kolem roku 850 v provincii Kaffa v dnešní Etiopii, která je původním domovem kávovníku. Od pastviny pro kozy k pohodlným kavárnám však vedla ještě dlouhá cesta.

Hořkost Orientu

Orient propadl pití kávy naplno až v 16. století. Tehdy se rozšířila po Arabském poloostrově prostřednictvím obchodníků a kočovných kmenů, mezi kterými si tento nápoj držel velkou oblibu. Vůbec první kavárna vznikla v Mekce, ta však ještě sloužila spíše náboženským účelům. Postupně došlo k posunu, když se u kávy, kterou místní popíjeli jako stimulant při modlitbách, začaly probírat společenská témata a drby. Kavárnu v novodobém smyslu otevřeli v Konstantinopoli v roce 1554. 

Nějakých šedesát let nato doputovala káva do Evropy. V Benátkách se rozšířila v roce 1615. Zpočátku se ocitla v hledáčku křesťanského duchovenstva podobně, jako tomu bylo u jejího zrodu. Označovali ji za nápoj ďábla! Podle pověsti ji papež Klement VIII. naštěstí ochutnal dříve, než ji odsoudil. Zachutnala mu natolik, že jí dokonce požehnal. Pěkný příběh. Pravdou je, že zmiňovaný papež zemřel o deset let dříve, než se káva v Benátkách oficiálně objevila. Ale kdo ví, třeba byli s pitím kávy v Římě o něco napřed… 

Jisté je, že v roce 1640 otevřeli v Benátkách první kavárnu. A ta, která zahájila provoz v roce 1720, kavárna Florian na náměstí Svatého Marka, existuje dodnes. Je tak nejstarší nepřetržitě fungující kavárnou v Evropě.

Káva se postupně dočkala velké obliby nejen v Itálii, ale také v Holandsku či Francii. A díky zámořským koloniím zmíněných mocností se pěstování kávovníku rozšířilo do mnoha koutů světa. Nejprve si ji dopřávaly nejvyšší společenské vrstvy, toto exotické zboží z dovozu nebylo zrovna levné. Ale jak známo: co si oblíbí panstvo, k tomu zvědavě vzhlížejí ti pod ním. 

Raději domácí!

Ne vždy ji však ony nejvyšší kruhy oblibovaly. Za škůdce národní kultury měli kávu Švédové. Alespoň tedy ti, kteří rozhodovali o chodu země. Zakázali ji královskými výnosy hned pětkrát během šedesáti let! Švédský botanik a lékař Carl Linné se sice pokusil kávovník, čajovník a další exotické rostliny ve Švédsku pěstovat, ale fatálně selhával. A tak se ji místo toho snažil nahradit domácími alternativami. Navíc na adresu kávy prohlásil, že může způsobovat střevní potíže, senilitu a smrt. Věru ne zrovna dobrá vizitka. Káva a čaj byly zkrátka považovány za příliš „cizácké“ pochutiny.

Švédský král Frederik I. odsouhlasil roku 1746 vysoké zdanění kávy a čaje. Když provozovatele kaváren a čajoven včas nezaplatili daně, byli jim zabaveny šálky a další náčiní. O deset let později byla konzumace kávy zakázána úplně, byť v ilegalitě kvetla dál. Střídavě ji povolovali a zakazovali až do roku 1817.  

Další ze švédských králů, Gustav III. svou válku s kávou dotáhl k dokonalosti. Měl utkvělou představu, že tento nápoj je zdraví nebezpečný a snažil se to dokázat. Dokonce na ilustraci svých slov nařídil podivný experiment. Dvojčatům odsouzeným za jejich zločiny k smrti změnil trest na doživotí. Jeden z nich přitom musel každý den vypít tři hrnky kávy, druhý totéž v čajové variantě. Dva lékaři pak měli sledovat, koho zabije jejich nápoj dříve. Shodou okolností vězni přežili jak krále, tak oba doktory…

Lék, nebo potěšení?

A jak se dostala káva do našich končin? Ve Vídni se voňavý černý nápoj těšil nemalé popularitě a bylo možné si jej vychutnat v místních kavárnách už od konce 17. století. Mezi pražské měšťany ale stále ještě nedorazil. Respektive dorazil, ale v poněkud jiné podobě. Jako lék. To měl změnit až na počátku 18. století jistý Armén, který u nás vstoupil ve známost pod latinským jménem Georgius Deodatus Damascenus

Pocházel ze syrského Damašku z rodiny bohatého obchodníka. I když ho lákala hlavně filozofie, musel se podvolit otcově vůli. Jako kupec odcestoval do severní Afriky, aby zde nakoupil kávu. Mířil nejprve do Káhiry, Tripolisu a posléze do Evropy. Zde však u něj fascinace filozofií na nějakou dobu přece jen převládla. Uchýlil se do Říma, kde se mu od jezuitů dostalo evropského vzdělání. Ovládl tak kromě arabských jazyků také latinu a němčinu. I při nadbytku duchovní potravy však člověku stejně kručí v žaludku. Deodatovi nezbylo než hledat zdroj obživy v oblasti, které rozuměl, a tou bylo kávovarnictví. 

Nejprve se usadil ve Vídni, tam však jeho podnikatelské snahy zkrachovaly. Monopol na prodej kávy už byl obsazený. Deodatus ve Vídni sice nepochodil, ale dozvěděl se zajímavou informaci – opět od mnichů. Praha je prý zatím kávou nedotčená. Pokud chce někde v kavárenském oboru uspět, ať to zkusí tam. Nakoupil tedy kávu, od jezuitů dostal doporučení a vyrazil. 

Nakonec opravdu zakotvil v Praze, kde ve srovnání s Vídní našel zajímavou „díru“ na trhu. Káva se zde zatím prodávala pouze v lékárnách. Díky své hořké chuti ji doporučovali pít na žaludek. A její povzbuzující účinek měl dodávat síly po prodělané nemoci. Pro potěšení ji zatím téměř nikdo nepil. Kromě nejvyšších vrstev šlechty. Pro běžné Pražany byla dosud neznámým exotickým nápojem. Navíc ještě, když ji nabízel takový „exot“ jako Deodatus. Dnes bychom řekli: slušný marketing!

Káva od „Turka“

Začínal jako pouliční prodejce. V tureckém tradičním obleku s turbanem na hlavě a v botách se zdviženými špičkami procházel pražskými ulicemi a vařil kávu na počkání a „na stojáka“. U sebe měl veškeré vybavení včetně malých kamínek na dřevěné uhlí, na která postavil konvici s vodou. Nápoj si mohl každý dle libosti osladit třtinovým cukrem. Kdo by se u takové atrakce nezastavil a neochutnal?  

Deodatus si pronajal pokoj v domě na Starém městě a odtud vycházel se svým náčiním k zákazníkům. Brzy si káva získala oblibu nejen u kolemjdoucích. Svůj „byznys“ rozšířil i o donášku do domácností bohatých měšťanů. Dařilo se mu, a tak si pronajal dřevěnou boudu pod mosteckou věží, kde kávu naléval. Když slavil úspěchy i tady a vydělal dost peněz, otevřel v roce 1714 první kavárnu: na Malé straně v domě U tří pštrosů hned vedle Karlova mostu. Obchod kvetl i nadále, dokonce si mohl dovolit zakoupit dům U zlatého hada na rohu Karlovy a Liliové ulice, právě ten, kde měl původně pronajatý jeden malý pokoj. Naučil se celkem obstojně česky a s Češkou Annou Zikovou se také oženil a měl s ní tři děti. 

Zpropadená filozofie

Kdyby zůstal kavárníkem, nejspíš by dožil jako úspěšný a ctěný měšťan. Jenže to Deodatovi nestačilo, opět ho zlákala filosofie. Začal vydávat učené traktáty o náboženství a etice. Do roku 1719 napsal celkem pět latinských a dva německé spisky. Jak dnes dobře víme, četba a káva jdou skvěle dohromady, v tak pokrokové době však Deodatus ještě nežil. Problém byl, že si ve svých spisech bral na paškál i pražské židy, kteří si to nenechali líbit. A vzhledem k tomu, že židé měli tehdy velký vliv v obchodních kruzích, zasadili se o to, aby Deodatus zkrachoval.

TIP: Anglická kavárna v 17. století provokovala pivovarníky i mocné

Brzy byl na mizině, žena ho opustila a nezbylo mu než vyklidit pole. Zamířil do Lipska, kde se ve svých aktivitách od kávy vzdálil, ale jen o krůček. Zkusil své štěstí s čajem. Vrátil se s ním dokonce i do Prahy. Málem by vstoupil do pražských dějin nejen jako první kavárník, ale také jako první majitel čajovny, jenže nepochodil. Pokrokový obchodník z Damašku umřel v chudobě a zapomnění snad někdy v roce 1740.

I kavárny si na svůj rozkvět ještě musely chvíli počkat. Nejprve do konce 19. století. Největší úspěch však slavily v dobách první republiky, kdy se v nich mimo jiné scházela pražská bohéma. 

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

V aréně římského Kolosea bojovali vedle exotických zvířat také jezevčíci. (foto: Unsplash, Katie BernotskyCC0)

Věda

Stepan Bandera v exilu spolupracoval s několika zpravodajskými službami, například s CIA, Brity i Západním Německem v pozici konzultanta na země za železnou oponou. Zemřel v roce 1959 v Mnichově po útoku kyanidem. Příkaz k jeho zavraždění vydal tehdejší nejvyšší představitel Sovětského svazu Nikita Chruščov. (foto: Wikimedia Commons, CC0 - kolorováno)

Historie

Florencie, kolébka renesance

Země: Itálie
Počet obyvatel: 366 tisíc
Vzdálenost z Prahy: 742 kilometrů (vzdušnou čarou); autem: 9 h 47 min (1 028 km)

Jméno metropole malebného Toskánska, založené římskými vojáky, znamená „Kvetoucí“. Největší rozkvět města nastal v období renesance, z nějž pochází i typická kupole nejikoničtější stavby Florencie: katedrály Santa Maria del Fiore. Stavba samotné budovy začala na konci 13. století, dokončení se však protáhlo. Nečekaným technickým problémem se ukázala výstavba obří kupole, s níž si dokázal poradit až Filippo Brunelleschi – kupole byla dokončena roku 1434. Florencií protéká řeka Arno, na níž stojí i jeden z nejslavnějších mostů světa, Ponte Vecchio. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Ropucha coloradská – její kůže a jed obsahují 5-MeO-DMT a bufotenin, halucinogenní tryptaminy. (foto: Wikimedia Commons, WildfeuerCC BY-SA 3.0 CZ)

Věda

Astrovan přepravující astronauty na start mise STS-135. (foto: NASA, Jim GrossmannCC BY 4.0)

Vesmír

Trosky Reichstagu jen pár dní po skončení bojů. (foto: Wikimedia Commons, Imperial War MuseumsCC0)

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907