Jsem zdráv a daří se mi dobře: Lístky rakousko-uherské polní pošty (2)

Dění na ruské frontě a potažmo v celé Evropě se stalo častým námětem pro filozofování, do kterého se poslední červnový den roku 1916 pustil účetní poddůstojník František Culka: „Letošní léto bude ještě hodně horké, konec toho všeho bude dozrávat ještě přes zimu a možná i přes příští léto.“

Předchozí část: Jsem zdráv a daří se mi dobře: Lístky rakousko-uherské polní pošty (1)

Svým dětem se pak svěřil: „Připadá mi, že prožíváme napoleonské doby, tedy zatím periodu jeho úspěchů. Obdobná bude však také perioda, kdy bude likvidováno toto evropské neštěstí. Nesmím moc porokovat, je to teď věc zakázaná, ale snad není dosud zakázáno myslet. Útrap duševních zažil jsem již věru, že by stačily na celý život. Ale co je život jednotlivce? Teď přece trpíme pro blaho národů!“

Úpadek na Piavě

Četař Antonín Nečesaný od plukovní hudby c. k. zeměbraneckého pěšího pluku č. 15 popsal v červenci 1918 svému děvčeti neutěšenou situaci rakousko-uherského vojska na italské frontě: „Naše muzika řeže a štípe pracně sehnané dřevo a nosí vodu na dezinfekci šatstva a odvšivování mužstva našeho pluku. Máme hlad. Pomocí bajonetů tlučeme v helmách pšenici a vaříme si kaši.“ O měsíc později se zmínil také o náladě mužstva: „Jsem zdráv a při chuti, ovšem jen k jídlu. Chuť k válčení tady není u nikoho. Ubývá nás jako za ofenzivy, a to kvůli horečce a malárii. Je to jednak kvůli počasí, jednak z těch dobrých životních poměrů…“

Počátkem října nabyla vidina konce války zřetelnějších obrysů. Nečesaný s neskrývanou radostí napsal: „Denně s velkou zvědavostí čekáme na noviny. Očekáváme však další ofenzivu, což nám kalí radost z nastávajícího brzkého světového míru. Kdybychom už během zimy přišli domů…“ Příprava na blížící se italský útok je i příčinou konce jeho plukovní hudby, která se 4. října 1918 rozpadla: „Dnešním dnem jsem bez práce. Deset mladších kolegů je v předních liniích, kde staví kaverny. Snad přijdou nazpět, abychom mohli opět zkoušet. Denně nám sem však dopadají granáty…“

Co uniklo cenzuře

Veškeré zásilky posílané prostřednictvím polní pošty podléhaly kontrole, kterou prováděl zpravidla nejbližší nadřízený pisatele, jenž přečtení lístku stvrzoval svým podpisem. Proto většina korespondence z fronty začíná obligátní větou „Jsem zdráv a daří se mi dobře“. Přesto je však možné, zejména v dopisech důstojníků či důstojnických čekatelů, nalézt informace, které by řádná cenzura pravděpodobně odeslat nepovolila.

„Co mi kazí náladu, jsou stížnosti na mé kanonýry,“ stěžuje si v dopise z února 1917 svým rodičům jednoroční dobrovolník, kadet aspirant c. a k. horského dělostřeleckého pluku č. 25 František Drbálek. „Tam, kde jsou ubytovaní, ukradli dva pytle kukuřičné mouky. Je to darebáctví. Nejenže ukradli nějakou mouku, ale ještě při tom vyhrožovali karabinou a jedno děvče chtěli znásilnit. Leží nyní, chudák, nemocná. Takovými věcmi já se tu musím také zaobírat a ještě se za chlapy u velitele pluku přimlouvat…“ Celou záležitost odnesli všichni čtyři viníci „přivázáním“ dvakrát po dvou hodinách a mimořádnou službou při budování předních linií. Nebyl to však jediný prohřešek neposlušných dělostřelců. O pár dnů později jednoročák Drbálek rodičům suše oznamoval: „Vše je v nejlepším pořádku, jen dnes jsem musel nechat zase jednoho chlapa přivázat. Stále se opíjí, až si hlavu rozbil…“