Kazatel proti císaři: Jan Milíč z Kroměříže se postavil i proti Karlu IV.

05.12.2019 - Eva Svobodová

Mezi osobnosti takzvané české reformace počítáme nejen Husa, Žižku či Chelčického, ale také člověka, který žil o pár desetiletí dříve. Milíč z Kroměříže, současník Karla IV., byl vskutku originálním myslitelem, který svým kazatelským působením a spisy podstatně rozčeřil hladinu tehdejší společnosti

<p>Milíčova kázání si našla publikum, které se stále rozrůstalo</p>

Milíčova kázání si našla publikum, které se stále rozrůstalo


Reklama

O Milíčově mládí víme vzhledem k jeho přízvisku pouze to, že pocházel z moravské Kroměříže. Kde se vzdělával, nabýval první zkušenosti a jaké prostředí ho formovalo, bohužel známo není. První záznam o něm máme až z dubna 1358, kdy se jeho jméno objevilo na jedné z listin kanceláře Karla IV. Milíč se totiž stal jejím zaměstnancem. Díky tomuto povolání měl možnost hodně cestovat – coby panovníkův doprovod se podíval například do Norimberku či Vratislavi. Během cest jistě načerpal cenné zkušenosti a poznatky, které by doma nezískal, což pomohlo formovat jeho pozdější názory. 

Cesta na výsluní

Vedle toho se zdárně rozvíjela také jeho kariéra církevní, i když univerzitní vzdělání pravděpodobně neměl. Stal se kanovníkem pražské katedrály a strážcem tamního hrobu sv. Václava. Získal i pravomoci patřící pražskému arcijáhnovi, když zastupoval jeho nepřítomného držitele. Ze všech těchto úřadů mu samozřejmě plynuly nezanedbatelné příjmy. Coby arcijáhen měl Milíč za povinnost provádět vizitace, tedy kontrolní návštěvy kněží a jejich farností za účelem zjištění případných nedostatků a zjednání nápravy. Nedochovaly se sice žádné zprávy o tom, s čím se setkával, je však velmi pravděpodobné, že právě tehdy zblízka poznal, co všechno v církvi nefunguje a vyžaduje reformu. Pro jeho pozdější působení to musela být škola k nezaplacení.

V životě klasického sběratele církevních úřadů ale na rozdíl od jeho kolegů nastal zlom. Bohužel se nedá zjistit, co ho nastartovalo. Byl to nějaký konkrétní zážitek, nebo delší pozvolný vývoj? Nová etapa v Milíčově životě každopádně nastala v druhé polovině roku 1363. Tehdy totiž k údivu okolí složil všechny duchovní i světské funkce, zatímco svůj majetek, jistě nemalý, rozdal chudým. Od té chvíle chtěl být jen prostým knězem a kazatelem. Oděl se v žíněné roucho, aby i navenek vyjádřil zřeknutí se všeho světského potěšení, a mohl se svobodně věnovat tomu, k čemu byl od Boha povolán, nebo tomu alespoň pevně věřil.

Základnou se mu stala kazatelna v kostele sv. Mikuláše na Menším městě pražském, dnešní Malé Straně. V této době nebyla kázání nedílnou součástí mše a většinou se odehrávala zvlášť, takže lid mohl do kostelů přijít pouze na ně. Milíč nebyl zdaleka jediným svého druhu. Svůj vzor měl v Konrádu Waldhauserovi pocházejícím z Rakous, který se v Čechách těšil velké oblibě. 

Čekání na Antikrista

Nejčastějším terčem těchto reformně naladěných kazatelů byl neutěšený stav duchovenstva, jeho mravní poklesky jako hrabivost a rozmařilý život, stejně jako nedostatek zbožnosti u laiků. Milíč byl ovšem jiný v tom, že z kazatelny mluvil česky, takže jeho řeč byla přístupná širokým vrstvám těch nejchudších. Protože však pocházel z Moravy, zdá se, že jeho mluva Pražanům přišla zprvu poněkud nezvukomalebná a nebohý reformátor si tak vysloužil zpočátku mnoho posměchu. Brzy si však jeho kázání našla své publikum, které se stále rozrůstalo.

Milíč navíc dovedl kázat také v latině a němčině a této možnosti k šíření svých myšlenek využíval. Na kazatelnu vystupoval každý den, a to hned několikrát. Svatomikulášský kostel nakonec ani nemohl davy lačnící po Milíčových slovech pojmout, takže se kazatel přestěhoval do většího kostela sv. Jiljí na Starém Městě. Svými úspěchy byl ovšem trnem v oku jiným duchovním, zvláště příslušníkům takzvaných žebravých řádů, dominikánům a minoritům, jejichž kostely se naopak nápadně vyprázdnily.

Milíčovy myšlenky byly v mnoha ohledech novátorské. Vyzýval například k častému přijímání svátosti oltářní oproti soudobé praxi, která předpokládala přijímání pouze jednou či dvakrát do roka. Nejvíc ale proslul svými předpověďmi o blížícím se konci světa a nutnosti včasné nápravy celé společnosti. Kazatel dokonce vypočítal, kdy přesně k příchodu Antikrista, jenž ohlásí konec časů, dojde. Výsledkem jeho kalkulací byl rok 1365. Za Antikrista, tedy ztělesnění ďábla, údajně dokonce neváhal označit (pro nás dnes poněkud překvapivě) samotného Karla IV. 

Dům pro padlé ženy

Asi nejzajímavějším Milíčovým počinem však bylo založení domu pro padlé ženy na Starém Městě pražském, v místě, kde se dříve nacházel hampejz zvaný Benátky, jenž byl z panovníkova rozkazu před časem srovnán se zemí. Milíč se padlých ženštin neštítil, naopak se jich ujal a s cílem zajistit jejich duším spásu se je snažil přivést k pokání a na správnou životní cestu. Nově zřízený útulek s kaplí, zasvěcenou příznačně Marii Magdaleně, nazval Jeruzalém. 

Tyto dobře míněné výstřelky samozřejmě neunikly pozornosti světské ani duchovní vrchnosti, a tak se z nich reformátor musel brzy zodpovídat. Už v roce 1365 se proti němu nahrnulo mnoho obžalob, takže skončil na nějaký čas ve vězení. Přestože jeho původní výpočty ohledně konce světa nevyšly, očekával Milíč jejich naplnění v brzké době. Kazatel pocítil potřebu promluvit si o těchto palčivých věcech se samotnou hlavou křesťanstva, papežem Urbanem V., a vydal se proto do Říma. Sídlem papeže už od počátku 14. století nebyl Řím, ale Avignon. Protože se však Urban V. chystal k přesídlení do tradiční Itálie, očekával jej Milíč tam. 

Věčné čekání ve Věčném městě se mu ale rychle omrzelo a kněze, zvyklého z Prahy kázat vícekrát denně, začal svrbět jazyk. Podle pokynu Ducha Svatého, jak tvrdil, se rozhodl přibít na dveře chrámu sv. Petra oznámení, v němž zval na své veřejné kázání. Mělo být zcela přirozeně na téma, jež mu na srdci leželo nejvíce: příchod Antikrista. Na něco takového nebylo římské publikum zvyklé, a tak český kazatel skončil v rukách inkvizice. Nakonec byl podezření z hereze zproštěn a mohl zase na svobodu. Slyšení u papeže se ovšem nedočkal, ani když se do Říma vypravil podruhé. Proto mu podal svou výpověď alespoň písemně. Jenže Urban ani tentokrát na jeho výzvy po reformě křesťanstva prostřednictvím koncilu nereagoval.

Proces proti Milíčovi

V Čechách kazatel pokračoval v započatém díle, přestože se setkával s neustálými překážkami. Největšími nepřáteli mu byli pražští duchovní. Označili ho za „bláhového pomýlence“, který měl se svými pomocníky z řad kněží a bývalými nevěstkami založit jakýsi nový neschválený řád. Milíč se tak znovu ocitl před církevními soudy.

TIP: Král a kazatel: Příběh Jana Husa a krále Václava IV.

Kromě toho byl v nemilosti u pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi a z pochopitelných důvodů se netěšil oblibě ani u Karla IV. Jejich cílem coby představitelů světské a duchovní moci bylo mít v království klid a pořádek, přičemž jakékoliv podezření z výskytu hereze se jich nepříjemně dotýkalo. Milíč se stal až příliš mnoha lidem nepohodlný. Situace vyvrcholila tím, že se odvolal před papežský soud do Avignonu, kam se také v roce 1374 odebral, neboť k trvalému usazení papeže v Římě nedošlo. Jeho proces se stále protahoval a Milíč se tak dočkal dříve smrti než zproštění obvinění. Zemřel 29. června 1374 a místo posledního odpočinku našel v avignonské katedrále.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Na konci 19. století překonal během velké ruské chřipky virus přenášený lidmi vzdálenost 202 887 km za pouhých šest dní.

Zajímavosti

Slovenský umělec propojuje ve své tvorbě užitkovost i umění. Díla mladého skláře lze najít po celém světě.

Zajímavosti

Lidové milice pochodují 28. února 1948 přes Karlův most.

Historie

Čisticí prostředky mohou mít i stinnou stránku

Věda

Tvář robota Affetto

Věda

Sonda MMX u svého cíle

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907