Kdopak to mluví? Proč zní člověku vlastní hlas z nahrávky zvláštně?
Patrně každý, kdo si někdy poslechl svůj hlas ze záznamu, ví, že zní překvapivě cize. Důvodem je překvapivě složitý biologický mechanismus.
Odlišné vnímání vlastního hlasu z nahrávky opravdu nepředstavuje pouhý pocit, ale podložený fakt, jenž souvisí se způsobem, jakým se zvuk dostává do sluchového ústrojí. Zvukové vlny šířící se vzduchem putují od vnějšího ucha skrz zvukovod a bubínek ke střednímu uchu a následně do vnitřního ucha až k hlemýždi. Tento spirálovitý orgán naplněný tekutinou je pak převádí do mozku.
Při mluvení ovšem proniká náš hlas do vnitřního ucha i jako zvuková vlna šířená kostmi a tkáněmi v hlavě, jež lépe propouštějí vibrace nižších frekvencí. Když se potom posloucháme z nahrávky, část zvuku vedená přes kosti a tkáně v hlavě zmizí, takže výsledek vnímáme stejně jako jiné vnější zvuky. Proto nám vlastní nahraný hlas zní jaksi slabší a vyšší, ačkoliv ostatním připadá „normální“.
