Když císař zešílí: Osm nejhorších římských vladařů všech dob

Podceňovaný Tiberius (14–37 n. l.)

Dvorská politika antického Říma byla plná intrik všech proti všem. Neustálé ohrožení a incidenty, kterých byl jako dítě svědkem, se na povaze malého Tiberia nepěkně podepsaly. Vrcholem bylo, když jeho otec postoupil vlastní manželku Livii císaři Augustovi! Naštěstí vladař přijal Tiberia za vlastního. Mladík mu oddaně sloužil – především v armádě. Později však vztah ochladl. Adoptivní otec Tiberia donutil, aby se rozvedl se svou milovanou manželkou Vispanií a oženil se s jeho vlastní dcerou Iulií. Zoufalé manželství ukončil sám císař. A i když byl Tiberius vždy loajální, Augustus mu nevěřil – a po jeho vzoru Tiberius nevěřil vůbec nikomu. 

Hned po nástupu na trůn se zbavil svého soka Agrippy, údajně otrávil svého nevlastního syna Germanika i vlastní dítě Drussuse. Brzy Tiberius úplně podlehl svému stihomamu a raději se odstěhoval na ostrov Capri. Vládnul písemnými příkazy, které se postupně změnily v prosté rozsudky smrti. Popravám předcházelo mučení odsouzenců, kterému císař rád přihlížel. V roce 37 starý Tiberius onemocněl a za záhadných okolností zemřel. Údajně se mu zastavil dech. Podle nejednoho z antických dějepisců však Tiberiově smrti pomohl jeho nástupce Caligula, když císaře zadusil velkým množstvím pokrývek… (foto: Wikimedia Commons, Till Niermann, CC BY-SA 3.0)

Nestoudný Caligula (37–41 n. l.)

Gaius Caesar Augustus Germanicus, který se do historie zapsal pod svou přezdívkou z dětství Caligula (Botička), byl adoptivním synem císaře Tiberia. A také v podstatě jediným členem rodiny, který přežil strýcovo odstraňování případných nástupců. Jeho počáteční popularita i rozumný způsob vládnutí vzali za své poté co prodělal náhlou mozkovou horečku. Od nemoci se stal šíleným a sexuálně zvráceným tyranem. Opájel se blahobytem a svou megalomanskou rozhazovačností vyčerpával státní kasu.

Aby ji zase naplnil, vymýšlel si zločiny, kterých se měli dopustit ti nejbohatší římští občané, a pak je s gustem soudil, vraždil a doslova polykal jejich majetek. „Ať mě nenávidí, jen když se mne bojí,“ říkal si a prohlásil, že každá římská žena mu patří. Znásilňoval nejen je, ale často i jejich manžely. Sám byl čtyřikrát ženatý a udržoval incestní vztahy se svými sestrami… 

Miloval svého koně Incitata, kterému postavil mramorovou stáj a chtěl jej jmenovat konzulem. Sám sebe prohlásil za boha a nechal srážet hlavy starým sochám a nahrazovat je svou vlastní. Zatímco Tiberius byl krutý podivín, ale výborný panovník, Caligula zemi týral a navíc vedl do záhuby. Proto v lednu 41 důstojníci pretoriánské gardy spolu se senátory a členy císařského dvora zorganizovali komplot a ubodali jak osmadvacetiletého císaře, tak jeho manželku a malou dcerku… (foto: Shutterstock)

Slabý Claudius (41–54 n. l.)

Jako chlapec přiváděl svou rodinu k zoufalství, protože byl tělesně nedostatečný. Prodělal zřejmě meningitidu nebo dětskou obrnu, takže vlastní babička ho označila za zrůdu, kterou příroda nedokončila. Kvůli tělesné a snad i mentální slabosti nikdy nebyl považován za schopného zastávat jakýkoli úřad – díky čemuž se vyhnul všem dvorským nástrahám. Vládl dobře, věnoval se především soudcovství a neustále se vzdělával.

Jenže poté co došlo k pokusu o povstání, jež mělo Claudia sesadit, propadl zničující bázlivosti. Zvýšil bezpečnostní opatření v paláci na neúnosnou mez a veškerá rozhodnutí dělal pod vlivem nějaké sobě blízké silné osobnosti. Měl neuvěřitelně špatný vkus, co se žen týče. Byl ženatý celkem čtyřikrát, jeho třetí manželka Valeria Messalina proslula coby nemravná, krutá, podezřívavá a závistivá pletichářka, která bezohledně odstraňovala všechny potenciální rivalky stejně jako každého, kdo se jí jen trochu znelíbil, včetně svého otčíma. Když se spolu se svým milencem pokusila svrhnout císaře, pretoriáni ji donutili spáchat sebevraždu. Její nástupkyně po Claudiově boku Agrippina sice neměla milence a byla ctnostná, ale o to byla tvrdší, ctižádostivější a panovačnější. Když u císaře zajistila nástupnictví svému synovi Neronovi, udělala mu smaženici z jedovatých hříbků. Claudius zemřel 13. října roku 54. (foto: Wikimedia Commons, Coyau, CC BY-SA 3.0)

Talentovaný Nero (54–68 n. l.)

Nevlastní syn císaře Claudia nastoupil na trůn s okázalým uctíváním zemřelého císaře a s množstvím slibů, které rychle braly za své. Nutno ale říct, že prvních pět let jeho vlády patřilo k nejšťastnějším z celé císařské epochy. Bohužel, brzy skončily. Ačkoli Nerona vychovával filozof Seneca a sám Nero projevoval velký zájem především o umění, divadlo, hudbu a poezii, postupně se u něj rozvinulo paranoidní šílenství a absolutistické sklony. Když jeho matka Agrippina projevovala přílišnou snahu o vládu, nechal zavraždit ji i svého nevlastního bratra. Tuto metodu pak použil u všech svých skutečných i domnělých nepřátel. Nejprve je odsoudil k veřejné samotě, pak zavraždil. Sám se zatím věnoval poezii a hraní divadla. Návštěvy císařových představení byly pro jeho občany povinné.

Místo vládnutí Nero chodil v převleku mezi lid a sledoval dostihy koňských spřežení. Příčetnost ho zcela opustila v roce 64. Vinu za požár Říma svrhl na křesťanskou komunitu. Poté už odstraňoval možné spiklence preventivně. Docházelo k vyvražďování těch nejvýznačnějších Římanů. Teror se stupňoval do té míry, že nakonec Nerona opustila i jeho vlastní pretoriánská garda. Císař chtěl utéct do Egypta, ale nestihl to. Spáchal sebevraždu v předměstském domě jednoho z posledních loajálních služebníků. Předtím než se probodl, údajně zaplakal: „Jaký to umělec ve mně hyne…“ (foto: Wikimedia Commons, cjh1452000, CC BY-SA 3.0)

Podezřívavý Domitianus (81–96 n. l.)

Na císařský trůn nastoupil po řadě vynikajících panovníků. Jak jeho otec Vespasianus, tak starší bratr Titus byli uctívaní vladaři, ale Domitianovi žádné veřejné funkce nesvěřili. Když ale v srpnu 81 Titus zemřel bez potomků, pretoriáni provolali císařem právě jeho mladšího bratra, který byl rázný a nadaný, miloval literaturu i umění, a také hrdý a panovačný. Měl podivné zábavy – třeba každý den několik hodin o samotě chytal mouchy a napichoval je na ořezané pisátko.

Žil ve věčném strachu ze spiknutí, kterému se snažil předcházet tím, že si platil síť udavačů. Své protivníky pak i při nepodloženém podezření krutě mučil a popravoval. Vyžadoval kázeň a zavedl zákony, které měly do Říma přinést přísnou mravnost, sám byl ale prostopášný. Vymýšlel vlastní tvrdé tresty: Panenské vestálky, tedy kněžky opatrující posvátný oheň, nechával i za ty nejmenší prohřešky pohřbít zaživa! Přízeň lidu si pak kupoval pořádáním velkých her, což zoufale vyčerpávalo státní pokladnu. 

To vše stejně jako fakt, že byl velice neúspěšným válečníkem, vzbudilo velikou nenávist vůči jeho osobě jak mezi jeho nejbližšími, tak v senátu. Nakonec proti Dominitianovi spiknutí, kterého se celý život obával, zosnovala jeho vlastní manželka. Ač se císař zuřivě bránil, byl 18. září 96 zavražděn ve své vlastní ložnici. (foto: Wikimedia Commons, sailko, CC BY-SA 3.0)

Nezodpovědný Commodus (180–192 n. l.)  

Byl jediným dítětem slavného Marca Aurelia, které přežilo kojenecký věk. Po otcově smrti se během válečného tažení Commodus ujal vlády. Na slovo poslouchal Aureliovy přátele. Jenže pak ho jeho vrstevníci přemluvili, za podmínek pro Řím nevhodných, k ukončení války a návratu do pohodlí domova. Od chvíle, kdy vstoupil do města, si nový císař užíval právě především oslavy a bohatství. Místo něj fakticky vládl prefekt pretoriánů Perennis. 

Jenže pak přišly první pokusy o spiknutí, které Commodus krvavě potlačil – neušetřil ani vlastní sestru! Vládu pak rozděloval mezi nejbližší přátele a sám trávil většinu času na statcích poblíž Říma nebo pořádáním slavností, gladiátorských zápasů a závodů v cirku. Lid hry miloval, ale senát plakal nad chudnoucí státní pokladnou.

Commodus na to nedbal. Zbožňoval, když mohl i on sám bojovat s gladiátory nebo s divokou zvěří – většinou šlo o předem těžce zraněné otroky a zchromlé lvy – a být za svá vítězství oslavován. Státní převrat byl kvůli blížícímu se krachu na spadnutí, Commoda ale víc trápil fakt, že ho jeho nejbližší zrazovali od nápadu zahájit slavnosti nového roku z gladiátorských kasáren. Měl v plánu je proto odstranit. Jenže oni ho předběhli. Jeho milenka Marcia mu 31. prosince 192 podala jed, a když císař nezemřel, uškrtil ho na přání spiklenců atlet Narcissus… (foto: Wikimedia Commons, Marie-Lan Nguyen, PDM 1.0)

Krvelačný Caracalla (211–217 n. l.)

Caracalla se říkalo staršímu synovi císaře Septima Severa, a to podle dlouhého galského pláště s kapucí. Nejen že tento oděv, kterému se říkalo caracallae nosíval, ale také je rozdával římskému lidu. Tatínek vychovával k panování nejen jeho, ale i Caracallova o rok mladšího bratra Getu. Sourozencům se díky císařské propagandě říkalo božští bratři, ale jejich vztah nijak ideální nebyl. S přibývajícím věkem se začali doslova nenávidět. Caracalla nechal zavraždit velitele císařské gardy a pak už se ani jeden z bratrů neostýchal ničeho. Znásilňovali ženy. Zneužívali chlapce. Kradli peníze ve velkém. Po otcově smrti Caracalla poslal na Getu své vojáky, kteří bratra zavraždili přímo před očima jeho matky.

Ihned po činu se Caracalla postaral o sokovo oficiální zatracení, což znamená, že jeho sochy byly strženy, jeho jméno vymazáno, mince s jeho vyobrazením roztaveny. Navíc Caracalla začal odstraňovat všechny, kdo si troufli s bratrovraždou nesouhlasit. 

Během své vlády investoval především do armády, což postupně vedlo k vyčerpání pokladny, zvyšování daní a postupné inflaci. Císař přesto pokračoval ve výbojích a na dobytých územích plenil a vraždil. Násilí nakonec nevydrželi jeho vlastní lidé. Proto při dalším válečném tažení Caracalla při močení zavraždil člen jeho vlastní osobní gardy. Kromě vojáků, kterým přišly císařovy drsné způsoby obdivuhodné, po něm nikdo netruchlil… (foto: Wikimedia Commons, Anagoria, CC BY 3.0)

Dekadentní Heliogabalus (218–222 n. l.)

Jeho jméno se pro jeho současníky stalo symbolem úpadku římských mravů. Byl prý neobyčejně krásný, což posilovalo jeho vliv na lid. Nejprve se stal syrským knězem, pak ho jeho matka začala vydávat za nemanželského syna zavražděného císaře Caracally, a dosáhla tak toho, že Heliogabala vojáci 16. května 218 provolali císařem. Ten se ale odmítal podřídit senátu a v Římě prosazoval syrské obyčeje. Nenosil tógu, ale orientální kněžský šat.

Miloval vozataje Hieroklese, se kterým celá léta udržoval sexuální styky. V císařském paláci si později zřídili doslova veřejný dům a rád se převlékal do ženských šatů, a dokonce se líčil… Veškeré odpůrce i pouhé kritiky mučil a vraždil. Nakonec se proti němu postavil jeho bratranec Alexander Severus, který byl ustanoven jako císařův následník. Heliogabalus se jej pokoušel zavraždit nebo aspoň sesadit, ale veřejnost a vojsko se postavili na Alexandrovu stranu a v březnu 222 vojáci císaře zavraždili a jeho tělo hodili do Tibery. (foto: Wikimedia Commons, George E. Koronaios, CC0 1.0)