Kontroverzní ikona: Stala se Lída Baarová obětí pomluv, nebo vlastních ambicí?

11.01.2022 - Denisa Nečasová

Životní příběh Lídy Baarové, slavné české herečky mezinárodního věhlasu, je plný nečekaných zvratů, dobrodružných zápletek a nádechu pikanterie. Nechybějí v něm ani fámy, pomluvy, domněnky, a především několik verzí klíčových momentů vyprávěných samotnou Baarovou. Budeme někdy vědět, jak žila, co si myslela a cítila?

<p><strong>Lída Baarová</strong> a <strong>Hans Söhnker</strong> v německém zpracování klasické operety Netopýr (1937), Johanna Strausse mladšího.</p>

Lída Baarová a Hans Söhnker v německém zpracování klasické operety Netopýr (1937), Johanna Strausse mladšího.


Reklama

Tmavovlasou femme fatale filmového plátna si každý vybaví jako Lídu Baarovou, ale herečka za svůj život používala ještě další jména. Narodila se 7. září 1914 v Praze jako Ludmila Babková v rodině úředníka pražského magistrátu a operní sboristky. Díky jejich dobrému finančnímu zázemí mohla po obecné škole studovat dalších pět tříd gymnázia a poté i přes nelibost rodičů konzervatoř. V Ludmiliných sedmnácti letech přichází na scénu Lída Baarová. A to doslova.

Umělecký pseudonym, který ji doporučil její otec kvůli svému přátelství se spisovatelem Jindřichem Šimonem Baarem, totiž představuje také „krytí“ porušeného školního řádu. Studenti a studentky konzervatoře měli tehdy zakázáno při studiu natáčet filmy, mohli účinkovat pouze jako komparz. V roce 1931 ale Ludmila Babková neodolala a nechala se obsadit do Kariéry Pavla Čamrdy. Úspěch snímku sice Baarové uzavřel dveře konzervatoře, avšak dveře do světa kinematografie jí naopak otevřel dokořán. Po vánoční premiéře Kariéry jen v průběhu následujícího roku natočila šest dalších filmů. 

Filmová star

Lída Baarová se postupně stávala velmi populární, přijímali ji pozitivně nejen diváci a divačky, ale i kritika. Podle dobových komentářů na ní oceňovali bezprostřednost, herecký talent a půvab. Začínající herečce nepochybně pomohlo, že se již v začátcích své kariéry objevila na filmovém plátně po boku tehdejších velikánů, jako byl Vlasta Burian nebo Hugo Haas. Během deseti let od svého debutu po poslední film produkovaný v barrandovských ateliérech, jímž byla Turbína (1941) režiséra Otakara Vávry, se objevila v třiceti jedna českých filmech. Mezi nejznámější patří Dívka v modrém (1939), za niž získala Národní cenu, Lelíček ve službách Sherlocka Holmese (1932) nebo Jsem děvče s čertem v těle (1933). Zpětně je uznávána zejména za dramatickou roli v Panenství (1937). 

Baarová byla velmi ambiciózní a cílevědomá. V některých fázích života o sobě prohlašovala, že nemyslí na nic jiného než na svůj prospěch, slávu a kariéru. To také potvrdila při snahách prorazit v německém filmu, který byl v třicátých letech považován za evropskou variantu Hollywoodu. Během tří týdnů se musela perfektně naučit německy a zhubnout. Celou dobu byla ochotna jíst jen jablka a denně sedět spousty hodin s jazykovou lektorkou a pilovat svoji výslovnost. Tvrdá dřina přinesla kýžený výsledek, roku 1934 podepsala smlouvu s filmovou společností UFA. Hned po prvním německém filmu Barkarola (1935) se stala miláčkem tamního publika a do roku 1938 v Berlíně natočila celkem deset filmů.

Její věhlas přitáhl i agenty z amerického Hollywoodu, kteří jí v roce 1937 nabídli exkluzivní sedmiletou smlouvu s vysokým honorářem. Herečka však nabídku odmítla. Ohledně toho, proč neodešla do „opravdového“ Hollywoodu a zůstala raději v Německu, existují více či méně rafinované dohady. Mezi údajnými důvody se nicméně nejčastěji objevuje obava Baarové z toho, že těžce získanou slávu ztratí a za oceánem ji nezíská, či její zamilovanost do německého ministra propagandy Goebbelse.

Právě osobní vztahy Baarové roztáčely a stále roztáčejí kolotoč největších senzací, a to jak se členy její rodiny a hereckými kolegyněmi, tak především s herci, režiséry a politiky. Například fámu o tom, že se v Německu provdala za svého prvního filmového partnera Gustava Fröhlicha, považovaly za pravdivou tehdejší české deníky i samotný Adolf Hitler.  

Goebbelsova Liduschka

Nejvíce fantazie bez pochyby podněcuje vztah Baarové s Goebbelsem, který dodnes u mnoha lidí budí větší zájem než umělecké výkony české herečky. Je tato přetrvávající zvědavost dána výjimečnou krásou jednoho a ošklivostí druhého, pikantností tajného poměru vysokého představitele státu a slavné divy nebo vztahem Češky a Němce, který proti domovině své milé vedl později válku? Ať už je to jakkoliv, nic z toho nehrálo rozhodující roli pro Lídu Baarovou. Ačkoliv svému otci nikdy milenecký vztah nepřiznala, a ještě v roce 1991 se nechala slyšet, že „když někdo říká, že jsem byla jeho milenkou, nemá pravdu“, intimní poměr s Goebbelsem udržovala jistě od konce roku 1937.

V autobiografických textech i rozhovorech se také liší zdůvodnění jejich svazku. Někdy Baarová tvrdila, že se německého ministra propagandy bála, jindy že se zamilovala do jeho oddané lásky a jen zřídka přiznává, že ho prostě milovala. Nejednoznačně vyznívá i přístup Goebbelsovy manželky Magdy k Lídě Baarové. Z některých vyprávění vyplývá, že milenku svého muže tolerovala, a dokonce se s ní spřátelila, z jiných zase, že ji pouze trpěla a neměla vůbec ráda. Možná však platí obě tvrzení.

Pro první z nich by hrálo to, že slavná herečka přibližně měsíc žila s manžely ve společné domácnosti a účastnila se rodinných setkání. Pro druhé konec partnerského trojúhelníku způsobený zoufalstvím Magdy a jejím útěkem za Hitlerem, který jí ze svízelné situace pomohl. Goebbelsovi zatrhl jakékoli styky s jeho milenkou a Baarové zakázal hrát ve filmu a účastnit se všech veřejných akcí. Herečka pak za nevyjasněných okolností narychlo opustila Německo a vrátila se zpět do Prahy. Oba slavní milenci se potkali již jen dvakrát a ani v jednom případě na sebe nepromluvili.

Špiónka, zrádkyně, nacistická zločinka?

Návrat tehdy již proslulé hvězdy do rodného města neproběhl jistě tak, jak si představovala. Ačkoliv se až do konce války účastnila veřejného života, natočila v protektorátu a po zákazu filmování v roce 1941 také v Itálii několik filmů a těšila se pozornosti mocných mužů, řada jejích hereckých kolegů a kolegyň ji přijala velmi chladně. Většinou ji podezírali ze špionáže pro Říši nebo aspoň z hlubokých sympatií k nacismu. 

Po osvobození byla Baarová zatčena a šestnáct měsíců vězněna kvůli podezření ze špionážní činnosti, udavačství a velezrady. Dostala se dokonce na seznam hledaných válečných zločinců. Důvodem nebylo, že by sama nějaká zvěrstva spáchala, ale svými kontakty mohla pomoci bývalé vysoce postavené nacisty vypátrat. Ač byla Baarová sledována tajnými službami několika států, žádná ji ke spolupráci nepřiměla. Ani v dalších ohledech se nikdy neprokázala pravdivost výše uvedených obvinění. Přesto stále několik otázek přetrvává: Jak se mohla zamilovat do muže, kterému se později přezdívalo „ďáblův náměstek“? Jak dokázala spokojeně žít v Německu, kde již platily antisemitské norimberské zákony, nebo se stýkat s předními představiteli nacistů včetně Hitlera, o kterém říkala, že to byl osobně skromný a srdečný člověk a pochvalovala si, že se s ní mile baví o kloboucích? 

Dodnes se spekuluje, jestli Baarová byla společensky tak nezkušená a naivní nebo natolik postrádala inteligenci. Pozdější tvrzení herečky, že se o politiku nezajímala a ničeho špatného si nevšimla, úplně neobstojí v souvislosti s její účastí na sjezdu NSDAP v září 1936, kde Goebbels mimo jiné pronesl: „Žid je parazitem, ničitelem kultury (…) enzymem rozkladu.“ Baarovou však obsah jeho slov podle ní nezajímal, byla unešená z toho, že si během tohoto projevu osušil ústa kapesníčkem, kterým si před tím setřel její rtěnku. Do rozporu se dostávají také výpovědi Baarové týkající se debat o Židech v Goebbelsově přítomnosti. Většinou tvrdila, že k žádným nedocházelo, ale autorovi knihy o německém ministru propagandy několik příhod pověděla…

Dvojitá emigrace

Slavná herečka, se kterou se ke konci války již skoro nikdo nechtěl bavit a její vlivní známí se před ní nechali zapírat, si byla vědoma své „pošramocené“ pověsti. Z toho důvodu ještě před osvobozením Československa emigrovala do Bavorska, které se nacházelo v americké okupační zóně. Po dvou a půl měsících byla ale vydána zpět do vlasti. Následovala řada výslechů a dlouhý pobyt ve vězení, z něhož vyšla osvobozena ze všech obvinění až na konci roku 1946.  

Druhá emigrace Baarové netrvala několik měsíců, ale celý zbytek života. Odhodlala se k ní pod vlivem svého prvního manžela, loutkoherce Jana Kopeckého, za něhož se provdala v roce 1947. Po únorovém převratu oba za dramatických okolností prchli z Československa, Baarová se kvůli maskování musela přebarvit na blond a nasadit tlusté brýle. Výhodou byly také její doklady na jméno Ludmila Kopecká, které nevzbudily nežádoucí pozornost. Manželé nakrátko zakotvili v Rakousku, posléze se přesunuli do Argentiny. 

V Jižní Americe se Baarové nelíbilo a kvůli údajným častým neshodám ochladl i její vztah k manželovi, kterého nakonec opustila a vrátila se sama do Evropy. Táhlo ji to do milované Itálie, kde se po několika letech znovu vrhla do další filmové tvorby. Během pětiletého pobytu v Římě natočila sedm snímků, včetně Darmošlapů (1953) pod vedením Frederica Felliniho.

TIP: Láska za časů nacismu: Proč Lída Baarová podlehla Goebbelsovi?

Její konečnou filmovou destinací se stala Barcelona. Baarová po němčině a italštině ovládla skvěle rovněž španělštinu, což jí umožnilo postavit se znovu před kameru. Poslední úder klapky slyšela v roce 1958, kdy se odstěhovala do Salzburku za svým dlouholetým partnerem Kurtem Lundwallem (1892–1972). Do manželství s ním vstoupila o jedenáct let později a rakouské rodiště Mozarta již nikdy natrvalo neopustila. Zbavena svéprávnosti zde Lída Baarová a zároveň Ludmila Lundwallová umírá 27. října 2000, osamělá, pouze s neustálou vzpomínkou na dobu své slávy. Nejbližšími společníky jejích posledních let byly sklenka oblíbeného koktejlu pikolka (mix fernetu a šampusu) a několik krabiček cigaret na den.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Černobílý mořský vlk

Mezi nejobávanější predátory mezi vodními savci nepochybně patří kosatka dravá (Orcinus orca) – až šestitunový kytovec. Kosatku coby vrcholného predátora v jejím přirozeném životním prostředí nic neohrožuje. Tito několikatunoví savci z čeledi delfínovitých dovedou plavat rychlostí bezmála 60 km/h, vidí skvěle nad hladinou i ve vodě, výborně slyší a pomáhají si také echolokací. Loví v organizovaných smečkách, proto se jí někdy přezdívá „mořský vlk“. V průměru pozře skoro čtvrt tuny masa denně a zabíjí bez problémů i velké žraloky nebo ploutvonožce.

Skutečné nebezpečí však představují pouze pro svou kořist. Ve volné přírodě ještě nedošlo k žádnému útoku na lidi, který by skončil smrtí – kosatky si člověka obvykle jen spletou se svým běžným úlovkem a včas se zastaví, což se připisuje jejich vysoké inteligenci. 

Příroda

Stalin a Gottwald na propagačním plakátu z padesátých let.

Historie
Vesmír

Chudoba není úplně zdravá pro vývoj dětí

Věda

Při poslechu hudby se podobně jako při dobrém jídle nebo sexu uvolňuje hormon dopamin. U 90 % lidí hraje při vnímání řeči zásadní roli levá mozková hemisféra a při vnímání hudebního signálu naopak pravá, která rozeznává především rozdíl ve výšce tónů. 

Zajímavosti
Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907