Kraj magických studánek a bosorek: V co věřili lidé na českém venkově?

26.08.2018 - Sixtus Bolom-Kotari

Jedním z cílů osvícenců, vědců, ale i učitelů, lékařů či pokrokových farářů bylo vykořenit lidovou víru jako cosi zastaralého nebo ji aspoň uzavřít do národopisných sbírek. Magické kopce, prameny či louky, po staletí se soumrakem plné tajemných bytostí, postupně osiřely

<p>Lidová víra spojující křesťanství a víru v magii předmětů i míst zůstávala dlouho součástí života venkovanů v odlehlých oblastech</p>

Lidová víra spojující křesťanství a víru v magii předmětů i míst zůstávala dlouho součástí života venkovanů v odlehlých oblastech


Reklama

Šlechtici a průmyslníci, elity věku osvícenství, páry a elektřiny, stavěli svoji kulturu na vztahu k aktuálním trendům. Láska k francouzskému baroku a osvícenství ve střední Evropě ochladla poté, co francouzská revoluce ukázala na sklonku 18. století svoji krvavou tvář. Novým zdrojem inspirace se stala Anglie – gotická architektura štíhlých kostelních kleneb, ale i rozpadající se tajemné hrady obklopené romantickou přírodou.

Podobnými obraty prošel též vztah k náboženství – od okázalé zbožnosti barokního katolicismu počátku 18. století přes zavržení Boha radikálními osvícenci až po pestrý svět i rozpad forem víry během následující éry. Směr všeobecného trendu zvaného sekularizace (tedy oslabování vlivu náboženství a církví) se ale zdá být jasný: Zatímco v polovině 18. století je v encyklopediích ještě Bůh součástí výkladu světa, v encyklopedii z roku 1811 již nikoli.

Neměnné společenství

Oproti kultuře elit byla lidová kultura konzervativnější. Lidé si ji předávali z generace na generaci s velkou setrvačností po celé věky a charakterizovalo ji trvalé spojení s vírou a osobitým pojetím náboženství, což se v průběhu 18. ani 19. století dramaticky nezměnilo.

Každodenní život venkovanů doprovázela řada projevů zbožnosti. Nejviditelněji členily den zbožného člověka modlitby: ranní, před jídlem, při vycházení z domu, před začínáním práce, při odbíjení kostelních hodin, po vykonání práce, večerní… Modlitby udržovaly většinu obyvatelstva v pokorné smířlivosti s realitou pozemského života. Dávaly času vyšší řád a především – poskytovaly Boží ochranu. Venkovský kantor Tomáš Juren vzpomínal na jeden květnový večer roku 1797, kdy zanedbal pravidelnou prosbu formou modlitby. Jako protestant nepřeceňoval její magický účinek, přesto se domníval, že opuštění tohoto „prostředku, jakkoli nedostatečného“, poznamenalo jeho život. Ten večer mu totiž z domu násilím odvedli jediného syna do války. Otec na kousek papíru sepsal Modlitbu za syna, který se vypravuje na cestu. Syn své putování napoleonskými válkami přežil, ale čekání na jeho návrat trvalo skoro pět let.

Húkalky, mory a rarášky

Venkované žili a pracovali v otevřeném prostoru, mezi nebem a zemí, a silně je ovlivňoval cyklus střídajících se ročních období. Umět „naslouchat přírodě“ bylo životní nutností. K tomu patřily zvláštní rituály, jež měly zajistit dobrou úrodu, ale i bezpečí a ochranu rodině hospodáře. Znalost přírody umožňovala rozpoznat a léčit nemoci, stejně tak přijmout následky špatného počasí, ba zkázy, kterou čas od času živly působily. Lidová víra přibližovala a přetvářela vysoké křesťanské ideály podle vlastního povědomí o světě. Do chápání koloběhu církevního roku, členěného liturgickými obdobími, církevními svátky (spojovanými v katolické církvi s poutěmi) a nedělními bohoslužbami, vstupovaly dávné, často předkřesťanské zvyky a pověry. Častá byla například víra v magické působení posvěcených předmětů. 

Podle přesvědčení obyvatel obývala venkovskou krajinu řada nadpřirozených bytostí, zdaleka nejen těch, které „povolovalo“ církevní učení. Lidé se zaklínáním a jinými praktikami například bránili nebezpečí ze setkání s dušemi „nečistých zemřelých“ v podobě bludiček nebo ohnivých mužů. Ještě v roce 1907 zachycuje příslušný díl Vlastivědy moravské jevy, jež se později staly základem beletristického zpracování (mimo jiné v knize Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně):

„Snad nikde jinde na Moravě se nezachovalo tolik pohanských zvyků a pověr jako na Rožnovsku a sousedním Vsacku. Lidé dosud věří v bájeslovné bytosti: bosorky (čarodějnice), divoženky (víly), húkalky (lesní panny), mory (můry), polednice, černokněžníky, slíbky (dívka, která slib milému zrušila), špírky (rarášky), světlonochy, vodníky a strašidla. Na Valašsku zachoval se dosud vedle zázračných lékařek (bohyň) též zvláštní druh věštců a zaklínačů, jimž božec nebo bohoň říkají. – Zaklínají vředy a nátchy, odvádějí kroupy, pomáhají od učarování a vypátrávají ukradené věci. Takoví božci jsou v Karlovicích a ve Vidči. Poezie roku církevního se zvyky a obřady starobylými namnoze i pohanskými zachovala se na Rožnovsku v míře značné.“ 

Skrytá síla vody, skal i rozcestí

Přirozenou součástí života byl i vztah člověka k posvátným místům v krajině. Lidé nezapomenuli na kult vody, přítomný snad ve všech kulturách. V lidové duchovní kultuře českých zemí jej udržovali nejčastěji v podobě úcty ke studánkám a pramenům, kterými se otevírala země. Prosba o čistou vodu v obřadech otvírání studánek souvisela s kultem čistoty jako opakem zla, jenž na sebe bral tvář různých křesťanských světců. Přetrvávala úcta ke skalám, v nichž se, jak někteří věřili, ukrýval vstup do jiného časoprostoru, k „očarovaným“ kamenům, rozhraním různých prostředí, rozcestím a jiným neobvykle působícím prostorům. Staletou tradici z předkřesťanských časů postupně „posvětily“ křesťanské symboly, kříže či svaté obrázky. 

Jiná zvláštní místa souvisela se stromy, o jejichž spojení se životem jednotlivých lidí, staveb i obcí si lidé vyprávěli legendy. U stromů se děly zázraky, stromy ukrývaly mariánské sošky, poklady, ale také Kralické bible a jiné nekatolické knihy, ba dokonce samotné věřící, pronásledované pro víru jako Lukasova lípa v Telecím u Poličky. Na svých shromážděních pod staletými stromy vyznávali evangelíci v období kolem vyhlášení tolerančního patentu (1781) svoji víru. Přitažlivost stromů jako pamětníků předbělohorských časů, kdy byly české země protestantské, spojovali evangelíci s oblibou „stromů života“ a lpěním na reformačních kořenech své víry.

„Odkouzlení světa“

Do chápání lidové duchovní kultury podstatně zasáhlo osvícenství a následná urbanizace i průmyslová revoluce spojená s feminizací církví, kdy se veřejné projevy zbožnosti stávaly stále více záležitostí žen. Pokud katolicismus po staletí usiloval staré magické praktiky pokřesťanštit, osvícenství již žádné pokusy o prolínání starého světa s novým nepřipouštělo. K „odkouzlení světa“ používali osvícenci a jejich vědečtí následovníci dvě základní strategie. Přímý útok spočíval v zesměšnění magických praktik jako projevu civilizační nedospělosti, nevzdělanosti a beznadějného zpátečnictví. Důkazy moderní vědy měly hovořit jasně: vše se dá vysvětlit pouhým rozumem, lidová magie je neúčinná, nadpřirozené bytosti neexistují. Postupná výchova obyvatelstva v tomto duchu byla úkolem zejména učitelů a lékařů, ale i farářů. Cíl, který můžeme odvážně nazvat „vytržení kořenů venkovské společnosti“, nemohl ovšem dojít naplnění během jedné generace. K tomu napomohly až ideologie a technologie 20. století.

Druhá strategie k eliminaci „starých pověr“ měla podobu jejich zdánlivého uznání. Národopisci 19. a počátku 20. století totiž potřebovali důkazy specifické české národní identity. Lidovou víru pečlivě zkoumali, aby mohli nadpřirozené bytosti „odstěhovat“ z jejich přirozeného prostředí a uzavřít do stále sterilnějších vitrín pohádek, pověstí a vědeckých článků. Ostatně podobně se z oltářů venkovských kostelů stěhovaly do muzejních expozic sošky gotických madon. Tvůrci národní mytologie rusalky a vodníky podle dobových požadavků „opravili“ a přijali do nového vlasteneckého panteonu. Takovéto „vypreparování kouzelného světa“ lidové náboženství spolehlivě oddělilo od života a zanechalo nám ho už jen jako památku na zašlou minulost. 

  • Zdroj textu:

    Tajemství české minulosti

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Pařížskou katedrálu Notre-Dame zachvátil v polovině dubna mohutný požár. Střecha svatostánku se následně propadla a oheň se rozšířil i do jedné z hlavních věží.

Zajímavosti

Nejnebezpečnější nepřítel - japonské Micubiši A6M Zero bylo rychlé a obratné.

 

Válka
Věda
Vesmír
Revue

Karel Ludvík (vlevo) s bratry

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907