Král kaprál: Fridrich Vilém I. položil základy proslulého pruského militarismu

20.07.2022 - Dušan Uhlíř

Ne náhodou proslul Fridrich Vilém I. v Evropě jako „král kaprál“ nebo také „král vojáků“. Za jeho vlády byly položeny pevné základy proslulého pruského militarismu, kdy se armáda stala neochvějným pilířem státní moci, a byl to také on, kdo zavedl tradici odívání pruských monarchů do vojenské uniformy

<p>Portrét <strong>Fridricha Viléma I.</strong> od neznámého autora. (foto: Wikimedia Commons, Deutsches Historisches Museum, CC0)</p>

Portrét Fridricha Viléma I. od neznámého autora. (foto: Wikimedia Commons, Deutsches Historisches Museum, CC0)


Reklama

Prusko krále Fridricha Viléma I. nebylo rozsáhlé ani bohaté. Jako království vzniklo ve srovnání s jinými evropskými státy pozdě a zatím hledalo svoje místo na slunci. Území, kde panoval otec Fridricha Viléma, braniborský kurfiřt Fridrich III. z rodu Hohenzollernů, bylo povýšeno na Království pruské teprve v listopadu 1700.  

Nesourodý celek

Prusko netvořilo jednolitý celek, ale skládalo se ze tří nestejně velkých částí, které od sebe byly vzdáleny několik set kilometrů. Uprostřed ležela největší z nich – markrabství braniborské – rozkládající se ve středoněmeckých rovinách kolem Berlína. Na východě, při pobřeží Baltu leželo vévodství pruské a na západě, mezi řekami Rýnem a Veserou, několik rozptýlených nevelkých držav: Kleve, Mark, Lingen a Ravensberg. Jednalo se o slepenec bez společných tradic, zakotvený v různých stavovských zřízeních, u jehož kolébky nestály racionální důvody a historická nutnost, jež většinou provázejí vznik nového státního útvaru.

Jediným silným pojítkem byla vlastně vládnoucí dynastie Hohenzollernů, která během právě skončeného 17. století tento územní konglomerát, zcela ojedinělý v německých dějinách, vybudovala. Tím víc se stalo potřebou braniborských kurfiřtů vystavět nad volným svazkem území klenbu nového království. Dovršitelem této snahy se stal Fridrich III., jeden z devíti volitelů císaře Svaté říše římské německého národa. 

V dobré shodě s vídeňským dvorem císaře Leopolda I. byla koncem roku 1700 podepsána mezi oběma dvory korunní smlouva, v níž Leopold I. dovolil kurfiřtovi vsadit si na hlavu korunu nově ustaveného království, kdykoli se k tomu rozhodne. Braniborský vladař byl za to povinen postavit do císařských služeb 8 000 vojáků do nadcházející války o španělské dědictví. Ctižádostivý a touhou po královském titulu posedlý Fridrich měl zlatou korunu a žezlo připraveny dávno dopředu a jakmile do sídelního města Berlína dorazila zpráva o tom, že smlouva byla ve Vídni podepsána, vypukly okamžitě přípravy ke korunovaci.

Háček byl pouze v tom, že se titul nevztahoval k Braniborsku, ale k východnímu Prusku, které leželo daleko odtud směrem na východ. Podle dosud platných říšských zákonů a železné tradice totiž nebylo myslitelné, aby na půdě Říše vzniklo samostatné království. Výjimkou bylo jen České království, které bylo součástí Říše od středověkých počátků. Nová královská hodnost se proto vztahovala na území východního Pruska, které nespadalo pod Říši. Místem Fridrichovy korunovace se stalo hlavní město této východní provincie Královec, po německu Königsberg, dnes ruský Kaliningrad.

Hrbatý marnotratník

Nový král Fridrich I. se nedal odradit počasím a vyrazil na cestu za královskou korunou zimním nečasem z Berlína do pruského Královce. Průvod více než 300 kočárů musel překonat vzdálenost přes tři sta kilometrů. V sále královského zámku ve městě nad řekou Pregolou si Fridrich sám vsadil na hlavu pruskou korunu, aby ukázal světu, komu za ni vděčí. Celá ceremonie stála pruské poddané na daních 500 tisíc tolarů. Otázka, zda cena za titul nebyla příliš vysoká, měla být položena mnohem později.

Slavný vojevůdce a císařův ministr princ Evžen Savojský se tenkrát dal slyšet, že by nechal nejraději pověsit všechny ministry a generály, kteří císaři radili, aby udělil královský titul braniborskému kurfiřtovi. Poznal totiž, co ostatním zůstalo skryto, tedy že nové království vrhne temný stín na habsburský stát.

Fridrich I. nebyl typem heroického vladaře. Své královské hodnosti dosáhl nikoli na bojišti, ale vytrvalým diplomatickým vyjednáváním. Sami Prusové pro něj měli nelichotivé označení „der schiefe Fritz“„křivý Fric“. Svou neduživou postavu skrýval pod bohatě řasenými plášti, aby ukryl hrb. O to víc se obklopoval barokní nádherou, která měla dodat lesk jeho berlínskému dvoru. Byl to marnotratník, který žil v přepychu, vysoko nad úroveň chudého Pruska. Dopřával si hodně a svým podaným jen málo.

Pod jeho dohledem vzniklo mnoho nákladných staveb, Berlín se pozvolna proměňoval a stal se v očích současníků „Athénami na Sprévě“. Královské slavnosti spojené s bohatými hostinami byly proslavené, panovník při nich sám holdoval jídlu a pití nad míru. Fridrichovo zdraví bylo přitom silně podlomené, trpěl dýchavičností a brzy se u něj začaly projevovat stavy deprese. V lednu 1713 se jeho zdravotní stav zhoršil a král byl nucen ulehnout. Dne 25. února vypustil duši. Zůstala po něm prázdná pokladna a dluhy. Nástupcem se nyní stal jeho nejstarší syn Fridrich Vilém I., tehdy čtyřiadvacetiletý.

Armáda nadevše

Korunnímu princi Fridrichu Vilémovi se otcovo pomalé umírání vleklo. Nikdy k němu neměl dobrý vztah, ale zachovával mu loajalitu. Byl jeho pravým opakem. Měl malou postavu a byl tělnatý už ve dvaceti letech, přesto od pohledu kypěl zdravím a energií. Chodil s tělem nacpaným do modrého vojenského stejnokroje, který nosil celý život a zahájil tím tradici pruských králů v uniformě.

Hned v první den své vlády dal najevo, že bude přísně trestat neposlušnost, zahájil také éru tvrdé úspornosti a hospodárnosti. Začal vládnout železnou rukou, vše muselo ustoupit před jeho autoritou. Fridrich Vilém I. byl typem absolutního monarchy, kterému se podařilo během krátké doby nebývalým způsobem upevnit vnitřní strukturu a organizaci pruského státu. Potřebou nového království bylo postavit pevné pilíře státní moci. Těmi se staly státní byrokratický aparát a stálá armáda.

Drsný, nevzdělaný, násilnický, a přitom krajně pobožný Fridrich Vilém, kterého známý německý publicista a historik Rudolf Augstein nazval „bigotním sadistou“, sešněroval státní výdaje na nejnižší možnou míru a nastoupil politiku maximální šetrnosti. V Prusku skončil veselý čas někdejších královských radovánek, místo toho duněly v ulicích Berlína a nedaleké Postupimi, kde se monarcha většinou zdržoval, vojenské bubny a po dlažbě dupaly okované boty vojáků. To jediné, na čem panovník nešetřil, byla armáda. Byla jediným přepychem pruského státu a hlavní zálibou Fridricha Viléma I., jenž si v soudobé Evropě vysloužil přezdívku „le roi sergeant“„král kaprál“.

Mohlo se zdát, že Fridrich Vilém pěstoval své vojsko samoúčelně. Zakladatel pruského militarismu je totiž nikdy nepoužil k posílení své zahraniční politiky jako by se bál nákladnou armádu vystavit nebezpečí přímého válečného konfliktu. O to více vyniká úloha armády ve vnitřní politice Pruska. Už v době „krále kaprála“ vzniklo pevné pouto mezi ní a pruskými poddanými, stálá armáda se stala výrazem pruské státní ideje a „školou národa“. Na konci vlády Fridricha Viléma I. čítala přes 80 tisíc dobře vycvičených mužů. Prusko mělo tehdy dva a půl milionu obyvatel a bylo co do jejich počtu na dvanáctém místě v Evropě, množstvím vojáků bylo na místě čtvrtém – po Rusku, Francii a Rakousku. Král tak odkázal svému synovi a nástupci Fridrichovi II. dobře připravený a vybroušený nástroj, který bylo možné kdykoli použít.

Země mužů

Prusko bylo státem mužů a ženy zde neznamenaly víc než vnější ozdobu. Král se cítil nejlépe v mužské společnosti, a proto se obklopil muži, ke kterým měl důvěru. Založil známé tabákové kolegium, na němž se denně scházeli jeho ministři, generálové, rádcové a důvěrníci, kde šla etiketa stranou a král nemusel vážit každé slovo. V kouři dýmek a při korbelech piva se volně hovořilo o politice, pomlouvalo se a vedly se chlapské řeči. Odtud ale vzešel nejeden podnět k vnitřním reformám. 

Zdravotní stav Fridricha Viléma se od roku 1734 rychle zhoršoval. Trápily ho bércové vředy, byl stižen vodnatelností a jeho tělo nabývalo na objemu. Při výšce něco přes 160 centimetrů dosáhl král váhy 130 kilogramů. Ke konci života se mohl pohybovat jen na invalidním vozíku. V bolestech upadal častěji do svých známých záchvatu hněvu, jimiž tyranizoval okolí.

TIP: Pruský sen Otto von Bismarcka: Sutečně sjednotil Německo „krví a železem“?

Počátkem jara 1740 se nemocnému králi náhle ulevilo, avšak jen na krátko, neboť se brzy dostavila nová krize. Fridrich Vilém I. zemřel smířen s Bohem 31. května 1740 na zámku v Postupimi, prý v náručí svého plačícího syna Fridricha. Tak aspoň líčí králův konec pruská legenda. 

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

V aréně římského Kolosea bojovali vedle exotických zvířat také jezevčíci. (foto: Unsplash, Katie BernotskyCC0)

Věda

Stepan Bandera v exilu spolupracoval s několika zpravodajskými službami, například s CIA, Brity i Západním Německem v pozici konzultanta na země za železnou oponou. Zemřel v roce 1959 v Mnichově po útoku kyanidem. Příkaz k jeho zavraždění vydal tehdejší nejvyšší představitel Sovětského svazu Nikita Chruščov. (foto: Wikimedia Commons, CC0 - kolorováno)

Historie

Florencie, kolébka renesance

Země: Itálie
Počet obyvatel: 366 tisíc
Vzdálenost z Prahy: 742 kilometrů (vzdušnou čarou); autem: 9 h 47 min (1 028 km)

Jméno metropole malebného Toskánska, založené římskými vojáky, znamená „Kvetoucí“. Největší rozkvět města nastal v období renesance, z nějž pochází i typická kupole nejikoničtější stavby Florencie: katedrály Santa Maria del Fiore. Stavba samotné budovy začala na konci 13. století, dokončení se však protáhlo. Nečekaným technickým problémem se ukázala výstavba obří kupole, s níž si dokázal poradit až Filippo Brunelleschi – kupole byla dokončena roku 1434. Florencií protéká řeka Arno, na níž stojí i jeden z nejslavnějších mostů světa, Ponte Vecchio. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Ropucha coloradská – její kůže a jed obsahují 5-MeO-DMT a bufotenin, halucinogenní tryptaminy. (foto: Wikimedia Commons, WildfeuerCC BY-SA 3.0 CZ)

Věda

Astrovan přepravující astronauty na start mise STS-135. (foto: NASA, Jim GrossmannCC BY 4.0)

Vesmír

Trosky Reichstagu jen pár dní po skončení bojů. (foto: Wikimedia Commons, Imperial War MuseumsCC0)

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907