Král nekrál Jindřich z Valois: Z polského trůnu utekl za francouzskou korunou

V roce 1572 zemřel Zikmund II. August, poslední polský král z rodu Jagellonců. Pro polsko-litevský stát nastal čas volby nového panovníka a do Varšavy se sjel velký volební sněm, který měl rozhodnout, kdo bude novým králem

12.06.2021 - Dušan Uhlíř



V úvahu připadali hlavně dva kandidáti: arcivévoda Arnošt Habsburský a Jindřich z Anjou, mladší bratr francouzského krále Karla IX. z rodu Valois. Protože mezi polskou šlechtou panovala obava z náboženské netolerance a rozpínavosti Habsburků, dala při volbě přednost francouzskému kandidátovi. 1. května 1573 bylo rozhodnuto a vzápětí se rozjeli kurýři do všech světových stran se zprávou, že novým polským králem byl zvolen Jindřich z Valois.

Dvaadvacetiletý princ byl muž štíhlé urostlé postavy, příjemných způsobů, inteligentní a vzdělaný. Oblékal se výstředně jako většina módních hejsků u francouzského dvora a byl samá krajka, perly, drahokamy a parfémy. Prošel školou dvorských intrik a dobře si osvojil umění přetvářky. Vědělo se o něm, že je bisexuál a v jeho vystupování bylo cosi ženského. Svým budoucím polským poddaným se však při setkání snažil ukázat jen tu nejlaskavější tvář.

Dopisy psané krví

Mladý král do Polska nespěchal. Teprve 2. prosince vyrazil na dlouhou pouť přes Německo do Krakova obklopen obrovskou družinou 1 200 Francouzů, kteří věřili, že je v nové zemi čeká bohatství a velká kariéra. Cestovalo se pomalu. Každá zastávka byla spojena s  uvítacími ceremoniemi, oficiálními návštěvami a audiencemi, takže do sídelního města polských králů dojel tento houf nafintěných dvořanů až 15. února následujícího roku. Mladý král byl při vjezdu do královského zámku na Wawelu přivítán třicetitisícovým davem. Tři dny po vjezdu se konala korunovace, za níž král znovu odpřisáhl požadované stavovské svobody. Od té chvíle se z Jindřicha z Valois stal pro Poláky král Henryk Walezy.  

Královská hodnost neudělala na Jindřicha žádný velký dojem. Cítil, že není tak mocný, jak si představoval, že v očích polské šlechty je jen primus inter pares, tedy „první mezi rovnými“. Začal toužit po Paříži, po přátelích a francouzských dámách, s nimiž ho pojilo něžné pouto. Izoloval se od Poláků, kterým nerozuměl a s nimiž se mohl domlouvat jen latinsky, a obklopil se svými francouzskými dvořany. Dokonce předstíral nemoc a dva týdny strávil v posteli. V té době psal desítky dopisů do Francie, některé dokonce vlastní krví. Netrpělivě čekal na každý dopis královny-matky Kateřiny Medicejské, která svého oblíbeného syna zásobovala novinkami od pařížského dvora. Navenek však demonstroval svou vstřícnost vůči novým poddaným, a dokonce se přemohl a naučil se pít s Poláky jejich pivo a medovinu. 

Jindřichovo selhání

Na druhé straně Poláky dráždili Francouzi z králova okruhu svými módními výstřelky, necudnými tanečními figurami a nakonec vším, co je odlišovalo od tradičního polského prostředí. Prvotní nadšení pro mladého krále a jeho krajany rychle vyprchalo. 

Uprostřed korunovačních slavností se konal na nádvoří královského zámku velký turnaj, během kterého došlo k tragické epizodě, jež mladého krále hluboce zasáhla. Příslušník vlivného magnátského rodu Samuel Zborowski v závěru turnaje bez zjevné příčiny napadl a smrtelně zranil jiného šlechtice. Stalo se tak před královýma očima. Protože však rodina Zborowských patřila k těm, které krále přivedly do Polska, a byla mu oporou, zločin zůstal nepotrestán. Polská šlechtická společnost v tom viděla královo velké selhání.

Jindřich měl špatné rádce a navíc byl z Francie zvyklý intrikovat mezi katolíky a hugenoty a obě strany tak rozeštvávat proti sobě. Stejnou taktiku teď uplatňoval v Polsku v naději, že tak posílí svou mocenskou pozici. Vedlo to jen k tomu, že den za dnem ztrácel důvěru Poláků. Naštěstí pro něj vzaly věci prudký obrat.

Král plánuje útěk

Od konce května přinášeli kurýři královny-matky do Krakova znepokojivé zprávy o horšícím se zdravotním stavu francouzského krále Karla IX. Ty ovšem u Jindřicha vyvolávaly naděje na bratrovu brzkou smrt a s tím i na francouzskou korunu. Když Karel 30. května skutečně zemřel, byl bratr definitivně rozhodnut opustit „zemi barbarů“.  Přípravy k útěku však musely probíhat potají. Aby byl polský dvůr ukolébán v bdělosti, neměnil král nic z dosavadních zvyklostí, objevoval se co nejčastěji na veřejnosti a dal ještě 14. června uspořádat velký ples a po něm rytířský turnaj. 

Mezitím jeho družina nelenila. Mnozí z králových nejbližších už dříve opustili pod různými záminkami Krakov, aby při cestě zajistili přípřeže a vozy a pak se k urozené suitě připojili v Osvětimi a v Pszczyně. Útěk byl naplánován na pátek 18. června. Vládce se večer stáhl do svých pokojů a za přítomnosti mnoha svědků se uložil ke spánku. Když všechno utichlo, opustil s několika nejbližšími dvořany zadním vchodem zámek a spěchal na místo, kde na ně čekali koně.

Sbohem barbarský národe

Jindřichův únik z Wawelu se povedl jen o vlas. Kastelán Jan Tęczyński totiž brzy objevil, že panovník zmizel. Sebral skupinu jezdců a vydal se po uprchlíkově stopě. Po dlouhém bloudění nocí dorazil král se svou suitou do Osvětimi, Zatímco město opouštěl jednou branou, vjel do něj pan Tęczyński druhou. Při přechodu řeky panovníka málem dohonil. Po kolena ve vodě volal na svého vládce: „Cur fugis, serenissima Maiestas?“ (Proč prcháš, nejjasnější Veličenstvo?). Jindřich, aniž odpověděl, pobídl svého koně a byl pryč.

Toho dne překročil se svým doprovodem hranice těšínského Slezska a ocitl se na císařském území. 19. června večer dorazil na nocleh do Fryštátu, který byl tehdy majetkem pana Cikána ze Slupska. Když následujícího dne přijela královská družina do Ostravy, čekaly zde na krále četné povozy, které pro něj připravil pan Pompone de Belliévre, jeden z členů jeho suity.

Ulehčení, které pocítil uprchlík i jeho doprovod poté, co opustili Polsko, vyjádřil ve verších králův sekretář a básník Filip Desportes: „Sbohem Polsko, sbohem pusté pláně stále pokryté sněhem a ledem, barbarský národe, nadutý a nestálý, žvanivý a neznající nic než svůj jazyk, jenž ve dne v noci ve své zatuchlé špeluňce se sklenkou v ruce nacházíš své potěšení (…).“

„Francie a Vy máte pro mne větší cenu“

Králova cesta pak pokračovala do Vésky u Příbora, kde všichni přespali. Dalšího dne dospěli do Velké Bystřice u Olomouce. Tady napsal král památný dopis do Paříže Kateřině Medicejské. V něm jí děkuje za rady a pomoc ohledně jeho cesty a sděluje jí svůj úmysl cestovat za pomoci císařského pasu přes Vídeň do Benátek, kam matka poukázala k jeho potřebě směnku na sto tisíc livrů. Jindřich současně žádá, aby byl při návratu do Francie očekáván a uvítán zástupci francouzské šlechty v Lyonu. List je výrazem hluboké úcty a oddanosti ženě, která pro nejoblíbenějšího ze svých čtyř synů učinila vše potřebné pro hladký návrat do Francie. „Francie a Vy máte pro mne větší cenu než Polsko,“ píše v závěru svého dopisu. 

Po zastávce ve Wolkersdorfu, vzdáleném tři míle od Vídně, vjel uprchlík do císařské rezidence, kde byl přijat u dvora císařem Maxmiliánem II. už jako budoucí francouzský král Jindřich III. Následovaly veselé Benátky a Turín. V městečku Bourgoing na hranicích mezi vévodstvím savojským a francouzským Dauphiné, kde ho očekávala královna-matka, vstoupil Jindřich 5. září znovu na půdu Francie. Tehdy definitivně skončilo jeho polské dobrodružství.

Čekalo ho trudné panování provázené náboženskou válkou. Vládl patnáct let, aby nakonec ve věku 38 let skončil zavražděn dýkou fanatického mnicha. Zemřel bezdětný a jím tak odešla z francouzského trůnu dynastie rodu Valois. Svou smrtí umožnil nástup „dobrého krále“ Jindřicha IV., prvního krále z rodu Bourbonů.         


Další články v sekci