Krása značky Tiffany: Inspiraci hledal Louis Comfort v mozaikách a vitrážích

05.04.2022 - Andrea Poláčková

Secese: to jsou Muchovy plakáty, Guimardovy vstupy do pařížského metra, Klimtovy třpytivé obrazy a spousta jiných překrásných a proslulých věcí, a mezi nimi nepochybně i Tiffanyho lampy a vitráže. Secese měla v různých zemích různé názvy, té americké se často říká „Tiffanyho styl“

<p>Louis Comfort Tiffany (1848–1933).</p>

Louis Comfort Tiffany (1848–1933).


Reklama

Také si při vyslovení jména Tiffany vzpomenete na tu šarmantní mladou dámu v podání Audrey Hepburnové, co chodí snídat koblihy před obchod s luxusními šperky této značky? Vězte, že tuto proslulou společnost založil otec umělce, o němž bude řeč, Charles Lewis Tiffany. Funguje dodnes. Jakpak se asi Tiffanyovi odměnili Trumanu Capoteovi za tak skvělou reklamu, jakou je Snídaně u Tiffanyho, novela, která se stala předlohou stejnojmenného filmu, se můžeme jen dohadovat.

Vzory v cibuli

Louis Comfort Tiffany (1848–1933) se narodil do šťastné kolébky. Jeho dědeček byl úspěšný textilní továrník v Connecticutu a otec se díky již zmíněné podnikavosti stal jedním z nejbohatších mužů v zemi. Louis byl tedy zvyklý na život v pohodlí a kráse. Pohyboval se v nejvyšších společenských vrstvách, bavil se jako princ a stylově cestoval. Miloval vzácná vína, dobrá jídla, divadlo a operu. Na druhé straně ale také les, květiny, stromy, vážky, pampelišky a muchomůrky. Miloval ranní procházky, když se rosa třpytila na pavoučích sítích a první paprsky slunce pronikaly skrze listy stromů a s oblibou si prohlížel vzory v čerstvě rozkrojené cibuli. 

Louis navštěvoval dvě vojenské akademie, avšak nepřekvapí, že se stejně vydal na uměleckou dráhu. „Studoval“ soukromě malbu u George Innesse, u Samuela Colmana v New Yorku a u Léona Baillyho v Paříži. Zdá se, že na Tiffanyho měl zásadní vliv právě Colman, který se zajímal o dekorativní umění, a Edward Ch. Moore, umělecký ředitel v otcově podniku, jenž vlastnil velkou sbírku antického, středověkého i orientálního dekorativního umění a rozsáhlou knihovnu s literaturou o témž.

Okna v Chartres

V roce 1865, když mu bylo sedmnáct, Tiffany poprvé přeplul Atlantik a přicestoval do Evropy (jak posléze učinil ještě nesčetněkrát). Maloval, navštěvoval divadlo, operu a dobré restauranty. Spoustu času trávil ve Francii, podíval se také do Španěl a na sever Afriky. Mezitím ovšem čerpal vizuální zkušenosti. Ve sbírkách londýnského South Kensington Museum (později Victoria and Albert Museum) se seznámil s velkou kolekcí římského a arabského skla, které na něj učinilo velký dojem. Pozorně vstřebával kouzlo raně křesťanské mozaiky v italské Ravenně a gotických oken katedrály v Chartres. 

Mozaiky jej fascinovaly, vitráže jej pronásledovaly. Jejich barvy byly uvnitř skla, ne na něm, neboť vznikaly pomocí oxidů kovů rozpouštěných v roztaveném skle. Kolem poloviny 19. století nikdo nedělal okna tak, aby se jim kvalitou byť jen přiblížila: sklo bylo tenké, barvy hrubé a obrazy se nanášely pomocí štětců emailovými barvami. A tak začal Tiffany věřit, že základem umění musí být vytáhnout krásu z materiálu. Přestože měl nakročeno na dráhu úspěšného malíře, vzpomínky na temně modrou a krvavě červenou barvu v chartreských oknech mu nedávaly spát a mísily se s třpytivými barvami drahokamů v obchodě jeho otce, které odmalička obývaly svět Tiffanyho představ. 

Krása do domu

Zásadní bylo pro Tiffanyho také setkání s Williamem Morrisem v Londýně. Morris byl klíčovou osobností Hnutí uměleckých řemesel, které usilovalo o obnovu řemeslného mistrovství, které předcházelo strojové výrobě uměleckých předmětů. Cílem bylo spojit užitečnost s ryzí výtvarnou krásou. „Nemějte ve svém domě nic, o čem nevíte, že by mohlo být užitečné, a ani si nemyslíte, že je to krásné,“ hlásal Morris. Podobně jako kolegové v Anglii domníval se i Tiffany, že Amerika je příliš zaujatá pokrokem a krásu nezbytně potřebuje a že krásu je třeba dostat do běžného života, do každé domácnosti, zkrátka žít v ní. 

Přestože sklo bylo Tiffanyho prvořadou vášní, založil v roce 1879 na podnět zmiňovaného Samuela Colmana společnost L. C  Tiffany & Associated Artists zaměřenou na interiérovou dekoraci. Také Američany zasáhl věk přemíry a jejich domovy byly zaplněny mišmašem soch, orientálních koberců, zdobeného nábytku, importovaných maleb, řezeb a fontán. Rozvoj průmyslu mezitím „vyrobil“ novou aristokracii, která chtěla uzpůsobit své bydlo novému postavení. O zákazníky zkrátka neměl Tiffany nouzi. Přiznejme, že svou roli sehrály také tatínkovy peníze a styky, které by ale na druhé straně nebyly nic bez synova talentu a píle.

Tiffanyho inspirace byla jako u mnoha designérů té doby rozsáhlá: zajímalo ho umění Keltů, domorodých Američanů i exotických krajin, vzhlížel k přírodě i historickým zdrojům. A přestože i on vybavil domovy mnoha Američanů různorodými prvky, celek byl vždy občerstvující, harmonický a svým způsobem americký.

Tiffany si v New Yorku udělal takové jméno, že byl v roce 1882 na přání nastupujícího amerického prezidenta Chestera A. Arthura pověřen výzdobou Bílého domu. Novým nábytkem, malbami, osvětlením a okny vybavil pět reprezentativních prostor: vstupní halu, East Room, Blue a Red Room a State Dining Room.

Za zmínku stojí také design interiéru domu Marka Twaina v Hartfordu v Connecticutu z roku 1881, který dnes slouží jako muzeum. Podstatně později, v devadesátých letech Tiffany vyzdobil interiéry slavné pařížské restaurace U Maxima, přezdívané Muzeum Art Nouveau, a vytvořil tak hotové šperkařské dílo.

Sklo – barevné a rozzářené

Mezitím však stále holdoval sklu. Jak to viděl v oknech katedrál, u nichž obdivoval jejich barevnost, také on toužil vytvářet sklo, které by neslo patrnou texturu a syté barvy. Udělal pro to, co šlo. Experimentoval doma, v cizích sklárnách, založil si i vlastní dílnu, pro niž angažoval Andreu Boldiniho ze slavných skláren na Muranu u Benátek.

Velkou sklárnu založil Tiffany v roce 1893 – Stourbridge Glass Company (později Tiffany Glass Furnaces) v Coroně na Long Islandu. Angažoval pro ni Angličana Arthura J. Nashe z proslulé britské sklářské firmy Thomass Webb and Sons ve Stourbridge. Ještě předtím vznikla designérská Tiffany Glass and Decorating Company (1886), která se v roce 1902 přeměnila ve slavnou značku Tiffany Studios. Tyto dva podniky, Tiffany Glass Furnaces a Tiffany Studios, existovaly téměř do konce umělcových dní (Furnaces skončila činnost roku 1932). 

Ve své továrně používal Tiffany unikátní metodu výroby: lil barvy přímo do tekutého skla. Svým výrobkům říkal „favrile“ a v roce 1894 si také dal „favrile“ patentovat. „Favrilové sklo se vyznačuje jasnými nebo hluboce sytými barvami, obvykle irizujícími jako křídla některých amerických motýlů, krky holubů a pávů nebo křídla některých brouků,“ vysvětloval Tiffany. Podle něj byl název odvozen od „fabricate“, aby indikoval, že jde o ručně vyrobený předmět.

Později jako favrile označoval všechno své sklo, ale i smalt a keramiku. Zmíněné irizující sklobylo jen jedním z řady typů, které v Tiffanyho sklárně vznikaly. Vyráběl také sklo drapériové, mramorované, úlomkové, vláknité nebo kamejové a tím výčet nekončí. Při bližším pohledu zjistíte, že různé druhy skla utvářejí také jeho vitráže a lampy. 

Úspěch, sláva a …

V roce 1893 posbíral Tiffany na Světové výstavě v Chicagu za své výrobky přes padesát cen. Rok nato začal spolupracovat se Siegfriedem Bingem, slavným obchodníkem s uměním, který v roce 1895 v Paříži založil prestižní obchod La Maison de l´Art Nouveau, jenž otevřel Tiffanymu cestu do Evropy. Na další dekorativní umění v Evropě měl Tiffany vliv jako žádný jiný Američan.

Úspěch střídal úspěch a Tiffanyho dílny produkovaly masově, ale s podílem ruční práce textilie, koberce, nábytek, mozaiky, oltářní kříže, posvátné nádoby, náhrobky, keramiku, vázy, zrcadla, zástěny, především ale vitráže a lampy, které Tiffanyho tolik proslavily. I na stínidlech a lampách použil Tiffany mnohobarevné a texturované katedrální sklo zasazené do olověných nebo měděných pásků, které vytvářely jednoduché geometrické vzory nebo složitější organické motivy. 

Do jisté míry kráčel Tiffany ve stopách svého otce, neboť navrhoval také šperky, které nazýval „malými misionáři umění“. V roce 1894 se stal ředitelem otcova podniku a po jeho smrti roku 1902 viceprezidentem a art directorem. Do roku 1902 všechno šperkařské zboží distribuovali pečlivě vybraní dealeři, poté bylo vystaveno v šestipatrovém domě společnosti a zveřejněno v Blue Book, která obsahovala všechny položky produkované Tiffany & Comp. Knížka byla na žádost zaslána komukoli. Ceny se pohybovaly od jednoho dolaru (dóza na bonbony) po předměty za tisíce.

TIP: Kovový věk Augusta Rodina: Necudná socha, která pohoršovala Pražany

Přibližně od roku 1905 umění směřovalo stále více k modernismu a abstrakci, Tiffany Studios sice prosperovalo, avšak zlaté časy pomíjely, a Tiffany se stále více věnoval jen některým projektům (např. masivní mozaice pro Národní divadlo v Mexico City).

Mělo by být zmíněno, že ač se Tiffany nevěnoval architektuře, navrhl dům pro svého otce a také domy svým dcerám, když se vdaly. Jeho vlastní Laurelton Hall v Oyster Bay na Long Islandu byl v zásadě jediný význačný secesní dům v Americe a vyznačoval se velkou tvořivostí. Toto obydlí o 84 místnostech Tiffany na sklonku života převedl do nadace, která se měla starat o vzdělání mladých umělců – k tomuto účelu jí Tiffany věnoval 1 500 000 dolarů. Dům později vyhořel. Tiffanyho nadace však údajně dodnes poskytuje 100 000 dolarů ročně na pomoc začínajícím umělcům, kteří toho často o svém dárci příliš neví. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Karikatura zachycující cara Mikuláše II. a Theodora Roosevelta, který apeluje ve věci krutého zacházení s ruskými Židy. (ilustrace: Wikimedia Commons, Emil Flohri, CC0)

Historie

Skalňák andský je národním ptákem Peru. Tok je pro samce tohoto druhu tak náročný, že se nijak nepodílí na výchově potomstva. Všechnu energii totiž spotřebují na získání partnerky. (foto: Wikimedia Commons, Ricardo SánchezCC BY 2.0)

Příroda

Prokletí smrti

žena z Lemb | Royal Scottish Museum

Ačkoliv tzv. žena z Lemb vznikla již okolo roku 3500 př. n. l., archeologové ji objevili až v roce 1878 na Kypru. Podle legendy skončila každá rodina, která ji vlastnila, rozervána smrtí. Rod prvních majitelů zcela vymřel po šesti letech od získání sošky. Poté skulpturu koupil Ivor Menucci – a jeho příbuzné postihla zkáza za pouhé čtyři roky. Když si pak smrt začala přicházet i pro další vlastníky, padlo moudré rozhodnutí svěřit artefakt do sbírek Royal Scottish Museum. (foto: Wikimedia Commons, Héctor OchoaCC BY-SA 4.0)

Zajímavosti
Vesmír
Věda
Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907