Kříž pod vládou půlměsíce: Jak vypadal život Evropanů během turecké expanze?

27.08.2020 - Eva Svobodová

S expanzí Turků do Evropy na sklonku středověku se zcela proměnily osudy jimi obsazených Uher a balkánských zemí. Jak vypadal život pod novými pány a nakolik si místní křesťané mohli zachovat svoji identitu?

<p>Turečtí vojáci koncem 16. století, jak je bylo možné potkat na podmaněném území Uher.</p>

Turečtí vojáci koncem 16. století, jak je bylo možné potkat na podmaněném území Uher.


Reklama

Osmanští Turci, jejichž vládnoucí sultáni odvozovali svůj původ od zakladatele dynastie Osmana, zahájili svůj vpád do Evropy v roce 1354 dobytím přístavní byzantské pevnosti Gallipoli u průlivu Dardanely. Tím získali základnu a jakýsi odrazový můstek pro své další výpady na evropské území. 

Při svém postupu do jihovýchodní Evropy nejprve rozbili mocnou říši Srbů, která v polovině 14. století zahrnovala prakticky celou jižní polovinu Balkánského poloostrova (dnešní Srbsko, severní Řecko, Makedonii, část Bosny a Hercegoviny). Záhy si Turci podmanili také Bulhary na východě. 

O sto let později na tyto úspěchy navázali definitivním podrobením Byzantské říše, když roku 1453 dobyli její hlavní město Konstantinopol a v následujícím století vyhranou bitvou u Moháče v roce 1526 pronikli také do Uher. Zdálo se, že je nic nemůže zastavit. Do této doby také spadá několik tureckých pokusů dobýt Vídeň, nakonec neúspěšných. Nicméně Osmani od poloviny 16. století ovládali bezmála celý Balkán a severozápadní hranice jejich říše se ustálila mezi habsburskou Vídní a osmanským Budínem.

Daň za jinou víru

Když Turci vyvrátili balkánská středověká království a knížectví, pohltila Osmanská říše území obývaná slovanskými etniky. Stalo se tak v době, kdy zažívala největší rozkvět. Byla od základu silně militarizovaným státem, který se opíral o armádu a neustálé územní výboje, při kterých získával nová teritoria a majetek. Dobytá půda připadla sultánovi, jenž ji pak formou jakéhosi léna přiděloval svým velmožům, kteří mu za to byli povinni vojenskou službou. Mezi tuto elitu bojovníků se mohl povznést jenom ten, kdo vyznával islám.

Právě náboženská příslušnost tvořila hlavní dělicí kritérium obyvatelstva říše. Na jedné straně stála privilegovaná muslimská vrstva, zatímco na druhé neplnoprávní poddaní, takzvaní rájové. Vedle křesťanů a židů se do této skupiny zpočátku počítali také drobní muslimští rolníci a řemeslníci, ale později se již omezení rájů vztahovala výhradně na nemuslimy. 

Každý nemuslimský obyvatel musel platit zvláštní daň z půdy a jejích výnosů, přičemž každý zdravý dospělý muž z této skupiny musel odvádět ještě zvláštní daň za to, že nevykonává vojenskou službu. Jelikož však byla říše na válčení závislá, potřebovala mít stálý přísun zdatných bojovníků. Za tímto účelem vznikaly speciální vojenské jednotky složené z janičárů (viz Daň krve: poturčenec horší Turka).

Mimo tuto praxi však k nuceným násilným konverzím prakticky nedocházelo. Osmani navíc neměli žádný zájem na tom, aby zdejší obyvatele jazykově a kulturně asimilovali, proto na ně v tomto směru nevyvíjeli žádné tlaky. Z toho důvodu si balkánští křesťané z velké většiny ponechali svoji řeč a tradice a Balkán je dodnes po této stránce velmi rozmanitý.

Systém správy nemuslimů

Něco jako národnost či zemskou příslušnost osmanští dobyvatelé v podstatě nerozeznávali, směrodatné pro ně bylo právě náboženské zařazení. V něm spočívala podstata takzvaných milletů – jakýchsi náboženských skupin či komunit, do nichž byla společnost v Osmanské říši uspořádána. Svůj vlastní millet měli katolíci, jiný zase pravoslavní, židé a podobně. Naopak mezi muslimy se z právního hlediska nerozlišovalo, ať už šlo o etnické Turky, či poturčence, tedy islamizované Slovany, Albánce nebo Bulhary.

Každá komunita milletu si volila svého náboženského představitele, který vedle rozhodování ve věcech náboženství měl nad členy také určité soudní pravomoci. Ty však nebyly absolutní, protože nad vším bděli muslimští soudci zvaní kadijové. Na jednu stranu tedy na nemuslimy doléhalo nemalé daňové zatížení, na druhou zase mohli těžit z pevného uspořádání skýtajícího záruku určitého řádu, což mohlo zvláště pro nižší vrstvy představovat pozitivní změnu oproti předcházejícímu období nejistoty a hospodářského útlaku ze strany místních feudálů.

I tento řád byl však draze zaplacený. Turecké vpády (jako ostatně téměř každou vojenskou invazi) doprovázelo pustošení a plenění dobytých území. Část obyvatelstva při tom zahynula, část sama uprchla, část Turci odvlekli do otroctví, takže se odhaduje, že z původní populace zůstalo na podrobeném Balkáně zhruba pouhých 20 až 30 % lidí. Vylidněné oblasti Osmani osídlili novým obyvatelstvem, které zdaleka nebylo jen tureckého původu, mnohdy se jednalo o přesídlence pocházející z jiných částí Balkánu. Co se týče správy území, rozdělili Osmani dobyté oblasti do takzvaných pašalíků (v čele stál paša), někdy též zvaných ejálety. Ty se dále dělily na menší kraje nazvané sandžaky.

Balkánská náboženská mozaika

Z výše uvedeného vyplývá, že nebylo příliš překvapující, když balkánští křesťané velice často k islámu dobrovolně konvertovali. Skýtalo jim to mnohé výhody. V první řadě se jednalo o obyvatele měst, protože ta nabízela mnohem více příležitostí ke společenskému povznesení než venkov. Přestup k muslimskému náboženství tu byl proto lákavější. V důsledku toho se ke konci 16. století řadilo zhruba 80 % populace bosenských, srbských a makedonských měst k vyznavačům islámu.

Konverzím napomohla také skutečnost, že v těchto oblastech nebyly církevní struktury příliš pevné (na rozdíl od Uher připojených v 16. století). Docházelo zde k mísení katolictví (Chorvati) s pravoslavím (Srbové) a ve středověku tato území navíc zasáhlo působení heretických sekt (zvláště patarénů a bogomilů). To vše křesťanské církve oslabovalo a zjednodušilo pozdější úspěšné prosazení islámu. 

Přesto to neznamená, že by s příchodem Osmanů zcela vyhasl křesťanský život. I přes silný odliv věřících zde církevní struktury nadále fungovaly, dokonce s oficiálním svolením muslimských vládců. Například srbská pravoslavná církev byla v roce 1557 nařízením samotného sultána obnovena a dostala zelenou k vlastní samosprávě. Pravoslavní křesťané si mohli volit své biskupy stejně jako nejvyššího patriarchu a existovala zde také síť ortodoxních klášterů, jež dokonce postupem času ještě zhoustla. V oblastech, kde žili katolíci, zase fungovaly katolické kláštery a po celou dobu osmanské nadvlády tu působily misie františkánů, kteří zde měli vlastní provincii.

Pro ilustraci pestré a vzájemně propletené náboženské mozaiky na Balkáně stačí uvést, že bratr velkého vezíra Mehmeda paši Sokoloviče (před konverzí pravoslavného křesťana), který se jmenoval Makarij, se stal patriarchou srbské ortodoxní církve a po jeho smrti tento post převzali jeho synové, tedy Mehmedovi synovci.

TIP: Nepřítel, nebo spojenec? Jak vnímalo obyvatelstvo českých zemí osmanské Turky?

Přestože turecká nadvláda na Balkáně se nakonec definitivně rozpadla na počátku 20. století, její dědictví zde trvá dodnes. V současnosti islám stále představuje dominantní náboženství v Bosně a Hercegovině, Kosovu a Albánii, přičemž i v ostatních balkánských zemích žije více či méně početná muslimská menšina.

Dokončení: Kříž pod vládou půlměsíce (2): Jak vypadal život Evropanů během turecké expanze? (vychází v neděli 30. srpna)

Daň krve: poturčenec horší Turka

Janičáři (z tureckého jeni čeri, což znamená „nová armáda“) byli od počátku mladí křesťanští váleční zajatci stejně jako děti násilně odňaté podrobeným křesťanům. Dostalo se jim zvláštní islámské výchovy spolu s tuhým vojenským výcvikem, takže se z nich navzdory jejich křesťanskému původu stávali ti nejurputnější a nejfanatičtější bojovníci za věc Osmanské říše

Násilnému zajímání křesťanských dětí a jejich převýchově se říkalo devširme, neboli daň krve. Na jednu stranu šlo o radikální a nelítostný způsob verbování do vojska, na druhou to byla pro původně chudé křesťanské chlapce přímá cesta ke společenskému vzestupu. Menší skupině vybraných mladíků se dokonce dostávalo speciální výchovy pro službu přímo u sultánského dvora, kde sloužili jako panovníkova osobní garda nebo pro důležité posty ve státní správě. Nejznámějším případem byl Mehmed paša Sokolovič, rodák z Bosny, který byl odebrán srbské pravoslavné rodině až v 15 letech a dotáhl to až na velkého vezíra. Tato hodnost hlavního panovníkova rádce by se dala přirovnat k prvnímu ministrovi říše. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Upír obecný (Desmodus rotundus), někdy nazývaný též upír rudý nebo upír velký, je druh tropických netopýrů žijící ve Střední a Jižní Americe.

Věda

Základna nově nalezeného korálového útesu je široká 1,5 kilometru a jeho vrchol se v nejvyšších bodech nachází 40 metrů pod hladinou moře.

Zajímavosti
Reklama

Příslušníci 101. výsadkové divize během operace Anaconda v březnu 2002.

Válka

Na jednání v Ženevě nemohl chybět Edvard Beneš. Z Prahy přijeli Karel Kramář, předseda Národního výboru a vůdce strany státoprávně demokratické, Václav Klofáč, místopředseda Národního výboru a vůdce českých národních socialistů, agrárník František Staněk, předseda Českého svazu poslanců, Gustav Habrman za sociální demokraty, státoprávní demokrat Antonín Kalina, šéf Maffie Přemysl Šámal, ředitel Živnobanky Jaroslav Preiss a ředitel Agrární banky Karel Svoboda. Později dorazil i Mořic Hruban za moravské katolíky.

Historie

Sir John Julius Angerstein na portrétu Thomase Lawrence z roku 1790.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907