Krvavá paní Báthoryová: V krvi panen se nekoupala, obvinili ji ale z mučení a vražd

02.10.2022 - Olga Nivnická

Stačí ta tři slova a každý hned ví, o koho jde. Uherská šlechtična Alžběta Báthoryová přitom stejně tak mohla být jen nevinnou obětí intrik – anebo genetické zátěže svého rodu

<p>Dokud nedošlo k jejímu zatčení, byla Alžběta Báthoryová považována za dobrou paní, která o své poddané během  manželovy nepřítomnosti pečovala a chovala se k nim vlídně. <em>(foto: Alamy Stock Photo, Keith Corrigan)</em></p>

Dokud nedošlo k jejímu zatčení, byla Alžběta Báthoryová považována za dobrou paní, která o své poddané během  manželovy nepřítomnosti pečovala a chovala se k nim vlídně. (foto: Alamy Stock Photo, Keith Corrigan)


Reklama

Desítky utýraných mladých žen, kanibalismus a koupele v panenské krvi… Alžbětu Báthoryovou obestírá legenda bezmála upírská. Přitom nadpřirozeného na jejím případu není zhola nic. A to ať se už na celou věc díváme optikou politického boje uherské šlechty, nebo prizmatem genetiky. Jak se vše skutečně událo, však zůstává tajemstvím.

Turecké nebezpečí

V každém případě se kruté a nelidské chování v tehdejších Uhrách mnohem více tolerovalo. Podobně jako Balkán i Uhry byly už několik století vystaveny vpádům Osmanské říše. Velká část byla okupována Turky. I když zrovna neprobíhaly přímé vojenské operace, lidé žili v permanentním nebezpečí. Velké armády obou stran bylo nutno živit a potraviny si nejen žoldáci obstarávali loupením. Když se k tomu přidala neúroda a nejrůznější epidemie, kraje se v některých místech téměř vylidnily. 

Navíc brutalita se v bojích často stávala nástrojem propagandy a zastrašování – a to na obou stranách. Nějaké morální zábrany si nepřipouštěl ani Ferenc Nádasdy, manžel Alžběty Báthoryové. Syn z významného uherského magnátského rodu dostal vychování na královském dvoře spolu s dětmi císaře Maxmiliána II. Habsburského. A vládnoucímu rodu zůstal věrný až do smrti – ať už jako vojevůdce, či králův rádce. 

Ve třiadvaceti letech ho jmenovali hlavním velitelem uherských vojsk. Proslavily ho odvážné a často úspěšné výpady do míst obsazených Osmany. Se zajatci se nenamáhal – na řadové osmanské vojáky žádné dlouhé zajetí nečekalo, neboť Nádasdy často hned po boji nařizoval hromadné popravy. Jeho oddíl se vyžíval v tom, že rozséval strach už jen svým zjevem a do útoku vyráželi s uťatými hlavami nepřátel. Osmané ho dokonce překřtili na Černého Beje – jako protivník rozhodně vyvolával respekt, vynikal prý i velkou fyzickou silou. 

Pověsti o Nádasdyho ukrutnostech možná přiživovali i jeho věrní vojáci. Mocný pán si přece mohl dovolit vše – třebas tančit s useknutými hlavami poražených Turků, jak se o něm povídalo. V civilním životě přitom podporoval umění a vzdělanost. Miloval hru na loutnu, pěstoval tulipány a broskvoně. Nechával tisknout knihy a na svém dvoře hostil protestantské humanisty a učitele. A prý měl velmi rád i svou ženu Alžbětu, s níž se oženil v květnu roku 1575. Postupně mu porodila pět či šest dětí, z nichž dospělosti se dožily dvě dcery a syn. Jejich spojení navíc oba posílilo – jemu přineslo další bohatství, jí prestiž a rovnocenného partnera. Patřily jim paláce ve Vídni i Bratislavě i hrady a zámky rozeseté od dnešního Rumunska až po Rakousko. Pod Nádasdyho spadaly tři maďarské župy, platil za třetího nejbohatšího muže Uher.

Rodinná anamnéza?

A teď už se dostáváme k samotné „krvavé hraběnce“. Ani ona se totiž za svůj rodokmen a konexe nemusela stydět. Báthoryové shromáždili své majetky zejména v Sedmihradsku – tedy rumunské Transylvánii. Ačkoli se rod už ve 14. století rozdělil na dvě větve, obě kumulovaly úctyhodný majetek. Alžbětin strýc Štěpán Báthory vládl v Polsku a v Litvě. 

Jenže tento rod také pronásledovalo dědičné zatížení, které ještě znásobovaly sňatky vzdálenějších příbuzných. Například otec Alžběty pocházel z ečedské a matka z šomlyovské větve Báthoryovců. Podle některých pramenů se mezi členy rodu vyskytovalo příliš mnoho osobností samolibých, panovačných až tyranských. Tíhli k sexuálním extremitám. Trpěli epilepsií a dnou. Sedmihradský kníže a Alžbětin bratranec prý nechal k smrti umučit několik desítek svých poddaných. Její bratr Štěpán Báthory měl pověst alkoholika a despoty. O její tetě Kláře se říkalo, že holduje ženám stejně jako mužům a vyžívá se v utrpení svých milenců. Dokonce měla zavraždit svého manžela. Klevetníci si v průběhu věků přidali nejrůznější detaily – že prý Klára zasvěcovala Alžbětu do tajů lesbické lásky i mučicích praktik. 

Schopná vdova

Zdědila Alžběta sklony k sadismu, z něhož ji obviňovali? Dokud nedošlo k jejímu zatčení, byla považována za dobrou paní, která o své poddané během manželovy nepřítomnosti pečovala a chovala se k nim vlídně. Na začátku roku 1604 ale ani ne padesátiletý Ferenc Nádasdy zemřel – ne na bojišti, ale doma v Sárváru. Příčina jeho smrti není přesně známa, den před svou smrtí však ještě napsal dopis svému příteli, palatinovi Juraji Turzovi, v němž ho prosil o přízeň a ochranu pro Alžbětu a své děti. Zprvu to vypadalo, že se Juraj Turzo o vdovu a sirotky skutečně postará. Nejstarší, už devatenáctiletá dcera Anna se ještě ten rok v létě provdala za Turzova synovce Mikuláše Zrínského. 

Čekalo se od bohaté vdovy, že se znovu vdá a svůj majetek svěří do rukou vhodného manžela? Nebylo jí ještě ani pětačtyřicet. Jenže Alžběta nejspíš dokázala rozsáhlá panství řídit i bez pomoci muže. Uběhlo dalších šest let a ona stále třímala otěže svého života pevně v rukou. Uměla být přísná, ale i spravedlivá. A hlavně se jí dařilo.

A potom se vše zkazilo. O Vánocích roku 1610 prý Juraj Turzo přistihl hraběnku Báthory, kterak do krve týrá své služky, dokud ty nebožačky nevypustily duši. Později o tom manželce napsal: „Když naši lidé a služebnictvo vešli do domu, našli tam mrtvou dívku, druhá vyčerpaná mučením a surově zbitá, už zemřela. Kromě toho tam seděla další zmlácená žena a další, svázané, které si ta prokletá osoba schovávala pro jinou příležitost.“

Jenže rozlícený šlechtic nespustil regulérní proces, ale výslechy vynucované s pomocí mučení. Ty se samozřejmě netýkaly hraběnky Báthoryové. Zatkl čtyři z jejích služebníků a z nich nechal „vymlátit“ doznání hříchů, kterých se dopustili oni, ale především jejich paní. Soudní proces s nimi začal 2. ledna 1611 v Bytčanském hradu.

Děsivá obvinění

Vypověděli, že se čachtická hraběnka sadisticky vyžívala v týrání mladých dívek. Označili i místa, kde měla ležet pochovaná těla – a ta se samozřejmě našla. Nakonec jeden ze sluhů doznal, že se jeho paní chystala k vraždě palatina Turza, a dokonce samotného krále Matyáše. Poslední obvinění mohlo váženou a mocnou šlechtičnu stát hlavu. Muselo by jej však potvrdit sedm šlechticů, hlas sluhy žádnou váhu neměl. 

K tomu nedošlo, a tak zůstávala Alžběta Báthory po další čtyři léta pouze bezmocným vězněm na čachtickém hradě. Nikdo ji nepředvolal k soudu ani nevyslechl. Její izolace ji chránila, ale také mařila jakékoli šance na to, že by se mohla očistit. Různí se i výpovědi o tom, jak zbytek svého života strávila. Podle jedněch neopouštěla komnatu, do níž ji zamkli. Podle jiných zdrojů se po hradě pohybovala volně, stejně jako mohla cestovat. Na sloužící, kteří před vyšetřovateli tak barvitě vypovídali, nicméně čekalo už týden po výsleších popraviště a na bylinkářku-čarodějku hořící hranice.

Habsburský dvůr si zkrátka nepřál kontroverze, které by mohly vzniknout, kdyby se před soud dostala tak vysoká šlechtična a navíc vdova po vojenském hrdinovi. Habsburkům stačilo získat Alžbětiny majetky, které sahaly od srbské Vojvodiny až po Slovensko. Její bratranec, sedmihradský kníže Gábor Báthory navíc s Vídní nevycházel zrovna dobře. A pohnutky palatina Turza mohlo vést nějaké skryté nepřátelství, snad nesouhlas s jejím vystupováním či závist nad tím, jak suverénně si coby vdova vede. Onomu „vyššímu politickému zájmu“ se hraběnka zkrátka ubránit nedokázala. Snad jí u katolických Habsburků uškodilo i to, že stejně jako její muž vyznávala luteránskou víru.

Legenda žije

Dobové prameny ale podrobnostmi o jejích údajných zločinech zrovna nehýřily. Například evangelický kněz sice Báthoryovou obvinil z kanibalismu, ale žádný důkaz o tom nepřinesl. Mnohem větší publicitu přinesla Alžbětě až další století. Bohužel pro ni. V knize jezuity László Turócze vydané roku 1729, tedy o 115 let později, už nechybějí barvité popisy všech zvrácených rituálů, které krvavá paní páchala. Údajně byla posedlá touhou po věčném mládí. V každé komnatě měla zrcadlo a s hrůzou zkoumala první známky svého stárnutí. S různými lektvary a mastmi jí pomáhala i místní vědma – známá čarodějnice. 

Nezůstalo však jen u bylinek. Hraběnka prý jednoho dne za nějaké provinění udeřila svou služku tak silně, až nebožačce vytryskla krev. Pár kapek skropilo i Alžbětinu tvář, a když se omyla, zdála se jí pokožka na onom místě zářivější a bělejší. Od té doby pravidelně vyžadovala koupel v krvi panen. Jejich krev snad dokonce pila. A navrch se v mučení divoce vyžívala. To už se v líčení zločinů předhánějí i další „spisovatelé“. Z několika dívek se najednou stává šest stovek obětí.

Rozpálenou lžíci či minci jim přitlačovala k tělu. Vpichovala jim špendlíky do rtů, propichovala prsty, vytrhávala zuby, zašívala ústa, aby nebyl slyšet jejich křik. Bila je, kopala a bičovala. Přirození jim opalovala svíčkou. „Když byla paní nemocná, že nemohla nikoho bít, přitáhla si děvčata k sobě a kusy masa jim zuby vytrhávala z tváří a ramene,“ vypověděla prý jedna ze služebných. A jiný z vyslýchaných ji doplňoval: „Paní jim dva ukazováky strčila do úst a tak dlouho jim je roztahovala, dokud se netrhala.“ Se svou milenkou údajně zřídila na čachtickém hradě školu pro dívky, skrze niž měla neustále přísun nových a nových „hraček“.

Politická objednávka

Jak moc ovšem sadistické popisy vypovídaly o samotné Alžbětě a nakolik odrážely sexuální fantazie jejich autorů, nelze oddělit. Okultismus se jí připisoval už dříve, její ztvárnění coby krvelačné bestie však cílí spíše na dobové posluchače milující tajemno, skandály a pikantní erotiku. Obvinění lze zpochybnit už samotným faktem, že krev se velmi rychle sráží, a pro nějaké koupání tedy není zrovna vhodnou tekutinou. A ani za komplikované situace, v níž se Uhry nacházely, by hraběnka nemohla tak dlouho unikat pozornosti světské moci.

TIP: Ďábel v brokátu: Bestiální zločiny urozené Kateřiny z Komárova

Pokud by skutečně páchala takové zločiny, už dávno by se ocitla před soudem. Smrt desítek či stovek poddaných se prostě ani v 17. století nedala jen tak přejít mlčením. A tak se místo zvrácené a démony štvané vražedkyně jeví Alžběta Báthoryová stále více jen jako terč politických intrik, obyčejné lidské hrabivosti i touhy po senzacích a dramatických historkách. Dnešní historikové jsou zkrátka v jejím hodnocení už mnohem střízlivější… 

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

V aréně římského Kolosea bojovali vedle exotických zvířat také jezevčíci. (foto: Unsplash, Katie BernotskyCC0)

Věda
Příroda

Stepan Bandera v exilu spolupracoval s několika zpravodajskými službami, například s CIA, Brity i Západním Německem v pozici konzultanta na země za železnou oponou. Zemřel v roce 1959 v Mnichově po útoku kyanidem. Příkaz k jeho zavraždění vydal tehdejší nejvyšší představitel Sovětského svazu Nikita Chruščov. (foto: Wikimedia Commons, CC0 - kolorováno)

Historie

Florencie, kolébka renesance

Země: Itálie
Počet obyvatel: 366 tisíc
Vzdálenost z Prahy: 742 kilometrů (vzdušnou čarou); autem: 9 h 47 min (1 028 km)

Jméno metropole malebného Toskánska, založené římskými vojáky, znamená „Kvetoucí“. Největší rozkvět města nastal v období renesance, z nějž pochází i typická kupole nejikoničtější stavby Florencie: katedrály Santa Maria del Fiore. Stavba samotné budovy začala na konci 13. století, dokončení se však protáhlo. Nečekaným technickým problémem se ukázala výstavba obří kupole, s níž si dokázal poradit až Filippo Brunelleschi – kupole byla dokončena roku 1434. Florencií protéká řeka Arno, na níž stojí i jeden z nejslavnějších mostů světa, Ponte Vecchio. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Ropucha coloradská – její kůže a jed obsahují 5-MeO-DMT a bufotenin, halucinogenní tryptaminy. (foto: Wikimedia Commons, WildfeuerCC BY-SA 3.0 CZ)

Věda

Astrovan přepravující astronauty na start mise STS-135. (foto: NASA, Jim GrossmannCC BY 4.0)

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907