Kulomet PK vznikl jako odpověď na potřeby sovětské armády a stal se jednou z nejspolehlivějších zbraní studené války

Hlavním lehkým kulometem ve službě Rudé armády během druhé světové války byl 7,62mm typ DP systému Vasilije A. Děgťareva z roku 1927, jednoduše DP-27. Měl zásobník na 47 nábojů puškové ráže a dvojnožku pro snadnou střelbu. Na jeho základě vznikly letecké a tankové varianty, které získaly pojmenování DA, respektive DT. Po válce však začala nová éra sovětských zbraní. 

Děgťarevův model fungoval na principu odběru prachových plynů z kanálku hlavně. Obecně se tento kulomet v bojových operacích většinou osvědčil, ale válka kladla nové požadavky a podmínky. Sovětští konstruktéři pracovali nejen na zdokonalení již používaných vzorů, ale také na vývoji nových. 

První zkušenosti

Již v roce 1942 se tak zrodila soutěž na vývoj nového ručního kulometu ráže 7,62 × 54 mm R. Požadavky na novou zbraň dosahovaly extrému. Musela být výkonná z hlediska palebné síly a zároveň lehká, pohodlná a dostatečně mobilní. Soutěže se zúčastnili slavní sovětští konstruktéři Vasilij Děgťarev a Sergej Simonov, poprvé však také Michail Kalašnikov. Systém, který vytvořil, nepracoval na tradičním principu odběru prachových plynů, přebíjel pomocí energie zpětného rázu hlavně s krátkým zdvihem, závěr byl uzamčen kyvnou pákou. 

Jeho zbraň mohla střílet pouze automaticky a se zásobováním zespodu sektorovým zásobníkem na 15 nábojů. Měla rukojeť pro přenášení a podle pravidel soutěže sklopnou pažbu. Celý systém vykazoval mnohem menší hmotnost než konkurenti, ovšem kvůli malé kapacitě zásobníku Kalašnikovova experimentální zbraň neprošla. Mladý konstruktér však v této soutěži získal zkušenosti, které se mu v budoucnu hodily. Podle výsledků testů nebyl žádný zkušební kus přijat do služby a zvláštní komise dospěla k závěru, že výkon dlouhého puškového náboje je pro ruční kulomet příliš velký.

Zkušenosti z války ukázaly, že největší hustota palby vzniká ve vzdálenosti do 300 metrů a výkon puškového náboje 7,62 × 54 mm R byl pro střelbu na takovou vzdálenost příliš velký. Ruční kulomet se měl nacházet v předních řadách pěších jednotek, kdykoli připraven podpořit své družstvo palbou, což znamenalo, že zbraň měla být lehká a kompaktní. Vyrobit takový model na dlouhý a výkonný puškový náboj však bylo téměř nemožné. Z tohoto důvodu po zkušenosti s německými karabinami vyvinuli sovětští puškaři B. Semin a N. Elizarov v roce 1943 speciální náboj 7,62 × 39 mm, jehož velikost a vlastnosti se nacházely mezi nábojem pistolovým a puškovým. 

V tandemu s AK-47

Nesporným úspěchem Michaila Kalašnikova bylo přijetí automatické pušky jeho systému – AK. Stalo se tak po válce, v roce 1949. Závěrečné boje prokázaly, že samopaly na pistolové střelivo kvůli účinnému dostřelu jen asi do 150 metrů neodpovídají zvýšeným požadavkům na osobní ruční zbraně a je třeba je nahradit.

Masovou zbraní vojáků na bojišti měly být nyní automatické pušky, určené pro lehké náboje středního balistického výkonu. Kromě útočných pušek však motorizovaná pěchota potřebovala podpůrnou zbraň, která by posílila palebnou sílu střeleckého družstva. Takovým se stal ruční kulomet. Zpočátku jím byl Děgťarev RPD, vyvinutý na konci války a přijatý do služby ve stejný čas jako AK. 

Bojové zkušenosti z lokálních válek a ozbrojených konfliktů, které se ve světě odehrály od konce druhé světové války, ale vedly vojenské specialisty k poznání, že jednotky na úrovni roty a praporu stále potřebují výkonnější palebnou podporu než lehký ruční kulomet. To si uvědomili i v Sovětském svazu, když do služby zavedli RP-46 a nadále provozovali i válečný nástupce maximu SG-43. Funkčnost a bojové úkoly obou typů byly v zásadě podobné, armáda však považovala za nehospodárné a nesprávné mít ve službě dva různé systémy, které plnily stejné úkoly. Vznikla tak myšlenka nahradit oba vzory jediným typem.

PK na scéně

V roce 1955 přijalo Hlavní dělostřelecké ředitelství Sovětského svazu (GRAU) požadavky na specifikaci nového kulometu ráže 7,62 mm pro roty a prapory všeobecného určení, který měl být komorován pro puškový náboj. Při polních zkouškách v roce 1958 úspěšně prošel prototyp Nikitin-Sokolov PN1, vyvinutý G. Nikitinem a Jurijem Sokolovem. Na základě výsledků zkoušek bylo v roce 1960 rozhodnuto vyrobit sérii automatů Nikitin-Sokolov pro služební zkoušky. Zbraň však měla některé nedostatky, přičemž jako hlavní se ukázalo špatné odolávání vodě a sněhu.

Aby armáda donutila Nikitina intenzivně pracovat na odstranění tohoto problému, rozhodlo se Hlavní ředitelství dělostřelectva a raket v roce 1958 obnovit soutěž. Za tímto účelem se do testování zapojil tým konstruktérů Iževského mechanického závodu, který vedl Kalašnikov.

Prototypy Kalašnikov a Nikitin-Sokolov prošly koncem roku 1960 testováním ve Středoasijském, Oděském a Baltickém vojenském okruhu a Ministerstvo obranného průmyslu dávalo přednost Kalašnikovově konstrukci. Kulomet PK dokázal dokonale odolávat vodě, ale byl také mnohem jednodušší na údržbu a výrobu, protože opět používal stejné nábojové pásy jako maxim a SG-43. V roce 1961 tak armáda přijala univerzální kulomet Kalašnikov pro munici 7,62 × 54 mm R, Nikitinova a Sokolovova konstrukce později posloužila pro vývoj těžkého NSV ráže 12,7 mm.

Staronová konstrukce

Nový PK využíval standardní náboj 7,62 × 54 mm R, který produkuje výrazně větší energii ve srovnání se středními náboji 7,62 × 39 mm a 5,45 × 39 mm, používanými ve východním bloku. Konstrukce závěru a nosiče je podobná AK-47 a dalším modernizovaným zbraním vzoru Kalašnikov, stejně jako rozborka. Závěr a nosič závorníku jsou však ve srovnání s AKM orientovány obráceně, přičemž píst a plynový systém se nacházejí pod hlavní.

Na rozdíl od AKM a RPK (lehký kulomet odvozený od AKM prodloužením hlavně a přidáním dvojnožky, vylepšené pažby a zásobníku na 40 nebo 75 ran) má automat řady PK otevřenou konstrukci závěru, která ve srovnání s uzavřenou zlepšuje odvod tepla při automatické střelbě a pomáhá předcházet nebezpečnému jevu, při němž se komora zahřeje natolik, že zbraň samočinně střílí až do vyčerpání nábojů. Konstrukce s otevřeným závěrem navíc mají lepší chlazení než s uzavřeným díky proudění vzduchu do komory a závěru, což je činí vhodnějšími pro plně automatické zbraně. Typ PK se dodává s několika výměnnými hlavněmi.

Podávací mechanismus se zásadně liší od ústrojí obdobných západních protějšků pro munici 7,62 × 51 mm NATO. Zbraň střílí ze zadní pozice, závěr se uzamyká a plynový píst je kloubově spojen s nosičem závěru. Jeho svislý chod usnadňuje montáž a demontáž při údržbě. Vyčnívající zadní část sestavy nosiče závorníku má spirálovité výřezy, které zajišťují otáčení závěru. Hlavní pružina se nachází v kluzném kanálu nosiče závorníku. V zadní části je namontován vytahovač nábojnic se západkou. Páka závěru, umístěná vpravo, není integrální součástí nosiče závěru a při výstřelu se nevrací. Systém má regulátor plynu se třemi pevnými polohami. Regulátor plynu otevírá příslušné otvory a mění tak množství expandujících hnacích plynů vypouštěných z plynového válce, čímž se mění množství energie přenášené na píst s dlouhým zdvihem.

Spolehlivý souputník

Sovětští vojáci přijali PK s nadšením, zbraň se snadno ovládala, byla spolehlivá a bezproblémová. Automatický systém pracoval na principu odběru prachových plynů. Plynová komora se nacházela pod hlavní a kulomet se nabíjel pásem. Hlaveň se dala rychle vyměnit, což zvyšovalo rychlost palby v boji. Závěr se uzamyká otáčením závěru pomocí dvou uzamykacích ok. Z kulometu lze střílet z dvojnožky a k dispozici byla i lafeta.

V roce 1969 proběhla modernizace a nový typ dostal označení PKM. Od svého předchůdce se lišil absencí hlavňových žeber, upraveným tlumičem plamene a mírně odlišnou konstrukcí pažby. Schránka s pásem na 100 nábojů se nacházela zavěšená pod kulometem. Krabice s 200 kusy munice se montovala vedle zbraně.

Modely PK a PKM prošly se ctí všemi válkami a ozbrojenými konflikty 20. století a všude se osvědčily jako spolehlivé, výkonné a účinné zbraně. Rozšířila se také varianta PKT (Tankový kulomet Kalašnikov), určená pro použití v obrněných jednotkách. Typ se používal také jako koaxiální, umístěný vedle tankového kanonu. Kromě tanků se objevil i na bojových vozidlech pěchoty, průzkumných obrněncích řady BRDM, kolových tranportérech a na další technice.

Tanková verze kulometu Kalašnikov se vyznačuje zvětšenou délkou hlavně, upraveným regulátorem plynu a elektrickou spouští. Poměrně často (například v České republice) se PKT používaly jako palubní zbraně ve vrtulnících řady Mi-8/17. Typy PKM se dál používají v různých variantách pro podporu pěšího družstva, stacionární těžké či protiletadlové kulomety i jako tankové, spřažené s kanonem.