Reklama


Lidská krev, trus i pot oběšenců: Když se z mrtvol vyrábějí léky

19.02.2018 - Radomír Dohnal

Kanibalismus je v Evropě považován za krajně nechutný projev barbarství, ale čisto před vlastním prahem rozhodně nemáme. Medicína, vyráběná z lidských ostatků, se tu dobře prodávala ještě na začátku 20. století!

<p>Lidská krev byla v Římě prvního století velmi žádanou komoditou. U popravišť se často stály fronty na čerstvou várku.</p>

Lidská krev byla v Římě prvního století velmi žádanou komoditou. U popravišť se často stály fronty na čerstvou várku.


Reklama

Alchymista a astrolog Paracelsus položil v 16. století svou celoživotní prací základní kameny moderní medicíny. Jeho nevšední dílo promlouvá ke svým čtenářům prostým, skoro až venkovsky obhroublým jazykem. „Nestačí jen rozřezat tělo, jako když sedlák zkoumá žaltář,“ píše ve svém fenomenálním Organonu, návodu, jak porozumět složitým procesům lidského organismu.

Na druhé straně, řezání do těl se mistr rozhodně nezříkal. Věren své zásadě, že „podobné se má léčit podobným“, ordinoval svým pacientům na nejrůznější neduhy patřičně upravené části kadáverů již zesnulých osob. Tento nevšední zakladatel lékařské vědy se tak díky své proslulosti postaral o to, že starověký medicínský kanibalismus přežil až do 20. století.

V krvi je síla

Zvyk konzumovat jako lék na nejrůznější fyzické a psychické neduhy kousky zesnulých poprvé mizí s nástupem křesťanství v Říši římské. Evidentně se ale neztrácí z dějin Evropy navždy. Římané, kteří sami později celý rituálně-medicínský kanibalismus odsoudí jako projev barbarství, se ještě kolem roku 25 našeho letopočtu ochotně vykrmují vším, co hřbitovy, popraviště a gladiátorské arény nabízejí. Každý zabitý válečník je totiž podle mýtů prodchnutý srdnatostí a odvahou. Chutnou srdnatostí.

Absorbovat do sebe jeho sílu či životní energii je přitom snadné: stačí vypít jeho „živou“, tedy stále ještě teplou krev, vytékající z ran na těle. Scribonius Largus, dvorní lékař císaře Claudia, pak považuje za vynikající prostředek tišící epileptické záchvaty směs krve skoleného jelena a játra zabitého gladiátora. Lidská krev byla v Římě prvního století velmi žádanou komoditou. U popravišť se často stály fronty na čerstvou várku.

Na zoubek zoubek

Kolem roku 1200 je v Evropě kanibalismus všeobecně odsuzován jako těžký a zavrženíhodný čin. A s výjimkou několika epizod hladomorů se tehdy lidé skutečně jíst mrtvé zdráhali. Na druhé straně, na popularitě získává kupčení s ostatky svatých. Lidská těla, rozkládající se na hřbitovech, tak zase nemají věčný klid a jejich části se stávají předmětem mezinárodního obchodu. Rozmáhá se také „praxe“ alternativní medicíny, která ostatky zesnulých zužitkovává pro blaho živých. Na bolavý chrup se hojně popíjejí zuby mrtvol rozemleté na prach a rozpuštěné v mléce. A za zvláště efektivní a univerzální lék se považuje mech či lišejník, který vyrostl na umrlčí lebce.

Na pomezí středověké medicíny a čarodějnictví pak zůstávají odvary ze kštice mrtvoly, které měly dopomoci k růstu husté hřívy vlasů. Za hranou už stojí svíčky vyrobené z lidského tuku. V jejich mihotavé záři se údajně mohly zvýšit šance na početí dítěte.

Lidský trus i pot oběšenců

Ve 14. století zažívá „medicína z lidí“ krušné časy. Až na několik decentních výjimek je celý koncept kanibalismu odsunut stranou. Narušitelům společenských konvencí pak hrozí šibenice anebo rovnou hranice. Lékařské recepty tak počítají spíše s materiálem získaným z živých lidí. Zvláštní popularity dosahuje „čistá“ panenská nebo také měsíční krev. Zákal oka a špatný zrak má vyléčit lidský trus, usušený a poté vyfouknutý do bolavého oka. Na území Británie se zase rozmáhá praxe sběru „smrtelného potu oběšenců“.

Skutečnost je ale podle lékaře George Thomsona (o tomto počinu vydá v 16. století pojednání) mnohem nechutnější. Primárně nejde o pot, ale jiné tělesné tekutiny, které ve smrtelné křeči lidské tělo opouštějí. Ty pak sloužily jako základ léčivých vodiček na odpuzování nemocí. Dotek viselce na správném místě prý také zázračně dokázal vyléčit hemoroidy. A stačila k tomu jen samotná ruka!

Z mrtvých pro živé

Středobodem Paracelsova díla nikdy nebyla mors medicina, tedy léky z mrtvých pro živé, byť s nimi experimentoval. Dokázal ale sesbírat většinu zaručených receptů datovaných až ke starému Římu. A na základě své teorie o podobnosti vyhodnotil jejich předpokládanou úspěšnost. Bylo to logické: trpí-li někdo v důsledku dny ukrutnými bolestmi palce, nezdál se mu být palec mrtvoly jako ten vyloženě nejhorší nápad. Desítky dalších mediků a alchymistů se ale na Paracelsovo dílo upnou a tvůrčím způsobem jej rozvedou až do extrému. Jak dodává historik Richard Sugg z Univerzity v Durnhamu: „Lidé se přestali ptát, zda je správné jíst lidské maso. Začali řešit, jaký druh lidského masa je pro jejich zdraví nejdůležitější.“

Mozková tinktura

Čím vzácnější krev, tím lepší. I proto byla taková tlačenice u stínání Karla I. Stuartovce. Každá kapička dokázala léčit tuberkulózu, respektive „usazenou lymfu“. Mimochodem – jeho lékař Jonathan Goddard vynalezl léčivé kapky, v nichž kromě sušených zmijí a slonoviny figurovalo „pět liber lebečního prachu“. Recepturu od něj za 6 tisíc liber odkoupil následník trůnu Karel II. Stuart a prodával je pod název Královy kapky. Přípravek si oblíbila i šlechta, snad proto, že byl rozpuštěn v lihu. 

Chuťovkou je i „Mozková tinktura“, kterou ve své knize Umění destilace popisuje v roce 1651 John French. Jak tušíte, základem je nasekaná mozková tkáň a obratle, šest měsíců odležené ve víně. Výluh poté prochází destilačním přístrojem a výsledný destilát má dar zvyšovat intelekt konzumenta. Němci jdou ještě dál. Medik Johann Schroeder popisuje, jak s pomocí sušení a marinování v lihu uchovat tělo čtyřiadvacetiletého mladíka, aby jeho maso mohlo být využito k medicínským účelům.

Lidský tuk je hit, ale mumie jsou evergreen

A co konzumace ostatků zesnulých? Díky Paracelsovým textům se drží i v 17. a 18. století. Například lidský tuk je právě tehdy maximálně ceněnou komoditou. Královna Alžběta I. se mu na ostrovech postarala o tu nejlepší reklamu: každý večer si jej natírala na obličej, aby zahladila drobné jizvičky po neštovicích. A ve Francii? Tam jsou lékárny s lidským tukem v obležení. Není totiž lepší medicíny na bolavé klouby a dušnost. Zákazníci jsou také často zváni na lékárenský dvůr, kde se tuk vyvařuje. Mají právo vidět, že se jedná o skutečný lidský tuk, a ne jen nějakou lacinou náhražku ze zvířat.

Do módy navíc přichází další „surovina“, která přetrvá v lékárnách až do začátku 20. století: sušené mumie. I když mají to nejlepší už hezkých pár století za sebou, brzy nechybí v žádné pořádné lékárničce. Pokud na to máte, můžete si je dopřát podobně jako sušené hovězí. Jen pozor na podvržené kusy: nedávno zesnulá těla, cíleně sušená v horkém egyptském slunci!

  • Zdroj textu:

    100+1 historie

  • Zdroj fotografií: Shutterstock, Wikimedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ústřední zpravodajská služba (Central Intelligence Agency) s polem působnosti ve špionáži byla založena v roce 1947.

Zajímavosti

Kvůli špatnému zdravotnímu stavu, jenž mu znemožňoval narukovat, se stal v roce 1941 redaktorem BBC.

Historie
Zajímavosti

Díky svému apetitu rostla Mléčná dráha hlavně na počátku své existence.

Vesmír

Skalní brána na ostrůvku Ko Khai

Příroda

Duel mezi Projectem Debater a Danem Zafrirem

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907