Listovní tajemství? Čtení cizí pošty se nezříkala žádná země na světě

07.12.2020 - Radomír Dohnal

Listovní tajemství? Když jsou ve hře zájmy vlasti nebo mocnářova žárlivost, jde vaše soukromí stranou. Čtení cizí pošty se nezříkala žádná země světa, ale teprve Francouzi dali této praktice systém. A Rakušané jej dotáhli k dokonalosti

<p>V nečistém politickém boji získává na významu šifrování a následně luštění tajných zpráv, stejně jako vytváření falzifikátů a podvrhů. Vše může být použito jako důkaz...</p>

V nečistém politickém boji získává na významu šifrování a následně luštění tajných zpráv, stejně jako vytváření falzifikátů a podvrhů. Vše může být použito jako důkaz...


Reklama

Informace jsou moc, to si dobře uvědomuje nejen francouzská vláda. Proto už dávno před revolučním rokem 1789 vladařovi zmocněnci zakládají svůj první Cabinet noir alias Černý kabinet nebo chcete-li temnou komoru. O co jde?

Čistě technicky o dočasný tajný úřad, který otevírá příchozí diplomatickou poštu velvyslanců a zahraniční korespondenci místní šlechty, aby získal informace zpravodajské povahy. Pracuje z králova pověření, ale dost často i bez jeho vědomí. Nehledejte v tom nic čestného nebo poctivého. Je to prostě svévolné nabourávání soukromí. Cíle těchto akcí jsou dopředu jasné: zjistit, co se povídá! 

O čem si píší?

Na prvním místě stojí veškerá korespondence směřující k tradičním rivalům, tedy do Anglie a Španělska. Zvláštní důraz se klade na poštu diplomatickou. Druhou příčku zaujímá pošta s podezřelými adresáty například v Rakousku nebo carském Rusku. Mohla by nést informace o tajných politických záměrech. Číslo tři? Tradiční „domácí“ nepřátelé: odpůrci monarchie, buřiči a revolucionáři, náboženští blouznivci. A za čtvrté? Pošta všech, které král momentálně považuje za hrozbu nebo naopak přátele. Pro jistotu. Pošta králových milenek nebo důvěrníků prostě důvěrná není.

TIP: Dnes podáte, zítra dodáme: Historie poštovních služeb je stará přes 5 tisíc let

Ludvík XIII. byl možná králem Francie a Navarry, ale ve své podstatě byl dost naivní. Myslel totiž, že má svůj Cabinet noir pod kontrolou. Že ho svolává jen on sám a ke konkrétním případům. Ve skutečnosti tenhle sehraný tým fungoval prakticky nepřetržitě pod vedením kardinálů de Richelieu a později Mazzarina. Tito pánové svému vladaři hodili jen sem tam nějaký drobek užitečné informace. Vzpoura francouzské šlechty v roce 1615? Nedošlo k ní. Listy vzbouřenců prozradily celý záměr před samým začátkem. Proč hugenoti v roce 1620 neuspěli u Béarnu? A jak to, že v roce 1626 padl nedobytný Re-Imont? Někdo zkrátka četl poštu a včas to donesl králi.

Králův majetek

Obdržené informace kardinálové samozřejmě využívali ke svým vlastním mocenským záměrům. Korumpovali a vydírali, hráli vlastní hru. A právě proto se Ludvík XV. rozhodl je odříznout od zdroje. Jak? Svým nepříliš známým ediktem učinil veškerou poštu důvěrnou. Narušení její pečetě se stalo trestným činem. Souběžně s tím ovšem schválil založení úřadu Cabinet du secret des postes. Cizím tedy čtení dopisů zapověděl, a sám si na ně činil nárok! Je jistou ironií, že tuto zpravodajskou odluku měl na svědomí pravděpodobně kardinál de Fleury, který se v Ludvíkově vládě stal prvním ministrem. Znáte to, udělejte z pytláka hajného a v lese je klid…

Cabinet du secret se utěšeně rozrůstá, jeho nenápadné pobočky se objevují u každého většího poštovního úřadu. Má to ale háček. Pařížské rodiny Pajot & Rouille, které mají monopol na provozování francouzské poštovní služby, se zásahům do soukromí svých zákazníků brání. Nevydrží vzdorovat dlouho. Provokují totiž i tím, že jejich zisky jsou větší, než kolik královský dvůr vybere na daních. De Fleury má originální nápad: v roce 1738 rozhodne o „privatizaci“ jejich pošty. Zavedený a výdělečný systém prostě přehraje pod královskou korunu. Tím vyřeší i problém s listovním tajemstvím. Každý dopis teď vlastně patří králi.

Jenže časy se mění a nespokojenců přibývá. Neustálé špehování a narušování listovního tajemství, to je jedna z mnoha věcí, na které si poddaní Ludvíka XVI. stěžují. Revoluci už nikdo nezastaví! Rozhodně to ale neznamená konec Kabinetu. Naopak. V bouřlivých letech svištící gilotiny, která má odstranit poslední stopy starých časů monarchie, se cizí pošta čte jako nikdy předtím. Vždyť každá strana, každé revoluční sdružení má zájem o informace z opozice.

Co píší zrádci?

Co si sdělují členové Konventu a co svěřují papíru Jakobíni? Jak si vedou Girondisté? Jaké vzkazy si posílají členové Revolučních tribunálů? Co stojí v korespondenci Výboru pro veřejnou bezpečnost? Jak zní jména budoucích obviněných? Kdo straní Robespierrovi, za koho bojuje Direktorium a kdo to k čertu je ten Korsičan Napoleon Bonaparte? Francouzi se učí, že myšlenky svěřené papíru mohou bolet. V nečistém politickém boji tak na významu získává šifrování a následně luštění tajných zpráv, stejně jako vytváření falzifikátů a podvrhů. Vše může být použito jako důkaz a snadno vést k trestu smrti pro domnělého či skutečného „zrádce revoluce“.

Neklidné vody se nakonec usadí. Pod Napoleonovým vedením vznikne úřad vojenské rozvědky, který má na starost i čtení cizí pošty. Primárně s ohledem na válečné zpravodajství, což je trochu krátkozraké. Francouzskou lekci totiž ve svůj prospěch maximálně zužitkují sousední Rakušané. Ve své vídeňské Kanceláří tajného kabinetu (Geheime Kabinettskanzlei) dokážou veškerou podezřelou nebo diplomatickou poštu zpracovat přímo průmyslovým způsobem! A na rozdíl od Francouzů tak, že adresáti o tom nemají sebemenší ponětí.

Tým čtenářů

Nejstřeženějším tajemstvím a klíčem k úspěchu této organizace byl přitom prostě jen… čas doručení! Lidé věděli, že před osmou ranní jim žádný dopis nepřijde. Ani rychlá diplomatická pošta na ambasády nechodila před sedmou. Jenže postilión se svým vozem ve skutečnosti dorazil už kolem třetí v noci. 

V mezičase se poštovní špionáž rozjela naplno. Z pytlů doručené pošty je odebrána každá obálka směřující na cizí ambasádu, a také každý list směřující k někomu z „podezřelých“ adresátů uvedených na zvláštním seznamu potenciálních špionů nebo nepřátel císařského dvora. V Kanceláři tajného kabinetu se o každý z nich postará tým profesionálů. Je tu nahřívač, který rozpustí a odstraní pečeť. Hned za ním stojí rytec a voskař, kteří se pustí to výroby identické pečetě (pokud ji už nemají hotovou od minula). To vše kvůli tomu, aby se dopis po zpracování jevil jako nedotčený. Psaní pak směřuje k úředníkovi-čtenáři. Ten bleskově vyhodnotí jeho obsah. Jde o formální list, závažné psaní, nebo se někde mezi řádky skrývá náznak šifry? Podezřelý nebo zajímavý dopis okamžitě putuje k přepisovačům, kteří k pozdějšímu zužitkování pořídí dokonalou kopii.

Tam a zase zpátky

Čtenáři a přepisovatelé ovládají nejrůznější jazyky. Často jsou i rodilými mluvčími. Dokáží z textu odpozorovat i jemné náznaky, podezřelé nuance. Výsledek – tedy přepsaný list i originál pak ještě jednou posoudí vedoucí oddělení. Ten také může, obvykle po upozornění hned od prvního úředníka – čtenáře, doporučit, aby se dopis upravil. Kabinet v tom případě obratem vyrobí dokonalé falzum, ve kterém je třeba jen o jednu, obvykle však nejpodstatnější větu méně. Výsledek je pak znovu zapečetěn. Nechybí tu dokonce ani „parukář“. Dokáže do již přečteného dopisu vložit patřičně barevný vlas nebo blechu! To v případě, že pisatel chtěl takovou pomůckou chránit obsah listu před narušením. Dopis pak znovu zamíří na poštu, která jej expresně doručí na uvedenou adresu. 

TIP: Tažení proti braku: Kdo ovládal cenzuru v habsburské monarchii?

V Geheime Kabinettskanzlei se práce nikdy nezastaví. Jede se tu na tři směny. Všechna okopírovaná psaní je zapotřebí ještě jednou vyhodnotit. Ta, která jsou šifrovaná, dostanou do rukou místní kryptoanalytikové. Pracuje jich tu celá parta a patří mezi profesionály evropské úrovně. Výsledkem jejich úsilí je, že si cizí diplomat čte svou důvěrnou doručenou poštu při dopolední kávě přibližně ve stejný moment, kdy identický list otevírá rakouský císař. Na odpočinek není čas: nejpozději ve čtyři odpoledne totiž přijíždí „večerní“ pošta z ambasád, která v sedm vyrazí ke svým adresátům. I tu je třeba zpracovat!

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Amišové zpravidla jezdí v bryčkách, které musejí opatřit výstražným trojúhelníkem a reflektorem.

Zajímavosti

Na Mezinárodní vesmírné stanici se recykluje 75–80 % vody. Zbytek se musí dovážet ze Země.

Vesmír
Historie

Gvačaro jeskynní (Steatornis caripensis) se živí výhradně plody, při jejichž hledání se jako jeden z mála ptáků orientuje pomocí echolokace. Hnízdí v koloniích uvnitř jeskyní. (foto: Wikimedia Commons, Don HeniseCC BY 2.0)

Příroda

Plody rajčat napadené housenkami do svých mateřských rostlin vysílají varovné elektrické signály.

Věda

Při tzv. frakování se do půdy pumpuje stlačená směs vody s chemikáliemi a narušuje podloží.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907