Madagaskarský sifaka zlatokorunkatý: Primát se zlatem v kožichu

09.03.2018 - Monika Hrdinová

Sifaka zlatokorunkatý patří mezi nejvzácnější primáty na světě. Při osobním setkání s tímto tvorem vás určitě napadne, že se řadí i mezi ty nejkrásnější

<p>Při hledání potravy Urazí sifakové denně 400 až 1 200 metrů</p>

Při hledání potravy Urazí sifakové denně 400 až 1 200 metrů


Reklama

Sifaka zlatokorunkatý neboli Tattersallův (Propithecus tattersalli) byl paleoantropologem Ianem Tattersallem pozorován již v roce 1974. Vědecky byl ovšem formálně popsán až roku 1988, takže se dá bez přehánění říct, že byl pro vědu objeven relativně nedávno.

Scvrkávající se domov

Sifakové zlatokorunkatí obývají odlehlé oblasti na severovýchodě Madagaskaru mezi řekami Loky a Manambato. Celková rozloha tohoto regionu nepřesahuje 2 450 km2, tedy o něco méně než je rozloha Libereckého kraje.

Jedná se o lidmi zdevastovanou krajinu, v níž dnes odolává jen několik desítek izolovaných fragmentů lesních porostů. V těchto opadavých a poloopadavých suchých lesích přebývají vzácní sifakové, jejichž životní prostor se stále zmenšuje. Zbytky lesů jsou totiž dále ohrožovány kácením stromů a následným vypalováním, kterým si místní obyvatelé obstarávají půdu k zemědělským účelům.

Predátoři lidští a zvířecí

Kromě kácení lesů vedl ke ztrátě přirozeného prostředí této poloopice z nadčeledi lemurů také objev nalezišť zlata a jeho těžba v regionu. Hledači drahého kovu tady převracejí les doslova naruby a země je poseta děrami o průměru a hloubce až několika metrů. Jako by to samo o sobě nestačilo, zlatokopové a vesničané ještě stále loví sifaky jako potravu.

Politická nestabilita v zemi v roce 2009 přispěla rovněž k rozmachu pytlačení a mnoho zvířat bylo prodáno do místních restaurací jako delikatesa. Kromě člověka je predátorem také největší madagaskarská šelma fosa (Cryptoproxa ferox) a dravý pták jestřábec madagaskarský (Polyboroides radiatus).

Společenští býložravci

Sifakové zlatokorunkatí patří mezi menší druhy sifaků. Od hlavy ke špičce ocasu měří 87–94 cm, z čehož 42–47 cm tvoří ocas. Vážit mohou zhruba 3,5 kilogramu. Jejich výrazným poznávacím znamením je krémově bílá srst s typickou oranžovo-zlatou „korunkou“ na hlavě. Rovněž ramena, horní část paží, hruď a stehna mohou být naoranžovělé. Obličej je černý, oči jasně oranžové, na koncích uší mají zvířata drobné štětinky.

Dlouhé silné končetiny umožňují sifakům až několikametrové skoky ze stromu na strom. Žijí ve skupinkách od tří do deseti jedinců, přičemž každá skupinka potřebuje k uživení oblast o rozloze přibližně deseti hektarů, a to v nadmořské výšce nepřekračující 500 metrů. Tato krásná zvířata spí v noci vysoko v korunách stromů a přes den si obstarávají potravu, kterou tvoří semena, listy, výhonky, nezralé ovoce a květiny. V období sucha (duben až listopad) nepohrdnou ani kůrou stromů. Při hledání potravy mohou denně urazit 400 až 1 200 metrů, více pak v období sucha, kdy je jídla nedostatek.

Konečně pod ochranou

Na konci ledna přichází krátké období páření, během něhož se samci mohou dočasně přesunovat i do sousedících skupin. Samice mívají mláďata jednou za dva roky, nejdříve však ve dvou až třech letech věku. Mladí sifakové přicházejí na svět v červenci až srpnu a po narození mají jen velmi řídkou srst. Zpočátku se přidržují na matčině břiše, později na zádech. V prosinci již matky striktně odmítají jakékoli snahy svých potomků o získání mateřského mléka. Mláďata jsou od tohoto okamžiku zcela odkázána na běžnou potravu a během jediného roku naberou 70 % hmotnosti dospělého jedince.

TIP: Baobaby – Pozapomenutí králové sucha

Aktuálně je velikost populace sifaků zlatokorunkatých odhadována na šest až deset tisíc jedinců, žijících v několika vzájemně izolovaných lesích. Teprve od června roku 2005 je oblast o rozloze zhruba 570 km2, na níž se sifakové vyskytují, oficiálně označena jako chráněné území. Od roku 2008 je Sifaka Tattersallův klasifikován jako ohrožený druh.

Sifaka zlatokorunkatý (Propithecus tattersalli)

  • Řád: Primáti (Primates)
  • Nadčeleď: Lemurové (Lemuroidea)
  • Čeleď: Indriovití (Indriidae)
  • Velikost: Délka 87–94 cm, z čehož 42–47 cm tvoří ocas. Váží zhruba 3,5 kilogramu.
  • Způsob života: Žijí ve skupinkách od tří do deseti jedinců. V noci spí, přes den si obstarávají potravu.
  • Mláďata: Zhruba prvního půl roku jsou kojena.

Co jste možná o lemurech nevěděli

Sifakové jsou součástí velice zajímavé nadčeledi lemurů (Lemuroidea), která stejně jako komby (čeleď kombovití, Galagonidae) a outloni (čeleď outloňovití, Lorisidae) náleží do podřádu poloopic (Strepsirrhini). Většina poloopic žije na stromech a jejich charakteristickým znakem je protáhlý obličej. Předpokládá se, že předkové dnešních madagaskarských poloopic obydleli ostrov před 50 až 60 miliony let. Protože je zde neohrožovali žádní jiní „neprimátí“ savci, úspěšně se rozšiřovali a vyvinuli se do nejrůznějších podob a velikostí.

Z fosilních nálezů dnes víme, že od příchodu člověka na Madagaskar před zhruba 2 000 lety vyhynulo jeho vlivem osm různých rodů lemurů (minimálně 17 druhů)! Všechny tyto vyhynulé druhy lemurů byly větší než ty, které dnes na Madagaskaru můžeme spatřit. Největší z nich (Archeoindris fontoynotii) dosahoval váhy až 200 kg (podobně jako dospělý gorilí samec). Příčinami jejich vyhynutí byly stejné okolnosti jako dnes – ztráta přirozeného prostředí v důsledku kácení lesů a lov pro maso. Jejich příběh je odstrašujícím příkladem toho, jaký osud by mohl čekat doposud žijící lemury, nebudou-li záchranné programy, které dnes na Madagaskaru probíhají, dostatečně efektivní.

Dnes žijící lemury členíme do pěti různých čeledí:

  1. Čeleď indriovití (Indriidae) zahrnuje šest druhů lemurů ve třech rodech: indri (Indri), avahi (Avahi) a sifaka (Propithecus). Sem patří také sifaka zlatokorunkatý (Propithecus tattersalli).
  2. Do čeledi lemurovití denní (Lemuridae) patří pět rodů: Hapalemur, Prolemur, Lemur, Eulemur a Varecia.
  3. Čeleď lemurovití noční (Lepilemuridae) obsahuje jediný rod – Lepilemur.
  4. Do čeledi makiovití (Cheirogaleidae) se řadí pět rodů: Microcebus, Allocebus, Cheirogaleus, Phaner a Mirza.
  5. V čeledi ksukolové (Daubentoniidae) je pak jen jeden rod a v něm dnes jen jediný žijící druh, jímž je ksukol ocasatý neboli aye-aye (Daubentonia madagascariensis).
  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií: Karel Hrdina

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Za světlou kůži vděčí populace Evropy neandertálcům. Bez jejich genů by její vývoj trval déle.

Zajímavosti

Laboratorní potkani jsou zdatní řidiči. S pomocí vozítek si v experimentu opatřovali pamlsky.

Věda

Zastavení projektu Airborne Laser (s laserovým komplexem na „nose“ Boeingu 747) zbrzdilo úvahy o sestrojení ničivé superzbraně v brzké budoucnosti.

Válka

Srážka galaxií NGC 4676, které se přezdívá Myšky

Vesmír

Karel Kludský starší, Antonínův syn, se svými slony a zebrami roku 1910.

Historie

Ztracené město neboli Ciudad Perdida v Kolumbii

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907