Matičko Boží, oroduj za nás: Panna Maria patřila v novověku ke svatým celebritám

Slavná prohra na Bílé hoře roku 1620 odstartovala v našich zemích nevídané změny, a to nejen v oblasti politické, ale především náboženské. Na většinově protestantské Čechy, Moravu a Slezsko totiž dopadla cílevědomě vedená rekatolizace. Kněží, kteří se nehlásili ke „správné“ víře, byli vyháněni a jezuitští misionáři postupně zaplavili celé území, kde různými způsoby šířili jediné oficiální náboženství. 

O těchto procesech však není možné mluvit pouze ve vypjatých jiráskovských termínech, jednalo se spíš o jakousi směsici zákazů, lákadel a přijatelných kompromisů. Potridentská zbožnost nabízela i uklidňující plynutí liturgického roku propojeného s úkony běžného života a proti něčemu tak ústrojně začleněnému do běžného fungování bylo obtížné rebelovat. Výsledkem celého složitého procesu je fakt, že už na konci 17. století můžeme označit české země za většinově katolické. Pochopitelně nelze stanovit, nakolik upřímně svou víru mnozí prožívali, ale s každou další generací prorůstalo oficiální náboženství obyvatelstvem víc a víc. 

Návrat ke svatým 

Základ barokní podoby katolické víry položil už zmíněný Tridentský koncil v polovině 16. století. Ten v reakci na nastupující protestantismus potvrdil a ujednotil mnohé otázky věrouky, především ty, proti nimž se protestanti vymezovali. Důraz kladl na svátosti a různá dogmata. Pro běžného věřícího však měla větší důležitost ona část dekretů, která se zabývala kultem svatých a uctíváním ostatků a obrazů. Právě s ním se totiž běžné obyvatelstvo nejvíc ztotožňovalo, což hrálo nezastupitelnou roli při každoročních poutích a svátcích, ale především v běžných modlitbách. 

Takováto část víry byla personalizovaná a představitelná. Svatí zde měli své specializace, ochraňovali příslušníky konkrétních povolání, léčili různé zdravotní problémy a chránili před specifickými druhy nebezpečí. A jednou z největších a nejpraktičtějších přímluvkyň byla Panna Maria. 

Matka Boží 

Důvodů obrovské obliby jejího kultu můžeme vypočítat hned několik. Jako nejdůležitější faktor se uvádí možnost snáze se s touto ženou ztotožnit. Nebyla těžko představitelné „světlo ze světla“. Narodila se jako člověk, žila jako člověk a právě tak prožívala strasti a bolesti. A přestože byla pravděpodobně oblíbenější mezi ženami, její kult oslovoval i mnoho mužů. Marie jako matka Božího syna měla také v představách věřících nejblíže k tomu, aby se u Krista za ně přimluvila. Stejně jako si pozemská maminka udržuje jistý vliv na již dospělého potomka, i Bohorodičce lidé přisuzovali podobnou schopnost, a to především v porovnání s „řadovými“ svatými. 

K dalším oblastem, kde se věřící mohli se svou hrdinkou ztotožnit, patřila tragická událost ztráty dítěte. V tehdejší době dosahovala dětská úmrtnost vysokých čísel ať už při porodu, nebo v důsledku různých nemocí, takže místa spojená s kultem Panny Marie Bolestné nebo Sedmibolestné byla vyhledávána právě v takových životních okamžicích. (Připomeňme, že i samotná Marie Terezie ztratila čtyři potomky ještě v dětském věku. Podobné tragédie se tedy nevyhýbaly ani těm nejvyšším vrstvám.)

Mariánský rok 

V průběhu roku se střídaly různé svátky spojené s událostmi z Mariina života, které ji připomínaly neustále a v různých úlohách. Například známé Hromnice jsou slavností Očišťování, která připomínala uvedení Bohorodičky do židovského chrámu po uplynutí jejího šestinedělí. Mezi další (i když třeba neoficiální) svátky se řadily například Zvěstování, Navštívení, Narození nebo – asi nejvýznamnější – Nanebevzetí slavené v srpnu. Po smrti totiž Bůh přijal do ráje i Mariino tělo, čímž ji přiblížil Božímu synovi. (Ten však na nebesa sám aktivně vstoupil.) 

V průběhu roku se navíc každá sobota připomínala jako den zasvěcený Matce Boží. Hmatatelnými předměty úcty pak byly milostné obrazy. S těmi se často pojily pověsti o zázracích, které měly vykonat. Existovala spoustu konkrétních typů vypodobnění, známé jsou například Panna Marie Sněžná, Černá nebo Loretánská. Většinou šlo o kopie vzoru z nějakého významného chrámu. 

Ochránkyně 

Mariánská zbožnost měla i další podoby, například sloupy, které vznikaly na náměstích měst zhruba od poloviny 17. do poloviny 18. století jako připomínky tragických událostí a ochrana před jejich opakováním. Marii byly věnovány celé tematické zpěvníky, lidé si doma stavěli oltáříčky s malými obrázky a nezanedbatelná byla role Bohorodičky jako patronky řemeslníků. Vždyť měla za muže tesaře Josefa.

Královna nebes byla prostě univerzální svatá a patronka vhodná pro každou příležitost. Tato podoba barokní víry se však s nástupem osvícenského josefinismu stala minulostí. Už osobně zbožná Marie Terezie omezila poutě pouze na jednodenní, aby rolníci místo práce na poli netrávili celé dny na cestách. Rebel Josef pak začal rušit kláštery a poutní chrámy, čímž definitivně ukončil dobu největšího rozkvětu mariánské úcty. Intuitivní a niterný kult však měl tuhý kořínek.