Mecenáš a urbanista Karel IV.: Jaké perly nechal postavit v srdci Evropy?

Cesta Karla IV. středoevropskými dějinami se nesmazatelně vryla do povědomí i architektury českých zemí

06.04.2018 - Lenka Peremská



Český král a římský císař měl mnoho tváří a jednou z nich byla i záliba v umění. Slabost Karla IV. pro nové stavby a mistrovská umělecká díla měla několik důvodů. Svou roli zde sehrála jistá náklonnost ke krásným věcem podpořená snad Karlovým dlouhodobým setrváním u francouzského dvora, jehož kultura a elegance se výrazně odlišovaly od českých mravů. Mnohem důležitější však byla Karlova snaha o reprezentaci své země, svého sídla i sebe samého. Rovnice Karlova panovnického programu byla v tomto směru jasná. Čím velkolepější tvář sídelního města, tím úchvatnější obraz vlády Karla IV.

Nové Město divem Prahy

Na počátku Karlovy vlády Prahu tvořila tři svébytná města. Na kopci se vypínaly Hradčany, pod nimi Menší Město pražské a na opačném břehu Vltavy Staré Město, olemované pásem hradeb. Ve smělém plánu Karla IV. však bylo rozšíření stávající koncepce o zbrusu nové město, které by spojilo starší osady a stalo se řemeslnickou a hospodářskou základnou. Velkoryse navržené plány s přímými širokými ulicemi a třemi, na svou dobu nesmírně rozsáhlými náměstími, musely v té době vzbuzovat úžas.

Vznikající Nové Město pražské bylo záhy obehnáno vysokými hradbami, které byly prolomeny čtyřmi branami. Špitálská brána směřovala na Poříčí, Horská byla umístěna poblíž Senného trhu, tedy dnešního Senovážného náměstí. Ke Koňské bráně přisedal Koňský trh vedený po ose v délce tři čtvrtě kilometru. Poslední z bran, Svinská, ústila do Ječné ulice, která byla jednou ze dvou hlavních spojnic směřujících ke Karlovu náměstí, tehdejšímu Dobytčímu trhu. Tento prostor se stal vůbec největším náměstím své doby, a byl proto označován jako Forum Magnum. V jeho středu byl později vystavěn kostel Božího těla, nad ním se nacházely sklady slanečků a také novoměstská radnice.

Výstavba Nového Města spěchala kupředu a za hradbami Města Starého se objevovalo čím dál více domů. Karlovi se totiž pomocí úlevy na daních podařilo přilákat velké množství řemeslníků, kteří zatoužili postavit si svá obydlí v novém a na svou dobu velmi výstavném místě. Museli ovšem pečlivě dbát regulí, jimiž se novoměstská výstavba musela řídit. Tabu pro každého stavitele tak byla zejména uliční čára, za níž se pod přísnou pokutou nesměl objevit ani centimetr zdiva, což platilo dokonce i pro sklepní prostory. 

Chrámy v rukou umělců

Zakladatelská Karlova mánie postihla v dobrém smyslu slova celou Prahu. Ze starších svatostánků vznikaly reprezentativní kostely. Tam, kde se hustota osídlení pohybovala na spodní hranici, kázal český král vystavět nové kláštery a tím celou čtvrť oživit. Rozsáhlým plánům neuniklo ani Staré Město, jehož křivolaké uličky nyní pozbyly nejhlučnějších řemesel přesídlených do hospodářsky lépe vybaveného Nového Města. Příliv dalších a dalších obyvatel také souvisel se skutečností, že Karel IV. nechal v Praze zřídit univerzitu, která vábila studenty i z dalekých zemí. 

Patrně nejznámější stavbou vystavěnou z rozhodnutí Karla IV. zůstává bezesporu chrám sv. Víta. Velkolepý architektonický skvost měl předčit všechny gotické katedrály, které Karel znával ještě z francouzského prostředí. Vysoké a štíhlé věže chrámových kostelů vzpínajících se k nebi uchvátily svou noblesou českého krále natolik, že se rozhodl povýšit stávající svatostánek do tehdy nepředstavitelných rozměrů. A tak bylo v roce 1344 započato se stavbou svatovítské katedrály.

Plány a ideály se často nemusejí shodovat se skutečností. V případě nové katedrály se však záměr a realita opravdu protnuly, a to zejména zásluhou dvou neuvěřitelně nadaných stavebních mistrů. Prvního z nich, Matyáše z Arrasu, Karel povolal až z dalekého Avignonu. Talentovaný a vizemi obdařený Francouz přenesl jemné linie tamější architektury do českého prostředí a vybudoval základy, na nichž mohly pozdější generace skvělé dílo dostavět. Po Matyášově smrti převzala dohled nad probíhajícími pracemi huť dosud mladého Petra Parléře, který pocházel z německého Gmündu. 

Kamenný most 

Další ze skvostů Karlovy Prahy vznikl svým způsobem nechtěně, když původní a dosud plně dostačující stavbu postihla katastrofa. V únoru roku 1342 se totiž nečekaně oteplilo natolik, že v horských stráních tál sníh příliš rychle a místní říčky nebyly schopné vodu odvádět. Bystřiny se změnily v hučící potoky, které se slily v jedinou řeku zaplavující vše, co jí stálo v cestě. Rozvodněná Vltava strhla do svého proudu nesčetně obydlí, která se odnepaměti stavěla na jejích březích, pobořila mlýny a zničila lány polí.

Nejničivěji však postihla Prahu, když se třetí únorový den zřítil stařičký kamenný Juditin most. Hlavní tepna spojující Menší Město s Městem Starým nevydržela nápor povodňové vlny a část pilířů se definitivně zhroutila. Spojnice mezi oběma částmi středověké Prahy byla záhy provizorně vyspravena pomocí dřevěné lávky, ovšem celkový vzhled města zůstával nadále pokřiven. 

Karel IV. přistoupil k vybudování nového mostu teprve v roce 1357, kdy se v královské pokladně nahromadil dostatek prostředků k navržení honosné kamenné stavby. Ten byl oproti staršímu Juditinu vyvýšen a sklenut pouhými šestnácti pilíři. Při jeho stavbě se navíc používaly veškeré tehdy známé praktiky, které měly pomoci zachovat most na věky věků. Staré pověsti dokonce popisovaly, jak byla do malty přidávána vejce. A nutno říci, že při nedávné rekonstrukci Karlova mostu byla skutečně v omítce nalezena bílkovina. Není divu. Vždyť středověcí stavebníci zkvalitňovali maltu nejen volskou krví, ale i dalšími přísadami, jakými byly třeba mléko nebo pivo.

Klenot nad Berounkou

Síla a kvalita zdí se odrazila i v další stavbě, která vznikla z popudu Karla IV. Jako pevnost střežící korunovační klenoty byl vystavěn hrad nad Berounkou, jehož základní kámen byl položen roku 1348. I při tomto počinu se ukázala vynalézavost a strategické smýšlení Karlových stavitelů. Karlštejn byl rozdělen na tři hlavní části, z nichž každá byla přístupná jen skrze část předchozí. Jako obytná budova sloužil císařský palác, kde se nacházel sál předků, pravděpodobně nejreprezentativnější místnost celého hradu. Rodokmen Přemyslovců zobrazený na jeho stěnách měl udržet v úctě před tradicí českého státu každého, kdo se zúčastnil bohatých hostin. 

TIP: Z boží vůle král: Proč se stal Karel Veliký prvním otcem Evropy?

Důmyslný systém výstavby hradu umožnil každou ze staveb situovat o něco výše než předešlou. Z císařského paláce se tak vstupovalo do Mariánské věže, kam byly vloženy útroby kostela Nanebevzetí Panny Marie. Honosně vyzdobený interiér dech beroucí Apokalypsou vyvolával a dodnes vyvolává mrazení. Nejdůmyslnější však bylo umístění Velké věže na kamenitém ostrohu, který se tyčil nad všemi budovami hradu. Masivní zdi v sobě měly uchovávat nejcennější středověké klenoty a staly se výzvou všem, kteří se byť jen v myšlenkách zabývali dobytím Karlštejna. Pevnou a vysokou Velkou věž spojoval se zbytkem hradu jen dřevěný můstek, který mohli obránci v případě nebezpečí kdykoliv strhnout. 

Celý Karlštejn byl navíc obehnán silnými hradbami a ohromení z takto velkolepě pojaté stavby museli pociťovat všichni návštěvníci. A o to také šlo. Karlštejn se měl stát předním reprezentantem panovnické moci Karla IV. Díky honosné stavbě neměl nikdo nadále zůstávat na pochybách, že se právě ocitl v samém srdci říše a českého království. 

  • Zdroj textu

    Tajemství české minulosti

  • Zdroj fotografií

    Wikipedie


Další články v sekci