Milovník filmů a aut: Sašu Kolowrata znali v Berlíně i za Velkou louží
Znali ho od Berlína po Londýn, a dokonce i ve Spojených státech amerických. Automobilový závodník a zakladatel rakouského filmového průmyslu Saša Kolowrat objevil řadu talentovaných umělců – patřila mezi ně i Marlene Dietrich. Jeho pestrý život by vydal i na samostatnou knihu!
Jeho jméno nese vídeňská ulice, rakouská filmová cena, na jeho počest se jezdí závody a stal se také inspirací pro knihu Adolfa Branalda Dědeček automobil. Co vše Alexander Joseph Kolowrat-Krakowský prožil? Do rodiny hraběte Leopolda Filipa Kolowrata-Krakowského a jeho manželky baronky Nadine Huppmann-Valbela se narodil jako nejstarší syn 29. ledna 1886. Tehdy se nosila úctyhodná a patřičně dlouhá křestní jména, chlapci však nejčastěji říkali Saša. Rodiče pobývali za oceánem, neboť z monarchie doslova utekli. Otec měl totiž za sebou neblahou příhodu, kdy při pistolovém duelu zastřelil svého soupeře.
Do země se vrátili, až když byl malému Sašovi rok a otec dostal od císaře milost. Zároveň rodina uspěla v dlouhém soudním sporu a získala zpět panství v Týnci u Klatov. Panství se zámkem, včetně velkostatků, bylo ale dlouhodobě pronajato a nájemce se odmítal vystěhovat. Mladý hrabě s rodiči tak žil na místní faře až do svých pěti let a vyrůstal mezi českými dětmi. Vychodil tady i obecnou školu. Poté odešel na studia. Nejprve strávil rok na gymnáziu ve Stříbře, pak už následovalo prestižní vídeňské gymnázium Theresianum, kde ve svých osmnácti letech také odmaturoval.
Láska k rychlým kolům
První motocykl značky Laurin Klement dostal Saša k maturitě od svého otce a na něm také absolvoval svůj první závod Praha–Písek. V závodění pokračoval, ale pod pseudonymy, protože otce příliš jeho závodnická záliba nenadchla. Měl pro něj jiné plány: studium na vysoké škole, na katolické univerzitě v belgické Lovani. Po třech letech tamního studia strávil Saša rok jako dobrovolník u dragounského pluku prince Evžena Savojského. V té době také propukla jeho velká láska ke čtyřem kolům. Jedno auto dostal od svého otce ke dvacátým narozeninám. Také jeho otec byl nadšenec do automobilového světa: držel členství v Rakouském automobilovém klubu, posléze fungoval i jako jeho činovník a také jeden z organizátorů mezinárodní automobilové výstavy ve Vídni.
Saša nezůstal jen u pouhého okouzlení. Chtěl závodit! Začal tvrdě trénovat, někdy i tajně – aby otec nevěděl. A startoval pod pseudonymem. Šel si umanutě za svým! Když ho poslali do Švýcarska studovat chov dobytka, otcem vybraný společník místo něj posílal domů předem připravené pohlednice. Zjevně mladého pána v jeho zápalu podporoval. Až když Sašův otec uviděl v novinách fotografii svého syna coby vítěze závodu do vrchu Gailon – a to s rekordním časem – s jeho nebezpečnou zálibou se konečně smířil. Další závody na sebe nenechaly dlouho čekat. Saša se stal také propagačním jezdcem slavné automobilky Laurin Klement. Zúčastnil se desítek automobilových soutěží a sbíral jednu cenu za druhou. Platil za hvězdného závodníka. To ale nebyla jeho jediná láska.
Stěhování do Vídně
Už za Sašových vídeňských studií se film dral pomalu, ale jistě vpřed. Dokonce i velmi konzervativní císař František Josef se údajně velmi bavil při návštěvě kinematografu a neodmítal pořizovat filmové záběry císařské rodiny. Saša znal také dobře výrobu fotografií díky svému kolegovi z armády: fotografovi Oskaru Berkovi.
Ale až při jedné ze svých cest se mladý hrabě seznámil v Paříži s výrobou filmů. Byl nadšen, a když po smrti svého otce v roce 1910 získal dědictví, založil na svých statcích v Přimdě na Tachovsku profesionální filmovou dílnu a posléze firmu Sascha-Filmfabrik. Ještě téhož roku pořídila první profesionálně natočený rakouský dokument o těžbě rudy ve štýrském Erzbergu. Podařil se mu i hotový trhák. Natočil svatbu arcivévody Karla se Zitou Bourbonskou, která se konala 21. října 1911 ve Schwarzau. Záznam této velké události je zároveň jeden z prvních filmů věnovaných císařské rodině. Ale neprodukoval jen dokumenty. Zajímal ho také hraný film. A vyzkoušel si i pozici režiséra.
Byla to velká rána, když se na zámku ve Velkých Dvorcích – kde se filmy vyráběly, vznítily extrémně hořlavé nitroceluloidy. Uspíšilo to Kolowratovo rozhodnutí, aby přestěhoval své filmové podnikání do Vídně. Zároveň si uvědomoval, že tím získá výhodu i pro distribuci filmů. V té době totiž vstoupil v platnost zákon, který upravoval provozování biografů na území monarchie. Společně s podnikáním přestěhoval Saša do Vídně i svou domácnost. Nadále ale jezdil mezi Vídní a českými zeměmi – jak do Prahy, tak na svá dvě panství v Košátkách a Velkých Dvorcích. Jeho firmě se rozhodně dařilo. Spolu s kolegou Grossem uvedli do kin film Kaiser Joseph II., poté hraný film Milionový strýček.
Hned na počátku Velké války zřídilo Vrchní velení armády ve Vídni svůj válečný tiskový stan, pod který spadala i filmová propaganda. Oslovovali soukromé producenty, aby pro ně vyráběli filmy na zakázku. V srpnu 1914 získala smlouvu také společnost Sascha-Filmfabrik. Věnovala se válečným týdeníkům a sám Kolowrat se roku 1915 stal dokonce vedoucím filmového oddělení válečného štábu.
První ateliér
Jakkoli ironicky to zní, válka Sašovi přála. Získal nové možnosti. Roku 1916 koupil v Německu starý letištní hangár. Přivezl ho na vídeňské předměstí Simmering, nechal stavebně upravit a prosklít. Vznikl tak první plně profesionální filmový ateliér na území Rakousko-Uherska! Seznámil se také se zakladatelem německého filmu Oskarem Messterem. Založili dohromady společnost Sascha-Messter Film a o dva roky později pak fúzovali s dalšími filmovými společnostmi. Získali tak sítě biografů ve Vídni, Bělehradě, Bukurešti, Budapešti, Varšavě i Praze.
První hraný válečný film, který nové ateliéry vytvořily, nesl název Vídeň ve válce a navazoval dějem na předválečné komediální romance. Poté už následoval jeden snímek za druhým. Úspěchu přála i válečná produkce, neexistující zahraniční konkurence a široká škála témat a formátů od válečných týdeníků, milostných romancí, propagandistických reportáží, grotesky v holywoodském stylu až po psychologická a válečná dramata. V posledních dvou letech války natočila Kolowratova filmová společnost (vyjma válečných týdeníků) na šedesát zábavných němých snímků a deset dlouhometrážních filmů.
S koncem války se také uzavřela éra rakousko-uherské monarchie. Kolowratovi zůstali v nově vzniklé Československé republice. Saša Kolowrat přijal československé občanství a novému státu nabídl své služby. Vídeň, kde založil filmový průmysl, však neopustil. Poohlížel se po mladých talentech a vybral si dva maďarské filmaře: Sándora László Kellnera a Mihály Kertésze. Že je neznáte? Proslavili se pod jmény – Alexander Korda a Michael Curtiz.
Roku 1921 produkoval Kolowrat film Sodoma a Gomora. Šlo o naprosto výjimečný projekt. Pracovalo na něm tisíce řemeslníků, architektů, malířů, sochařů, štukatérů, maskérů, krejčích, jevištních techniků a zástupců dalších řemesel. V davových scénách se objevovalo až kolem tří tisíc komparsistů! Většinou byli najímáni mladí nezaměstnaní lidé. Rozpočet se i tak vyšplhal na pětinásobek původní částky. Repliky budov vyrostly ve Vídni i na jiných místech Rakouska. Závěrečná scéna s pyrotechnickými efekty stála několik lidí život a hlavní pyrotechnik putoval na deset dnů do vězení. Pokutu půl milionu korun za něj nakonec uhradil hrabě Kolowrat. Režie a práce na scénáři se ujal Kertész. Kritiky sice vycházely rozporuplně, ale to, že se zrodil kasovní trhák, nešlo popřít.
Chef se žení
Saša Kolowrat platil za populární osobnost vídeňské společnosti. Obdivovaný umělec a podnikatel, požitkář milující ženy, džentlmen a bohém každým coulem se znal s řadou hvězd. Patřil také k častým návštěvníkům proslulého vídeňského hotelu Sacher, miloval dobré jídlo a pil údajně jen plzeňské pivo. Až do svatby ho považovali za typického donchuána. To se změnilo 30. dubna 1923, kdy se ve vídeňském svatoštěpánském chrámu oženil s ruskou kněžnou Sofií Nikolajevnou Trubeckou. Její otec zastával post ruského atašé v Římě, ale těžko říci, kde se ti dva seznámili. Všeobecné překvapení však Kolowratova svatba vyvolala. I svatební pozvánky byly nonkonformní: u jmen všech členů nevěstiny rodiny se skvěly šlechtické tituly, jen ženich byl označen jako „chef“.
Vysoké pracovní tempo udržovala Kolowratova společnost i v dalších letech, přestože její šéf vážně onemocněl. Trpěl rakovinou slinivky a diagnózu mu lékaři zjistili vlastně náhodou, když ho ve stejný rok, kdy se ženil, po automobilové nehodě přivezli do nemocnice k ošetření. Po operaci se hned vracel k práci.
V té době natočil režisér Kertész pro Sascha-Film nákladné snímky jako Der junge Medardus nebo velkolepý historický spektákl ze světa faraonů Královna otroků. Titulní roli dostala Maria Korda, manželka Alexandera Kordy. Šlo o sukces! A Saša Kolowrat si jistě zhluboka oddechl, protože nákladný projekt financoval úvěry, za které se zaručil svým vlastním majetkem. Posledním filmem Café Electric potvrdil Kolowrat, že má talent nacházet a objevovat budoucí hvězdy: pro hlavní roli vybral ne zcela známou herečku Marlene Dietrichovou.
Rychlý konec
Natáčení, zahraniční cesty, stres, neustálé vypětí a k tomu vážná nemoc – takto bychom mohli charakterizovat Kolowratovy poslední roky. K tomu všemu ještě onemocněl žloutenkou. Absolvoval další operaci, ale ta už nemohla zvrátit neblahý osud.
K jeho posledním dnům se traduje zajímavá historka. Herec Karl Hartl navštívil Kolowrata ve vídeňském sanatoriu a hrabě mu prý řekl: „Mám nesplněné přání. Chtěl bych, než umřu, ještě jednou vidět Marleniny nohy.“ Marlene Dietrich v té době ve Vídni hostovala v divadelní hře Broadway. Hartl zašel do zákulisí a vzkaz jí předal. Marlene se usmála a pokývala hlavou. Druhý den si zavolala řidiče, aby ji odvezl za pacientem. Vešla do Kolowratova pokoje, zvedla lem sukně, chvíli postála, popřála mu hodně zdraví a odešla.
Hrabě si pak prý Hartla zavolal a s úsměvem mu oznámil: „Teď můžu umřít šťastný.“ A jak prý řekl, tak se stalo. Druhého dne, 4. prosince 1927, zemřel. Nebylo mu ani čtyřicet dva let. Poslední rozloučení se konalo ve Vídni, ale jeho ostatky následně spočinuly v rodinné hrobce v Týnci.
