Míru se nedočkali: Poprava německých dezertérů v květnu 1945

Zatímco všeobecná kapitulace začala platit o půlnoci 8. května, německá skupina armád H operující v Nizozemsku se vzdala už 5. května. Během války vyzývali Spojenci prostřednictvím rádiového vysílání či letáků německé vojáky, aby se vzdali. Aby odešli od armády zrůdného nacistického režimu, přešli s rukama nad hlavou linie a nechali se zajmout. Slibovali jim, že s nimi bude slušně zacházeno dle všech platných mezinárodních ujednání o válečných zajatcích. 

Nepřítel Německa

Dne 5. září 1944 se k dezerci odhodlal mladý příslušník německého námořnictva Rainer Beck (1916–1945). Jeho otec patřil před převzetím moci nacisty k sociálním demokratům a do roku 1933 byl policejním náčelníkem v Gliwicích, matka byla Židovka. Rainer a jeho rodina (otec zemřel 1938) byli „přirozenými nepřáteli Německa“. Jakkoliv to může znít bizarně, našel mladý Rainer útočiště před rasovým pronásledováním v řadách Kriegsmarine. Sloužil původně na rybářské lodi, která byla v roce 1941 převzata do vojenské služby.

Beck byl spolu s celou posádkou odveden do námořnictva. V září 1944 sloužil jako člen ostrahy přístavu IJmuiden (Hafenschutzgruppe), když dostal rozkaz k návratu do Německa. Protože už delší dobu neměl žádné zprávy od matky, obával se, že skončila v koncentračním táboře a on se má stát další obětí holokaustu. Rozhodl se proto dezertovat a až do 8. května 1945 se s pomocí nizozemských odbojářů skrýval v Amsterdamu.

Na dosah života

Pátého května kapitulovaly německé síly v Nizozemsku a o dva dny později osvobodily holandské hlavní město kanadské jednotky. Téměř tři tisíce příslušníků Kriegsmarine byly zajaty a shromážděny ve dnech 11. a 12. května v táboře Hembrook nedaleko Amsterdamu v bývalé továrně firmy Ford. Kanaďané určili za velitele tábora bývalého německého velitele amsterdamského přístavu fregatního kapitána Alexandra Steina. Ten byl podřízen kanadskému majorovi Piercovi, jehož nadřízeným byl zase major Mace.

Kanaďané sice Němce odzbrojili, ale důstojníkům ponechali pistole, neboť z jejich pohledu nešlo o válečné zajatce, ale o „kapitulující jednotky“. Němečtí důstojníci také dostali plné velitelské a disciplinární pravomoci. Tahle skutečnost se ukázala být osudovou pro Rainera Becka, který se po německé kapitulaci přihlásil kanadským úřadům, a také pro svobodníka Bruna Dörfera, jenž se od své jednotky vzdálil v březnu 1945 a ukrýval se u své tety v Amsterdamu. Oba muži byli 12. května převezeni do Hembrooku a zde po zjištění jejich totožnosti zatčeni pro dezerci.

Soudní fraška

Téhož večera se velitel tábora Alexander Stein rozhodl spolu s námořními soudci Köhnem a Bechtelem postavit oba muže před válečný soud. Major Pierce a vyšší německá soudní instance o tom byli informováni a požádáni o souhlas. Ten obě strany bez prodlení udělily. Následujícího dne se tak pod dohledem Spojenců konala neuvěřitelná fraška s tragickým koncem. Pět dní po konci války soudili nacističtí oficíři dva nebohé zběhy, kterým dokonce přidělili obhájce, aby bylo všem právním náležitostem učiněno zadost.

Proces trval asi 15 minut, na závěr dostali obžalovaní možnost se vyjádřit, načež se soud odebral k pětiminutové poradě. Rozsudek zněl: trest smrti zastřelením. Rozkaz k popravě vydal velitel německých vojsk v Nizozemsku generál Blaskowitz, kterému Spojenci ponechali velení nad jeho armádou ještě několik týdnů po kapitulaci. Německé popravčí komando dostalo od Kanaďanů pušky i s municí a také nákladní automobil.

Nepochopitelná tragédie

Za doprovodu kanadského poručíka odjel popravčí oddíl s odsouzenými na střelnici v Amsterdamu-Schellingwoude, kde byli oba zastřeleni a pohřbeni. Jednalo se pravděpodobně o poslední vykonaný rozsudek smrti z 23 000, které vynesla nacistická vojenská justice. Na základě pochybného výkladu mezinárodního práva tak kanadské vojenské úřady povolily německému vojenskému soudnictví pokračovat ve vynášení a vykonávání rozsudků i po pádu třetí říše.

TIP: Krvavé Ardeny: Poslení německý pokus zvrátit vývoj války

Kanaďané to odůvodňovali snahou o zachování disciplíny mezi zajatci. Důstojníci, kteří tohle dopustili, nebyli nikdy pohnáni k odpovědnosti. Wilhelm Köhn, jenž předsedal onomu zvrácenému soudu, se po válce stal soudcem Vyššího krajského soudu v Kolíně nad Rýnem. Když ho po 21 letech konfrontovali novináři, prohlásil, že ničeho nelituje a vše proběhlo dle platného práva.