Mistři a učedníci: Za monumentálními reliéfy egyptských chrámů stála týmová práce
Výzdoba egyptských chrámů byla týmovou prací, podobně jako v renesančních dílnách. Ne vždy ale zástup pomocníků dokázal napodobit předlohu svého mistra…
Prásk! Dřevěné kladívko udeří do měděného dláta. A znovu! Třetí rána dopadá se stejnou razancí. Ne, pořád to není ono. Přibudou další dvě rány, jenže při těch se z podkladu odštíplo víc materiálu, než bylo záhodno. Vytvářený reliéf tím ztratil svou jemnost, zahloubil se příliš… Učedník rozmrzele a trochu bojácně volá svého mistra. Určitě nebude mít radost z toho, že musí přepracovat další část výzdoby…
Úchvatná výzdoba
Dér el-Bahrí čili Severní klášter je významné egyptské archeologické naleziště. Stojí nedaleko Luxoru, na místě někdejších západních Théb. Největší pozornosti se dostává hlavně trojici zádušních chrámů: jeden byl určen pro Mentuhotepa II., druhý pro Thutmose III. a terasovitá stavba Džeser-Džeseru byla věnována králově Hatšepsut. A právě na ni se zaměříme. Vznikala mezi lety 1473 až 1458 př. n. l. a díky svým dvaadvaceti sloupům nesoucím čelní chrámovou stěnu patří ke skutečně nepřehlédnutelným dílům. Překrásné zahrady, jež zdobily všechny tři plošiny, už jsou sice pryč a struktura stavby byla v roce 1893 silně poničena, ale pořád se tu dochovala vnitřní výzdoba, která si svou krásou a rafinovanými detaily nezadá s pohřebními komnatami pyramid.
Právě na tuto sochařskou výzdobu se zaměřila výzkumnice Anastasia Stupko-Lubczynska, archeoložka Varšavské univerzity. „Umění starověku je obvykle zkoumáno z hledisek estetických, nebo pro svou historickou výpovědní hodnotu,“ říká. „Mě tu ale zajímá spíš technické řešení díla.“ Nástěnné malby a reliéfy zkoumá optikou tzv. chaîne opératoire, tedy ne toho, co zobrazují, ale spíše podrobnou analýzou, jak vlastně vznikaly. Je pozoruhodné, že tuto otázku si nejspíš položí každý, kdo něco z výzdoby egyptských chrámů zahlédne. Ale polská archeoložka se svými kolegy je vůbec první, kdo se do hledání odpovědi pustili. Jak si problém, který řeší, nejlépe představit?
Najdi rozdíl
Uvnitř centrální galerie Hatšepsutina chrámu je k vidění série reliéfů zachycující přinášení darů k poctě královny. Na stěnách dlouhých 13 metrů se nachází celkem 200 figurálních zobrazení. Jejich měřítko, styl vykreslení a barvy jsou shodné, provedení téměř totožné. Slůvko „téměř“ je klíčové. I když každý obraz zrcadlově rozvádí předchozí výseč vápencového reliéfu, neshodují se zcela. Liší se v nepatrných detailech, které vyniknou v dobře nasvíceném prostředí a pod lupou. Někde na reliéfu uvidíte neuvěřitelně jemně tesanou paruku, vykrouženou z kučeravě nepatrných obloučků. Vedle je ta samá vytesána vlnovkou a jinde zase jen velmi neuměle a surovými liniemi. Dělali je různě dovední řemeslníci.
Oko husy má jednou podobu kosočtverce, jinde je v detailu celé zorničky. Na jednom reliéfu uvidíte kýtu obětního býka, která jakoby vypadla z učebnice veterinární anatomie. O kousek vedle už připomíná jen hrubě nedokonalý náznak téhož. Někde má lajdáctví či neumětelství podobu převrácených kloubů a prstů rukou, které by z dané perspektivy být vidět neměly. Například v šířce útlých zápěstí postav se chybovalo docela často. Někdo poté musel přijít, aby po nešikovných pracantech ladil nepovedené drobnosti. Díky tomu si repetitivně vyvedená zobrazení zachovávají proporce, hloubku i objem.
„Vznosná výzdoba chrámů tedy nebyla sólo prací jednotlivých mistrů, ale týmová záležitost,“ dodává polská archeoložka. „Všichni pracovali bok po boku. Mistři pak dílo kontrolovali, dodělávali retuše, opravovali chyby.“ Odlišit práci mistrů od jejich učedníků není až tak těžké. Postačí mechanoskopický rozbor. Jemnou křivku vlásků paruky na reliéfu dokázal mistr vykroužit dlátkem třemi údery kladívka a vytvořil přitom dokonale plastický prvek. Jejich asistenti potřebovali úderů více, a přesto je výsledek vnitřně plochý. K tak důkladnému zhodnocení si pochopitelně archeologové museli dopomoci tím, že ze všech 200 figur odebrali otisky do jemné plastové termofólie – pořídili jejich kopie. Ty pak naskenovali a dále podrobně zkoumali.
Sedm kroků
Odhalili přitom celý postup, jak dílo před 3 500 lety vznikalo. Mělo sedm fází a započínalo tím, že se na podkladovou vápencovou desku nakreslila čtvercová síť. Na ni se pak překreslovaly základní prvky výjevu. Pro prvotní práci s dlátem se používala jako vodicí prvek červená a černá barva. Vyznačovaly se tak zóny, kde se měl vytvářet negativní reliéf, a kde se naopak nemělo tesat moc do hloubky. Vytvořily se hrubé obrysy a pak nastupovala mravenčí práce na detailech. Dozorující mistři po každé fázi kontrolovali kvalitu díla. Před závěrečným vybělením a nanášením barev ještě jednou ladili drobnosti.
Pracovalo se přitom za dost bídných světelných podmínek – buď v místnosti, do níž světlo odrážela zrcadla, nebo v noci za svitu pochodní. Ne každou chybičku proto mistři opravili. Stupko-Lubczynska identifikovala na podkladu zbytky červeno-černých črtů i průvodní čtvercovou síť dělící třináctimetrový reliéfní výjev na pracovní parcely. Po stovkách hodin práce už sama v některých případech rozpoznávala, kdo nejspíš vytvářel jakou část reliéfu.
Jak v dílně
„Vyhodnocení detailů provedených reliéfů nabourává dosavadní teorii o tom, že na vnitřní výzdobě chrámů mohli pracovat jen školení profesionálové,“ dodává Stupko-Lubczynska. „Spíš to vypadá, že pracovali podobně jako v renesanční dílně. Učedníci zajišťovali základní přípravné práce a nenáročné části díla, například větší části torza, kde nebylo moc co pokazit. Mistr pak vytvářel celkový dojem. A na detailech občas pomocníky učil nové věci, třeba to, jak dodat tváři konkrétní výraz.“
Jaký má výzkum smysl? Pochopení organizace práce, ergonomie pracovního prostoru a jednotlivé sekvence postupu díla jsou klíčové pro případné rekonstrukční zásahy. A s trochou invence mohou být postupy, zjištěné polskými archeology v Egyptě, aplikovány na další podobná díla v ostatních částech světa.
