Moravský Mojžíš: Vyhlášený převaděč evangelíků svým pronásledovatelům vždy unikl
I přes riziko přísného trestu převedl řadu svých protestantských krajanů přes hranice katolické habsburské monarchie. Vyhlášený převaděč uprchlíků svým pronásledovatelům vždycky unikl.
Stovky evangelíků prchají ze svých domovů v naději na svobodný život. Muži, ženy i děti. S sebou nesou jen to nejnutnější, veškerý majetek nechávají na místě. Jinak jim hrozí vězení, mučení nebo i smrt. Pokud se nepřidají k víře svých pronásledovatelů. Co je jejich cílem? Bezpečí obce Ochranov. Kdo je jejich zachránce? Božský tesař nebo také moravský Mojžíš. Tak dodnes nazývají Kristiána Davida (1692-1751).
Modlení pro smích
Narodil se 17. února 1692 v Ženklavě nedaleko Nového Jičína na Moravě v katolické rodině. Kdo by tušil, jak důležitou osobou se jednou stane pro členy jednoty bratrské?! Už od bitvy na Bílé hoře je tato reformační církev zakázána a jakékoliv projevy její víry se tvrdě trestají. Přesto existuje. Tajně. A stále má dost příznivců, především v oblasti moravského Fulneku, který leží jen kousek od Kristiánova rodiště.
Jeho otec se hlásí k české národnosti, matka k německé. Kristián v dětství jako mnoho dětí své doby pase krávy a ovce. Později se vyučí tesařem. Rodiče jej pošlou z rodné Ženklavy do Holešova, kde působí jejich příbuzný, tesařský mistr Ranofrej.
Tady se chlapec ocitne v úplně jiném světě, který nejdřív vůbec nechápe. Rodiče jej vychovali v přísně katolické víře. Co to v každodenním životě znamená? Pilně se modlí vkleče na kolenou ke všem svatým, třikrát denně kleká před mariánský obraz, účastní se poutí a procesí. Sám sebe považuje za vzorného katolíka. U svého nového mistra se však setkává s posměchem. Ranofrej je evangelík a ti modlení ke světcům neuznávají, modlí se jen k Bohu.
Evangelíci se však v této době musejí skrývat, což vzbudí v mladíkovi velkou zvědavost. Do paměti se mu obzvlášť vryje následující příhoda, kterou později popsal ve svém životopise: „Ve městě žili také počestní, poctiví lidé, kteří celým svým srdcem hledali Boha, ctili jej a shromažďovali se tajně ke svým pobožnostem. Pro tato tajná shromáždění a pro zakázané knihy, které ukrývali, byli vyzrazeni a dvanáct mužů uvězněno ve sklepě radnice. Ve svém vězení ale zůstávali radostné a dobré mysli, zpívajíce a modlíce se k živému Bohu dny i noci tak srdečně, že mnoho lidí bylo velice pohnuto, protože je mohli sklepní dírou dobře poslouchati. Stále se tam shromažďovalo mnoho lidí, kteří jim naslouchali, někteří je proklínali, ale většina byla dojata k slzám.“
A protože Kristián David patřil k této početné skupině dojatých, začne se o evangelickou víru zajímat víc. A také se poprvé v životě dostane ke čtení Bible. Jako katolík se do ní do té doby nemohl podívat, byla určena výhradně kněžím. To oni určovali, jaké pasáže prostému lidu přečtou a vyloží. Kristiána Davida podrobné čtení Bible natolik nadchne, že se rozhodne stát evangelíkem.
Strastiplná cesta za vírou
Hned po vyučení zamíří Kristián David do Uher, které jsou podle jeho mínění k různým odnožím křesťanské víry podstatně liberálnější. Projde řadu míst, ale nikde se nesetká s pochopením. V katolickém klášteře, kde si nakrátko najde práci, jej dokonce chtějí místní mniši nechat upálit, když se dozvědí o jeho záměru konvertovat k jiné církvi. Vydá se proto jinam, do Lipska a také do Berlína, kde všude působí luteráni. Jejich víra se mu však tolik nezamlouvá, je příliš striktní. A navíc o něj stejně nikde nestojí, pochází přece z nepřátelských habsburských zemí.
Cestou se Kristián živí různě. Mimo jiné se uchytí jako čeledín u proviantního vojenského vozu a absolvuje tak jednu z bitev Severní války u Stralsundu koncem roku 1715. Teprve po těchto četných útrapách konečně nachází místo, kde praktikují víru podle jeho představ.
Tím místem je Zhořelec v Lužici. Tady se usadí. Jenže těžkostem stále není konec. Krátce nato vážně onemocní. Ruce i nohy mu ochrnou na dlouhých dvacet týdnů! Ujme se jej místní evangelický kněz a ošetřuje jej, dokud se neuzdraví. Tato zkušenost jej ještě více utvrdí v přesvědčení, že našel místo, kde není duchovní bratrství a pomoc jen planá fráze.
Po uzdravení se vydá zpět na rodnou Moravu a mezi svými krajany vypráví o kraji, kde je možné svobodně praktikovat protestantskou víru. Když mu hrozí prozrazení, prchá zpátky do Saska. Na Moravu se však v následujících letech ještě několikrát vrátí a získává stále více nadšených posluchačů. Slíbí jim také, že se pokusí najít místo, kam by mohli přesídlit a žít svobodně ve své víře. To se mu skutečně podaří v roce 1722.
Pod ochranou Ochranova
Tehdy se Kristián David setká s hrabětem Mikulášem Ludvíkem Zinzendorfem, majitelem panství Berthelsdorf v saské Horní Lužici. Hrabě je horlivý evangelík, a když mu Kristián David vypráví o pronásledování nekatolíků ve své zemi, velmi jej to dojme. Slíbí, že těmto lidem poskytne azyl na svých pozemcích. Nadšený Kristián David se s touto radostnou novinou hned vydá ke svým krajanům. Jako první pro svou věc získá bratry Augustina a Jakuba Neisserovy. Oba jsou nožíři a žijí v Žilině u Nového Jičína.
Už 8. června 1722 se vypraví s manželkami, dětmi a dalším příbuzenstvem pod vedením Kristiána Davida do „země zaslíbené“, do Saska. Místo, kde mohou založit svou svobodnou obec, leží v lese u cesty mezi Löbau a Zittau, pod kopcem, který se nazýval Hutberg. Kristián David tu společně s nimi 15. června svou tesařskou sekerou označí stromy, které se mohou pokácet na stavbu domů. Za dva dny je začínají porážet. Datum 17. června 1722 se na počest této události stává památným dnem obnovené jednoty bratrské. Už o dva roky později získává nově vybudovaná osada jméno Hernhut neboli Ochranov.
V následujících letech se Kristián David na Moravu ještě desetkrát vrátí a káže ve městech i vesnicích o místě, kde mohou evangelíci svobodně praktikovat svou víru. Nabízí jim také možnost přestěhování.
Činnost Kristiána Davida je v jeho domovině trnem v oku katolickým úřadům. Stává se jedním z nejhledanějších zločinců! Do vězení se jej však dostat nepodaří, svůj rodný kraj dobře zná a má v něm dostatek příznivců. Neprozradí ho ani na mučidlech. Přitom jeho popis mají drábové široko daleko. Zajímavý je i pro nás. Dozvídáme se z něj, že Kristián David měl střední postavu, prořídlé vlasy a nebylo na něm nic nápadného. Oblečený chodil skromně, dokonce bylo možné jej považovat za potulného žebráka.
Do Saska převede desítky osob i celých rodin. A že cesta není vůbec jednoduchá. Měří tři sta padesát kilometrů! Musel ji tedy ujít tam i zpátky, ještě navíc se skupinou uprchlíků. Pro ty je toto cestování ještě obtížnější. Celou trasu musejí zvládnout za deset dnů. Leckdy se starými rodiči a malými dětmi, za každého počasí.
Z domova prchali v noci, aby snížili nebezpečí prozrazení. Doma nechali veškeré majetky, které leckdy nebyly zanedbatelné. Opouštěli i třicetihektarové statky! Koho chytili, ten bez milosti skončil v žaláři. Dopadení trpěli v hladomornách, v okovech, po kotníky ve studené vodě. Umírali hlady a na podchlazení. Sám Kristián David nikdy dopaden nebyl. Další jeho pomocníci však takové štěstí neměli. Někteří z nich zemřeli na popravišti. Mezitím se obec Ochranov úspěšně rozrůstala. V roce 1730 zde žilo už sto dvacet dva mužů a z nichž devadesát pocházelo z Moravy či z Čech...
