Kde ležel bájný Veligrad, centrum Velké Moravy a sídlo Mojmírovců? Historici se dodnes přou, zda vůbec existoval
Velká Morava možná neměla jediné hlavní město. Záhadný Veligrad mohl být spíš symbolem moci než konkrétním místem na mapě.
Maketa moravského hradiště u Mikulčic, které bývá často ztotožňováno s bájným Veligradem. (zdroj: Wikimedia Commons, Jan Sapák, CC BY-SA 4.0)
Hlavním městem a mocenským centrem Velké Moravy byl podle některých badatelů bájný Veligrad neboli Velehrad. Právě tam měla sídlit knížata Rastislav a Svatopluk, a údajně se v něm nacházela i hlavní arcibiskupská rezidence s hrobem svatého Metoděje. Z dobových pramenů ovšem není známá jeho přesná poloha ani žádný bližší popis města. Dodnes tak mezi archeology a historiky panují spory o lokalizaci tohoto místa.
Jako první se nabízí stejnojmenná jihomoravská obec Velehrad. Tamní barokní stavba s přilehlými budovami cisterciánského kláštera totiž stojí na románských základech. Archeologické výzkumy dokládají, že oblast byla skutečně osídlena již v dobách Velké Moravy, ale o žádné větší centrum se zřejmě nejednalo.
Nejčastěji pak bývá zmiňováno Staré Město u Uherského Hradiště a Valy u Mikulčic. Na obou místech došlo k objevu významných nálezů z období Velkomoravské říše, a lze tedy předpokládat, že hlavní centrum stávalo někde v těchto lokalitách.
Z hradiště na hradiště
Autor několika publikací a článků o Velké Moravě Jan Galatík pak přišel s teorií, že Veligrad stál na vrchu Náklo u Ratíškovic. Galatík vycházel z písemných pramenů arabských kupců, které byly dle něj historiky špatně interpretovány. Svou hypotézu podpořil i leteckými snímky, jež na vrcholu odhalily siluety dávných staveb. Jedna z nich o rozměrech 80x40 metrů dokonce připomíná obrovský chrám. To vedlo autora k domněnce, že šlo o „Velký Moravský chrám“, kde byl pohřben arcibiskup Metoděj. V Galatíkových publikacích je ale řada nepřesností a smyšlených údajů, a většina historiků i archeologů proto jeho závěry zpochybňuje.
Je také možné, že žádné „oficiální“ hlavní město Velké Moravy neexistovalo a kníže vládl „ze sedla“, což znamená, že se svou družinou pravidelně pendloval mezi hradišti. Tento způsob používali již merovejští králové (dynastie vládnoucí ve Franské říši v letech 481–751) a jeho výhodou bylo, že panovník měl přehled o jednotlivých částech své říše. Příslušné hradiště muselo vždy zajistit dostatečné množství zásob pro obživu knížecí družiny, a když ho vladař se svými družiníky „vyjedl“, táhl zase dál.
