Vzestup a pád Velké Moravy: Proč Svatoplukovi synové nedokázali rozsáhlou říši udržet?

První písemná zpráva o kmenech sjednocených pod svrchovaností Moravanů pochází z roku 822. Archeologické nálezy však dokládají, že již v polovině 8. století existovala podél toku řek Moravy a Dyje opevněná hradiště, osazená jízdními bojovníky a někde i se zřetelně rozeznatelnou „knížecí“ elitou. Jejich pozůstatky byly nalezeny například v Mikulčicích, ve Starém Městě u Uherského Hradiště a také v Olomouci.

V roce 822 se Moravané po boku dalších slovanských kmenů objevili na sněmu ve Frankfurtu, který svolal franský král Ludvík I. Pobožný (778–840). Jejich vyslanci tam uznali formální svrchovanost Franské říše nad Moravou. Nic dalšího se ale z Annales regni Francorum (Letopisy království Franků) o Moravanech nedozvídáme.

Mojmír vyhání Pribinu

O sjednocování moravských kmenů a utváření Velké Moravy nevíme prakticky nic. Lze ale předpokládat, že tento proces provázely stejně dramatické změny jako později v Čechách, kde přemyslovská knížata soupeřila s klany Zličanů, Doudlebů a Charvátů. Prvním historicky doloženým vládcem Velkomoravské říše byl kníže Mojmír I. Panovníkem se stal patrně kolem roku 830, nicméně bližší okolnosti této události nejsou známy.

V každém případě se jednalo o schopného vládce, který udržoval dobré vztahy s Franskou říší a také uznal její svrchovanost (není ovšem známo kdy a v jakém rozsahu). Mojmír nijak nebránil příchodu franských misionářů do své země a během jeho vlády tak došlo k christianizaci Velké Moravy. Podle Notae de episcopis Pataviensibus (Záznamy o pasovských biskupech): „Léta Páně 831, pokřtí Reginhar, biskup Matavů, všechny Moravany.“ Samotný křest se ale týkal pouze Mojmíra a vládnoucí nobility, zatímco část moravské společnosti zůstala nadále pohanská, o čemž svědčí i fungování pohanských obětišť vedle křesťanských svatostánků.

V době, kdy moravský panovník přijal křesťanství, třímal otěže vlády v sousedním Nitransku kníže Pribina, o kterém toho víme ještě méně než o Mojmírovi. Jisté je pouze to, že kolem roku 828 nechal v Nitře založit kostel, který vysvětil salzburský biskup. O Pribinovi se dříve soudilo, že byl svébytným knížetem a jako takový poněkud překážel Mojmírovým ambicím sjednotit Slovany do jednoho státu. Historik Dušan Třeštík ale na základě archeologických výzkumů dospěl k teorii, že šlo ve skutečnosti o „Moravana“, kterému byla svěřena správa nitranského panství, jež už tehdy tvořilo nedílnou součást Velké Moravy. Pribina ovšem začal usilovat o větší samostatnost a plánoval se stát rovnocenným protivníkem Mojmíra, což samozřejmě velkomoravský vládce nechtěl a nemohl připustit, a proto Pribinu z Nitranska vypudil.

Zda vyhnání proběhlo formou vojenského zásahu, nebo šlo pouze o formální vypovězení, není známo. Pribina každopádně roku 833 spravované panství opustil (později se usadil v Panonii) a nitranské a moravské oblasti byly definitivně spojeny do jednoho celku.

Bratři ze Soluně

O Mojmírovi se prameny nadále nezmiňují, pouze Fuldské anály uvádějí, že roku 846: „(…) Ludvík Němec vytáhl kolem poloviny srpna s vojskem proti moravským Slovanům, kteří vyvolali vnitřní rozbroje. Zde uspořádal a urovnal vše podle svého uvážení a vévodou jim stanovil Rastislava, synovce Mojmírova.“ Jestli Rastislav vystřídal na knížecím stolci svého strýce, nebo začal panovat až po Mojmírově smrti, o níž se nedochovaly žádné zprávy, nevíme. Každopádně vděčil za vládu východofranskému králi, který zřejmě předpokládal, že nový kníže bude stejně loajální jako jeho předchůdce.

Rastislav se však ukázal být schopným a svobodomyslným vládcem, jenž se nebál vzepřít silnějšímu sousedovi. Ludvík II. Němec (805–876) proti němu sice roku 855 vytáhl v čele trestné výpravy, ale „když mocný král vedl vojsko na moravské Slovany proti Rastislavovi, který proti němu rozpoutal válku, vrátil se bez vítězství“.

Velkomoravský kníže změřil síly s Východofranskou říší vícekrát a téměř vždy vítězně. Nicméně si uvědomoval, že pokud se chce trvale vymanit z franského vlivu, musí své vojenské úspěchy zpečetit i církevní nezávislostí. Rastislav proto vyhnal ze země franské misionáře a obrátil se na papeže Mikuláše I. Velikého (ve funkci 858–867) s žádostí o „učitele“, kteří by zajistili prohloubení křesťanské víry a zároveň vychovali své nástupce, což by vedlo k založení vlastní diecéze. U papeže ale kníže neuspěl, proto následně vypravil své poselstvo do Byzance k císaři Michaelovi III. (840–867) se podobnou žádostí.

Byzantský vládce Rastislavovi vyhověl a vyslal k němu misii vedenou soluňskými bratry Konstantinem a Metodějem. Ti přišli na Moravu okolo roku 863 a přinesli s sebou nejstarší slovanský zákoník Zakon sudnyj ljudem, přeložené liturgické texty i části Bible, a především písmo – hlaholici. S podporou misionářů byly budovány „školy“, připravováni noví kněží a říše zažila obrovský rozkvět jak po intelektuální, tak i po stavební stránce – docházelo k zakládání zděných kostelů.

Zrádný spoluvladař

Kníže Rastislav měl synovce Svatopluka, kterého roku 869 ustanovil správcem Nitranska a patrně jej učinil i svým spoluvladařem. V témže roce podnikli Frankové proti Velké Moravě další trestnou výpravu. Přestože postoupili hluboko na její území a zpustošili rozsáhlé oblasti, skončilo tažení v podstatě neúspěchem, neboť Frankové nedokázali dobýt opevněná hradiště a Rastislavovo i Svatoplukovo vojsko zůstalo nedotčené.

Svatopluk, který ale nejspíše toužil zmocnit se vlády nad celou říší, začal v lednu 870 vyjednávat s Ludvíkovým synem a nástupcem Karlomanem (830–880), jemuž se nakonec podrobil. V květnu se pak podařilo Svatoplukovi svého strýce zajmout, načež jej poslal v řetězech Karlomanovi. Ten nechal Mojmírovce oslepit a zavřel ho do kláštera, kde Rastislav patrně ještě v roce 870 zemřel. Následně vtrhl budoucí východofranský král na Moravu a bez vážných potíží donutil celou zemi, aby se mu podrobila. Vlády nad slovanským státem se poté ujal Svatopluk, ale Karloman ponechal v zemi své posádky pod vedením markrabat Viléma a Engelšalka. Ti však hned v roce 871 Svatopluka falešně obvinili ze zrady a novopečený vladař tak sám skončil ve franském vězení. 

Jeho internace ale měla neočekávané následky. Do té doby relativně klidní Moravané se v domnění, že jejich kníže byl zabit, vzbouřili a v témže roce donutili kněze Slavomíra (Svatoplukova příbuzného), aby se ujal vlády. Povstání zachvátilo celou zemi a Moravané dobývali jedno hradiště za druhým. Karloman proto propustil zajatého knížete a v čele franského vojska jej poslal na Moravu, aby tam zjednal pořádek. Svatopluk se ale po příchodu spojil s povstalci a v jejich čele zcela zničil franskou armádu.

V následujících letech se knížeti podařilo odrazit i další nepřátelské vpády a roku 874 pak uzavřel ve Forchheimu s Ludvíkem Němcem mír. Svatopluk uznal formální svrchovanost Východofranské říše a její král mu ponechal vládu nad Moravou.

Válka živí válku

Po uzavření míru došlo k rozsáhlé expanzi, kdy se Velká Morava (latinsky Moravia Magna) stala skutečně „velkou“. Poprvé ji tak v jiném kontextu nazval byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennetos (905–959). Svatoplukova mohutná armáda nemohla zůstat dlouho v nečinnosti a jedním z tehdy osvědčených prostředků k upevnění státní autority byly válečné výboje. Velkomoravský kníže si podmanil kmen Vislanů v Malopolsku, Čechy a spolu s nimi i lužické Srby. Následně se obrátil na jih a rozšířil svoji říši o Panonii (zhruba oblast dnešního Maďarska), čímž dočasně vytvořil středoevropskou „slovanskou“ velmoc. 

Jak vypadala nadvláda Moravanů nad okolními kmeny? O nějaké státní správě nemohla být ani řeč, nešlo ovšem jen o obyčejné odvádění tributu. Svatopluk svěřil moc nad dobytými oblastmi sobě věrným knížatům. V případě Čech se jednalo o Přemyslovce Bořivoje I., který se někdy kolem roku 885 nechal pokřtít moravským arcibiskupem Metodějem, čímž prakticky uznal Svatoplukovu svrchovanost nad českým teritoriem. Podobnou praxi uplatňoval už císař Karel Veliký (748–814). Vůdci podrobených kmenů pak měli za povinnost účastnit se i se svými bojovníky dobyvačných výbojů moravského knížete. Velká Morava tedy žila především z kořisti a drancování sousedů.

Teorie zániku

Nakonec se ukázalo, že Svatoplukova říše drží pohromadě hlavně silou jeho osobnosti. Když roku 894 kníže zemřel a vládu převzal jeho nejstarší syn Mojmír II. (871–906), začal postupný úpadek moravského impéria. Podle pověsti Konstantina VII. Porfyrogenneta Svatopluk poučil své tři syny (historicky doložení jsou pouze dva – Mojmír II. a Svatopluk II.) o nutnosti bratrské svornosti pomocí tří prutů, které šly zlomit pouze jednotlivě, ne však ve svazku. Ti se ale radou otce neřídili a jejich spory vedly ke zhroucení celé říše.

Nejčastěji bývá zánik Velké Moravy spojován s nájezdy kočovných Maďarů, kteří se na konci 9. století objevili v Panonii. Už pouhá jejich přítomnost v této oblasti vedla k přerušení či omezení pohybu na obchodních trasách (řece Dunaji a jantarové stezce), na nichž byli Mojmírovci ekonomicky závislí. Archeologicky jsou pak doloženy maďarské útoky na hlavní velkomoravská hradiště.

Za úpadkem Velké Moravy mohly stát i klimatické změny. Hradiště na Pohansku a v Mikulčicích ležela poblíž řek Moravy a Dyje. Podle historika Jiřího Macháčka postihly Moravu na přelomu 9. a 10. století ničivé povodně, které měly pro některá hradiště a jejich okolí fatální následky.

Konec mojmírovské říše tedy neměl jednoznačnou příčinu. Jednalo se o kombinaci více okolností: bratrské spory Svatoplukových nástupců, změna obchodních tras (příchod ekonomické krize), extrémní výkyvy počasí spojené s výskytem záplav a nájezdy Maďarů. Právě ničivé útoky kočovníků z asijských stepí na velkomoravská hradiště byly pomyslným posledním hřebíčkem do rakve raně slovanského moravského státu, který po roce 906 definitivně zmizel ze soudobých písemných pramenů.

Přetrvávající odkaz

Život na Moravě ale pokračoval i po zkáze říše. Podle archeologických nálezů nedošlo k totální devastaci země, ale jen určité redukci osídlení. Část moravské nobility v oblasti zůstala a spolupracovala s Maďary. Velká centra nebyla hned opuštěna – podle antropologických výzkumů se tam konaly pohřby ještě v polovině 10. století. Během 11. století se ale většina tamních obyvatel přesunula do nově vzniklých moravských center.

Mohly za to jednak klimatické změny a také noví vládci země, Přemyslovci, kteří neměli zájem navazovat na stará velkomoravská centra a budovali novou vlastní síť sídel. Naopak řada řemeslníků se přesunula do středočeských hradišť, kde nadále vyráběla „velkomoravské“ šperky, ale nyní již pro potřeby přemyslovské elity.