Mozek není počítač: Proč selháváme, když přepínáme mezi úkoly?
Provádění dvou i více úkolů naráz neodráží vysokou úroveň kognitivních schopností, jak se nám snaží namluvit samozvaní odborníci. Náš mozek ve skutečnosti není naprogramovaný na multitasking. Máme zakódováno „monotaskerství“, tedy soustředění se na jeden úkol a jeho řádné dokončení.
Během dne si ani nevšimneme, kolikrát děláme více věcí najednou. Jedeme do práce autem a posloucháme u toho rádio. Nebo řídíme a telefonujeme s milovanou osobou. Nebo si prohlížíme sociální sítě při psaní textových zpráv. Případně přepínáme mezi důležitými projekty, jako je psaní výroční zprávy a plánování rutinní schůzky. Multitasking ale málokdy znamená efektivní zvládání více úkonů najednou, spíše jde o ponechání jednoho úkolu nedokončeného, aby bylo možné provést další.
Více činností naráz
Multitasking je buzzword neboli takové to módní slovo, na které narážíme na každém rohu. Nejčastěji v pracovních inzerátech. Novodobý kandidát na pracovní pozici si dvakrát rozmyslí, jestli na inzerát zareaguje, když si v seznamu požadavků přečte „schopnost multitaskingu“. Proč? Skutečný „multitasking“ (neboli přeskakování z jednoho úkolu na druhý) totiž podle odhadů snižuje produktivitu až o 40 %.
Studie doktora Kevina P. Madora s názvem Multicosts of Multitasking odhaluje zjištění, že mezi schopností multitaskingu a skutečným pracovním nasazením existuje jen mizivá korelace. „Multitasking je vlastně nesprávné pojmenování, protože lidská mysl postrádá architekturu k provádění dvou nebo více úkolů současně,“ doplňuje Madore. Architekturou rozumíme kognitivní a nervové systémy mentálního fungování.
Frontoparietální kontrolní síť v mozku kóduje cíl úkolu a výběr informací týkajících se jeho zadání. To znamená, že identifikuje cíl, vybírá relevantní informace a ignoruje vše nepodstatné, co nám k dosažení cíle nepomáhá. Z toho vyplývá, že mozek má potíže se zpracováním a dokončením dvou nebo více úkolů najednou. „Ventrální síť v mozku podporuje automatické přeorientování pozornosti. Provádíme-li multitasking, je ventrální síť náchylnější k rozptýlení konkurenčním proudem informací, včetně těch, které jsou relevantní pro jeden úkol, ale irelevantní pro jiný – tím se narušuje kognitivní výkon,“ varuje Madore.
Proč to nemůže fungovat?
Realita není tak dokonalá, jak se fanoušci multitaskingu snaží předvést. Normální mozek je nastavený na „monotasking“, tedy soustředění se na jeden úkon a jeho řádné dokončení. Psychiatrička Cynthia Kubuová upozorňuje, že to, co mylně považujeme za multitasking, je ve skutečnosti chaotické přeskakování z jednoho úkolu na druhý. „Na světě existuje jen asi 2,5 % osob schopných efektivního multitaskingu, ostatní si myslí, že ho provádějí, ale vlastně to není pravda.“
Studie na toto téma ukazují, že když mozek neustále přepíná mezi úkoly – zvláště těmi složitými, vyžadujícími aktivní pozornost – není tak výkonný a exponenciálně se zvyšuje pravděpodobnost, že udělá chybu. U jednoduchých až rutinních úkolů to není tak zjevné. Když např. při chůzi posloucháme hudbu nebo při skládání prádla sledujeme televizi, není v sázce nic podstatného. Když ale třeba při řízení telefonujeme, vědomě ohrožujeme svůj i cizí životy.
„Čím častěji se pokoušíme dělat víc věcí najednou, tím výrazněji ztrácíme schopnost soustředit se na učení,“ říká Cynthia Kubuová. „Pokud se pokoušíme o multitasking, přicházíme o vylaďování hloubkové práce a učení.“ Studie zjistily, že vysokoškolákům aplikujícím multitasking trvalo vypracování domácích úkolů déle, a i tak za ně dostali horší známky, protože byly zpracované nedbale.
Cena, kterou platíme
Jedním ze způsobů, jak zkoumat multitasking, je analýza tzv. „nákladů na přepnutí pozornosti“. Laicky jde o práci potřebnou k tomu, aby mozek beze zbytku přepnul pozornost z jednoho úkolu na druhý a začal se na něj plně soustředit. „Náklady na přepnutí snižují přesnost kognitivního výkonu,“ potvrzuje Edita Poljacová, autorka studie New perspectives on human multitasking.
Rozsáhlý výzkum zdokumentoval, že behaviorální náklady spojené s přepínáním mezi úkoly vedou k nevyhnutelnému – jednotlivci téměř vždy trvá dokončení úkolu déle a „naseká“ v něm mnohem více chyb, než když zůstane u jednoho úkolu, ten dokončí, a pak se přesune k dalšímu. To ostatně potvrdil i výzkum Michaela L. Waskoma ze Stanfordské univerzity v Kalifornii, který nechal testované subjekty klasifikovat předměty podle jednoho ze tří kritérií (barva, tvar a vzor).
„Subjektům trvalo déle klasifikovat podněty, pokud jsme jim zadali úkoly, mezi kterými přeskakovali. Když jsme je nechali zpracovat jen jeden úkol, byli mnohem úspěšnější. Frontoparietální oblasti byly u přechodu mezi úkony citlivější, u statického úkonu byly klidné,“ uvedl psychiatr Michael L. Waskom. To znamená, že když přecházíme z jednoho úkolu na druhý, vytváříme tlak na neuronové zpracování, protože si musíme znovu vzpomenout na parametry nového úkolu a ty pak použít k udržení pozornosti upřené na informace relevantní k jeho dokončení. Je ale správné nad multitaskingem zlomit hůl?
Dá se natrénovat
Vědci zkoumající podstatu multitaskingu na začátku nového tisíciletí by s novodobými poznatky určitě nesouhlasili. Už v roce 1999 se objevovala tvrzení, že „zásadní omezení kognitivního systému plynoucí z provádění několika činností naráz není neměnné: Prodloužený trénink duálních úkolů výrazně snižuje náklady na multitasking.“ Jedním z největších popularizátorů „tréninku multitaskingu“ byl americký expert na pokročilé vědy Kirk I. Erickson.
„Trénink indukuje přechod od pomalého deliberativního zpracování v ‚univerzálních‘ mozkových sítích k rychlému automatickému zpracování v neuronových okruzích specifických pro daný úkol,“ hlásal v roce 2007 a zjednodušeně tím chtěl říct, že klíčová oblast mozku zodpovědná za kognitivní kontrolu, prefrontální kortex, se může „posílit“ a vytrénovat k automatickému přepínání mezi úkoly, což by vedlo k efektivní koordinaci multitaskingu. Přinejmenším v jedné věci měl pravdu. Pokud jde o správu úkolů, je prefrontální kůra mozku naprosto klíčová. Co se ale skutečně v neuronové síti děje?
„Hopsající“ písmenka
Přední část prefrontálního kortexu vytváří záměr, například „chci sušenku“. Zadní část prefrontální kůry v ten okamžik „mluví“ se zbytkem mozku, takže naše ruka sáhne do sáčku a vyloví sušenku. Zbytek mysli jásá, že má sušenku a spouští slinění a další sekundární projevy. Co se ale stane, když do hry vstoupí další úkol? To zjišťovali neurologové Etienne Koechlin a Sylvain Charron z francouzské Biomedicínské výzkumné agentury INSERM. Použili funkční magnetickou rezonanci měřící změny mozkové aktivity, přičemž sledovali 16 žen a 16 mužů ve věku od 19 do 32 let při plnění (pro mozek) složitého úkolu – přiřazování písmen.
Na obrazovce počítače jim v náhodném pořadí ukazovali písmena tvořící slovo „tablet“. Dobrovolníci museli určit, zda se dvě po sobě jdoucí písmena objevila ve stejném pořadí, jako je tomu ve slově. V rámci multitaskingu se museli vypořádat také s velkými a malými písmeny a přiřazovat k sobě buď všechna velká, nebo malá. Pokud si vedli dobře, dostali účastníci malý obnos peněz. Výsledek odpovídal očekávání týmu.
„Práce na jednom úkolu – přiřazování písmen do slova ‚tablet‘ – aktivovala obě strany mozku najednou a spustila signál, který zavelel úkol dokončit. Jakmile ale dobrovolníci museli splnit ještě druhý úkol – zařazení písmen nejen podle smyslu, ale i podle velikosti – mozek práci rozdělil: Levá strana prefrontálního kortexu pracovala na jednom úkolu, zatímco pravá převzala druhý,“ vysvětlili Etienne Koechlin a Sylvain Charron. Každá strana mozku pracovala nezávisle, sledovala svůj vlastní cíl a hnala se za peněžní odměnou.
Tři už je příliš
Výsledky naznačují, že mozek nemůže efektivně žonglovat s více než dvěma úkoly naráz, protože má k dispozici pouze dvě hemisféry. „Když jsme účastníky v další fázi testování poprosili, aby kromě významu a velikosti rozdělili písmena ještě podle barvy, soustředění jim totálně zkolabovalo. Neustále zapomínali na jeden z úkolů a udělali také třikrát více chyb než při duálním zadání,“ dodal Koechlin.
Pokud máme na práci tři činnosti naráz, prefrontální kůra bez milosti jednu „zahodí“. A děje se to tak i u „bezvýznamných“ úkonů. „Lidé jsou například pozoruhodně dobří v provádění několika činností při jídle,“ říká Charron, „protože motorické dovednosti spojené s jídlem se příliš nepřekrývají s těmi, které interpretují vizuální podněty, ovládají jazyk nebo provádějí jiné složité procesy.“ Stále ale platí, že pokud bychom chtěli naráz například žehlit, jíst a dívat se na televizi, velmi brzy jednu činnost provádět přestaneme, protože mozek na ni už zkrátka nebude mít kapacitu.
Umí to někdo lépe?
Zásadní debata se vede o genderových rozdílech ve schopnosti multitaskingu, a ačkoliv existuje poměrně sebevědomé veřejné mínění, že ženy jsou v multitaskingu lepší než muži, vědci tak jednoznační nejsou. Vyhrocená diskuse začala kolem roku 2009, kdy tým čínských vědců v čele s Dongning Renem oživil hypotézu lovců a sběračů, aby vysvětlil mužské a ženské multitaskingové dovednosti. „Muži a ženy jsou kognitivně přizpůsobeni k dělbě práce. Pochází to z dob, kdy muži lovili a ženy sbíraly,“ uvažoval Ren a spekuloval o tom, že ženské pokolení musí hlídat děti, což „možná“ vyžaduje více multitaskingu.
K tomuto závěru se v roce 2013 přiklonil i skotský psycholog Gijsbert Stoet, který měřil rychlost odezvy mužů a žen provádějících dva různé úkoly. „Zjistil jsem, že i když muži a ženy plní jednotlivé úkoly stejně rychle, smíchání těchto úkolů muže více zpomalilo. Z toho usuzujeme, že ženy mají oproti mužům v multitaskingu větší praxi.“ Už v roce 2019 se ale ukázalo, že tomu tak není. Ženy podle studie psychiatriček Patricie Hirschové a Julie Karbachové nejsou lepší v multitaskingu, jen pracují více.
„Multitasking je tradičně vnímán jako doména žen. Žena, zvláště ta s dětmi, běžně žongluje s prací a domácností – ukazuje se ale, že ve skutečnosti není o nic lepší v multitaskingu než muž.“ Studie testovala, zda jsou ženy lepší v přepínání mezi úkoly a ve vypořádání se s více úkoly současně. Výsledky ukázaly, že mozky žen nejsou v žádné z těchto činností efektivnější než mozky mužů.
