Náboženství ve světě 21. století: Víra nezmizela, jen mění svou podobu
Komunisté i mnozí racionalisté počátkem dvacátého století věřili, že náboženství musí s pokroky vědy nutně vymizet. O sto dvacet let později víme, že se nic podobného nestalo, a mnohé víry naopak nabírají na síle.
Statistiky hovoří jasně: Celosvětově náboženství nejen přetrvává, ale v mnoha směrech a na řadě míst dokonce roste. Ateismus nebo neurčitá víra v cosi vyššího s nálepkou „bez vyznání“ se soustředí především do oblastí Evropy, Severní Ameriky a východní Asie. Jedná se zpravidla o regiony s nepříliš vysokou porodností, kde průměrný věk stoupá.
Globální podíl ateistů se odhaduje na 14 %. Podle prognóz by se měl sice v budoucnosti mírně zvýšit v absolutních číslech, ale klesnout z hlediska procentuálního zastoupení. Nejvíc, konkrétně 91 %, jich podle Gallup Institute žije v Číně, která na Západ pochopitelně nepatří. I tamní společnost ovšem stárne a dětí se rodí málo. Druhý nejvíc ateistický stát pak vcelku nepřekvapivě představuje Česká republika se 75 % nevěřících, přičemž odlišné průzkumy jí přisuzují rovnou první místo. Na dalších příčkách se objevují země jako Švédsko, Estonsko, Lotyšsko či Nizozemí. Naopak v mnoha jiných koutech světa, kde porodnost dynamicky roste, se rozšiřují i zástupy věřících.
Ekonomika versus bůh
Nabízí se tedy otázka, zda jde ekonomický růst nějakým způsobem ruku v ruce s odklonem od náboženství. Historici tvrdí, že právě protestantská morálka a její důraz na pracovitost a aktivní přístup k životu způsobily v západní Evropě rozmach podnikání a vznik kultu úspěchu. V současnosti ovšem v ekonomicky rozvinutých zemích úloha náboženství spíš klesá či stagnuje, a naopak nabývá na významu v méně vyspělých státech, potýkajících se s problémy. Například naděje a důraz na „vyléčení vírou“, jež přinášejí některé charismatické proudy v křesťanství, mohou poskytovat úlevu společnostem, které čelí ekonomickým potížím či sociálním otřesům.
Další důvod vzestupu náboženství může spočívat v psychologické potřebě řádu a jasných odpovědí na otázky, které zmíněné systémy nabízejí. Velká část lidí v dnešním světě se alespoň v nějakém období ptá po smyslu vlastní existence i života obecně, a víra jim k tomu může poskytnout funkční návod. Roli hraje touha po hlubším, duchovnějším zážitku, který by stál v protikladu k racionalitě západní civilizace – což mnohdy vede buď k zájmu o východní náboženství, nebo k přijetí postoje „spirituální, ale bez vyznání“.
Jak poznat věřícího?
Zůstává otázkou, jak počty věřících měřit, protože samotná jejich definice je neurčitá. Například v tradičně katolické Itálii či muslimském Turecku se řada lidí sice od narození automaticky považuje za katolíky, respektive muslimy, a nejspíš se k tomu v hovoru i přihlásí. Zároveň však často nenavštěvují bohoslužby ani víru nijak zásadně nepraktikují.
Dokonce i v hluboce konzervativní Saúdské Arábii, která střeží nejsvatější místa islámu, provádí pět předepsaných denních modliteb asi „jen“ 70 % dospělých. A reálná čísla budou podle výzkumníků nižší, protože respondenti nemuseli kvůli kulturnímu tlaku odpovídat upřímně. Do náboženské reality se narodili, odmalička v ní žijí, chápou ji jako danou a mnohdy o ní nijak zvlášť nepřemýšlejí. Podobně se tři čtvrtiny Italů identifikují coby katolíci, ale do kostela alespoň jednou týdně zavítá sotva 18 % z nich. V Istanbulu chodí do mešity pouze čtyři z deseti dospělých.
Při pohledu na konkrétní čísla tedy mějme na paměti, že se jedná o počty oficiálních vyznavačů, nikoliv nutně o jejich vnitřní přesvědčení či pravidelnou náboženskou praxi. A že odhady rozšiřování řad věřících vycházejí zejména z předpokládané porodnosti v příštích desetiletích v zemích, kde daná náboženství dominují. Studie bohužel nejsou příliš čerstvé: Ta největší z Pew Research Center vznikla v roce 2015 a pracuje ještě s predikcemi razantního nárůstu počtu obyvatel planety, ačkoliv nejnovější data potvrzují spíš mírnější vzestup, a to jen v některých regionech Asie a Afriky. Právě tam ovšem zřejmě musíme hledat motor budoucí expanze náboženství.
Islám na vzestupu
Podle zmíněné studie projde do roku 2050 největším „boomem“ islám. Počet jeho vyznavačů se zvýší o 73 %, a to především v důsledku stále vysoké porodnosti v jihovýchodní Asii v zemích jako Bangladéš a Pákistán. Podobně narůstají řady muslimů v hinduistické Indii a dle odhadů tam jejich počet stoupne na 310 milionů. Muslimskou by se tak měla stát asi třetina světa.
Na rozdíl od křesťanství, kde se aktuálně prosazují spíš „alternativnější“ směry, se v islámu malým sektám typu syrských alavitů či mystických súfistů příliš nedaří. Hlavní slovo mají nadále oba hlavní proudy, tedy sunnité a šíité, přestože druhý z nich více méně stagnuje. V budoucnosti tak bude sunnitů zhruba osmkrát víc.
Nic ohromujícího
Kontroverzní je šíření islámu především v Evropě a v USA, kde čísla rostou kvůli přistěhovalcům i konvertitům. V řadě měst vznikají nová muslimská centra, stavějí se mešity. Jedná se však o nějak ohromující počty? Statistiky říkají, že nikoliv. Ve Spojených státech je dle posledních průzkumů asi 3,5 milionu muslimů, tedy jen 1,1 % populace, a vzestup za poslední dekádu dosahuje mizivých 0,2 %. V Evropě panuje mírně odlišná situace: Přibližně 25 milionů muslimů tvoří zhruba 5 % populace, přičemž ve Francii a v Německu, kde existuje jejich výraznější minorita, se hovoří o 8–10 %. Jde jak o následek migrace za prací po druhé světové válce, tak o uprchlíky z doby nedávné. Jejich integrace se však zdaleka nedaří tak dobře jako v USA (viz Třaskavé téma).
Konvertitů je potom relativně málo. Podle odhadů přestoupí k islámu 25 tisíc Američanů ročně, často kvůli sňatku s muslimem či muslimkou, zatímco třeba v Británii se jedná asi o pět tisíc osob za rok. Ve srovnání s celkovými počty obyvatel jsou tedy uvedená čísla nevýrazná. Růst se odehrává postupně, a mohl by se dokonce zastavit – ať už v důsledku omezování imigrace, či klesající porodnosti u zmíněných komunit, jež se přizpůsobují západním podmínkám.
Jóga a meditace
Pokud jde čistě o řeč čísel, počet vyznavačů hinduismu stoupá a dle odhadů se do roku 2050 zvýší z 1,1 asi na 1,4 miliardy. Protože se však zmíněné náboženství omezuje téměř výhradně na Indii a Nepál, souvisejí veškeré prognózy čistě s odhadovaným přírůstkem tamních obyvatel. Hinduismus se pevně pojí s indickou společností a jejím kastovním systémem, proto se na rozdíl od křesťanství nebo islámu ani nesnaží o invazi do okolního světa a získávání věřících z řad jiných národů. Lidé, kteří se k němu hlásí v zahraničí, představují zpravidla vystěhovalce z Indie.
Na druhou stranu, prvky hinduismu jako jóga a meditace se v západním světě těší dlouhodobé oblibě a zájmu. Přestože se však třeba právě jóga na Západě velmi rozšířila a mnoho lidí se jí věnuje profesionálně i amatérsky, neznamená to samozřejmě, že by se stávali hinduisty. Jde spíš o jedince, kteří se označují za spirituální a nemají problém spojovat různé duchovní vlivy.
S Buddhou v duši
Čísla týkající se buddhismu naopak stagnují, nebo mohou i mírně klesat, dle odhadů asi o 2 %. Podobně jako hinduismus zůstává i uvedené náboženství tradičně spjaté s místy svých kořenů. Nicméně populace v zemích jako Japonsko, Thajsko či Jižní Korea stárne a počty zemřelých převyšují počty nově narozených.
Na Západě pak buddhismus aktivně vyhledávají lidé, kterým je blízká meditace nebo obdivují osobnosti jako Dalajláma. Dalo by se tedy říct, že si z něj spíš vybírají různé aspekty, jež jim konvenují. Vliv buddhistických myšlenek ve světě tak každopádně do jisté míry posiluje. Na druhou stranu lze s jistotou tvrdit, že teorie o „konci věku Ryb a začátku věku Vodnáře“, jež se šířila na sklonku 90. let a předpokládala pozvolný nástup východních náboženství na úkor křesťanství, se nepotvrdila.
Ve znamení kříže
Nejrozšířenějším náboženstvím světa zůstává křesťanství s 2,4 miliardy věřících, jejichž počet má dle předpokladů do roku 2050 vzrůst o třetinu. Zatímco ovšem dominantní katolická církev s 1,2 miliardy „oveček“ zažívá útlum, ostatní denominace prosperují. Na vzestupu jsou především proudy zdůrazňující živou osobní zkušenost s Bohem, jež nabízejí dynamické bohoslužby a snaží se věřící strhnout a nadchnout.
Podle Center for the Study of Global Christianity a Pew Research Center se členská základna letničních a charismatických církví v letech 1970–2020 rozšířila z 63 na 600 milionů a v současnosti reprezentuje až 25 % křesťanů. Například v tradičně katolické Brazílii se dnes k uvedeným hnutím hlásí třetina obyvatel. Podobné tendence lze vedle Latinské Ameriky vysledovat zejména v subsaharské Africe a v některých částech Asie, kde zůstává porodnost relativně vysoká. Obecně tedy náboženství rozhodně nekončí v propadlišti dějin, právě naopak – počet věřících v budoucnu poroste.
Třaskavé téma
Politické tření vyvolává především nízká kulturní asimilace. Například ve Velké Británii vyrůstá už třetí generace muslimů, kteří dnes tvoří asi 7 % obyvatel. Jejich identita se však pojí především s vírou a teprve poté s domovskou zemí: Podle Pew Global Attitudes Survey se 81 % lidí narozených v Británii pákistánským rodičům považuje prioritně za muslimy a až na druhém místě za Brity.
Pocity odtržení od dominantní kultury vedou ke vzniku paralelní společnosti s rozdílnými hodnotami. Rozhněvanost mladé generace, jež neumí najít své místo, znamená živnou půdu pro extremistické názory, nebo i obyčejnou pouliční zločinnost. V Belgii, Švédsku, Británii či Německu se kriminalita u lidí s kořeny na Blízkém východě nebo v jihovýchodní Asii nachází ve výrazném nepoměru oproti původní populaci. Ještě donedávna šlo přitom o nesmírně kontroverzní téma a média jej v řadě zemí odmítala pokrývat, aby nečelila nařčení z rasismu.
Muslimské komunity se však dokážou dobře organizovat a umějí prosazovat vlastní zájmy. Kupříkladu v lokálních britských volbách zaznamenaly řadu úspěchů: Od roku 2016 je tak londýnským starostou Sadiq Khan s pákistánskými kořeny a rovněž v čele Oxfordu, Brightonu či Manchesteru stojí muslimové, kteří své posty získali v místních volbách před dvěma lety.
