Nechuť ke všem novotám: Proč se císař František Josef bránil pokroku?

07.03.2019 - Redakce Kauzy (extra Historie)

František Josef I. žil déle než 86 let, z toho 68 let panoval a řídil osudy jedné z největších a nejmocnějších říší světa. Stal se symbolem jistoty a trvalosti, ale i nehybnosti. Zatvrzele se bránil i takovým vymoženostem jakou byla koupelna s tekoucí vodou, splachovací záchod, elektrické osvětlení nebo třeba výtah

<p>Císař odmítal mít telefon na stole, a tak mu ho zřídili na klosetu.</p>

Císař odmítal mít telefon na stole, a tak mu ho zřídili na klosetu.


Reklama

Lidé přicházeli na svět a na zdech úřadů a školních tříd visely portréty „mladičkého mocnáře“, jak o něm psaly noviny, a hovořila dobová propaganda. A když po desetiletích odcházeli a na jejich místo nastupovala nová generace, císařův portrét pořád visel na svém místě, snad jen s tím rozdílem, že nyní se už jednalo o „stařičkého mocnáře“.

Progresivní komorník

Většina objevů a výsledků bádání lidského ducha jej v podstatě míjela a nechávala chladným, nebo se o nich ani nedozvěděl, například takovou převratnou věc, jakou byla obecná teorie relativity, publikovaná Albertem Einsteinem v roce 1915, císař pravděpodobně sotva vnímal, uvádění psychoanalýzy, objevené Sigmundem Freudem, do léčby nemocných, jej nepochybně nezajímalo. Na svět však přicházely technické novinky, které převratně zasahovaly do života lidí každý den a ty se nemohly vyhnout ani císařskému paláci a panovníkovi samotnému. 

Nesmírně vážnou roli hrál fakt, že císař byl člověkem mimořádně konzervativním, kterému daný stav věcí vyhovoval a který se novinkám z principu bránil. I takové vymoženosti, jakou byla koupelna s tekoucí vodou, dlouho a zatvrzele odmítal.

Jeho komorník Evžen Ketterl ve svých vzpomínkách uvádí, že když u nejvyššího pána nastoupil službu, ranní hygiena se odehrávala ve skládací kaučukové vaně, kterou musel k tomu zvlášť určený sloužící před čtvrtou hodinou ranní rozložit v předsíni ložnice, naplnit teplou vodou, pak probudil císaře a pomáhal mu s koupáním. Ketterl píše, že koupelnu vlastně nechal vybudovat potají a bez panovníkova souhlasu. Obdobné to bylo i se splachovacím záchodem, který v Hofburgu dlouho neexistoval. Také ten nechal zbudovat proti vůli Františka Josefa I. „Ale i v tom udělal jsem energicky pořádek. Nejdříve zařídil jsem kloset mezi dvojitými dveřmi ložnice, později byl zařízen moderní splachovací kloset v komůrce, oddělené od mých služebních místností,“ uvádí Ketterl.

Odkud císař volal?

Rovněž zavedení elektřiny a elektrickému osvětlení se rakouský císař dlouho bránil. Když například v  roce 1885 – to mu bylo pouhých pětapadesát roků – chtěla městská rada v Kroměříži, při příležitosti jeho setkání s ruským carem Alexandrem, osvítit město elektrickými žárovkami, osobně se proti tomu vyslovil; nedůvěřoval tomuto výstřelku vědy a techniky. Později samozřejmě musel ustoupit a ještě za jeho života byly reprezentační prostory císařského hradu Hofburgu i kupříkladu hradního divadla Burgtheatru osvětleny elektrickými svítilnami. 

Dlouho se bránil zavedení dalšího vynálezu, jakým byl například telefon či telegraf, přestože šlo o praktická zařízení, která mu mohla urychlit práci a zjednodušit vládnutí. Když už se smířil s tím, že bude tuto, jak říkal, „módní novinku“ používat, rozhodně odmítl její umístění na svém psacím stole. Nakonec se pro ni našlo místo – na záchodě.

„Jednou udála se ve spojitosti s telefonem zábavná scéna,“ dosvědčuje Ketterl. „Císař dlel právě na klosetu, když se řinčivým, pronikavým zvukem ozval telefon. Co bude nyní asi dělat, pomyslil jsem si, bude snad mluvit přímo z…? Ale to císaři ani nenapadlo. ‚Počkat,‘ vykřikl do zvonění aparátu, jakoby osoba spojená na druhém konci mohla jej slyšet. ‚Počkat,‘ vykřikl poznovu, když zvonění neustávalo. Pak snad nahlédl marnost svého počínání a zavolal na mne (…) Chtě nechtě musel jsem tedy k císaři do jeho privatissima zeptati se, kdo že to volá…“

Nikdy však údajně nejel výtahem, nedůvěřoval těmto podivným zařízením, a i ve vysokém věku raději vyšlapal několik poschodí pěšky, než by do nich nastoupil

„Zapáchající mašiny“

Čím byl císař starší, tím více přibývalo technických vymožeností, kterým nerozuměl a které odmítal do svého života pojmout. Patřily mezi ně i automobily. Panovníkovo odmítání kočárů poháněných motorem bylo všeobecně známo a všichni je respektovali. Když v roce 1907 navštívil Prahu, stěžovaly si Národní listy, že k vojenskému cvičišti v Dejvicích, na němž měla za panovníkovy účasti proběhnout slavnostní přehlídka, byl zakázán příjezd automobilů a motocyklů.

TIP: První úředník říše: Jak vypadal běžný den Františka Josefa I.?

O nechuti Františka Josefa I. k autům věděl i britský král Eduard VII. (vládl 1901–1910), který si však umínil, že toho využije k přátelskému žertu. Víme o tom opět z Ketterlových pamětí, kde píše: „Komická historka udála se jednou během pobytu Eduarda v Bad Ischlu, kde navštívil opět jednou Františka Josefa. Touto episodou byl František Josef poněkud zesměšněn a to nemohl nikdy Eduardovi zapomenouti. Císař navštívil krále Eduarda v hotelu Elisabeth a císařská ekvipáž čekala na oba panovníky, kteří se chtěli odebrati na společnou procházku. Eduard nechal odeslati dvorního kočího Waltra pryč, a když oba panovníci přišli před dvéře hotelu, čekal tam na ně místo kočáru automobil a Eduard pozval s lišáckým úsměvem Františka Josefa, aby usedl ve voze. František Josef před tím ale nikdy v automobilu nejel a tyto ‚zapáchající mašiny‘ přímo nenáviděl. (…) Ale dodal si odvahy a usedl v autu. Nic se však nestalo, auto se nikde nesrazilo, ani nevyletělo do povětří, jak se císař obával a po návratu z výletu prohlásil ‚Bylo to docela hezké, ale moji koně jsou mi přece milejší.‘“

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Jenom přístav nestačí

Severní Amerika
kdy: 1803
cena: 5,95 miliardy korun

Obrovské území o rozloze 2 140 000 km², jemuž se v 18. století říkalo Louisiana, představovalo od kolonizace Severní Ameriky žhavou oblast evropské politiky a nadvládu nad ním si postupně předávala Francie se Španělskem. V roce 1800 jej sice získal zpět pod kontrolu Francouzů Napoleon Bonaparte, nicméně jeho zemí zmítaly nepokoje a válka s Brity, což vojevůdce přivedlo na myšlenku prodat Louisianu Američanům. Svým rozhodnutím nahrál do karet tehdejšímu prezidentovi Thomasi Jeffersonovi, který o koupi území již dlouho usiloval – jeho součást totiž tvořila strategicky významná řeka Mississippi a také přístav v New Orleans: Podle původního plánu měly Spojené státy koupit pouze zmíněné město, ale po poradě s delegáty Jamesem Monroem a Robertem Livingstonem se jejich zájem rozšířil na celou Louisianu

V roce 1803 skutečně došlo k prodeji v přepočtu za 5,95 miliardy korun a navrch USA odpustily Francii dluh ve výši 1,9 miliardy korun. Díky tomuto obchodu se přitom rozrostly takřka dvojnásobně: Na novém území vznikly státy Louisiana, Arkansas, Missouri, Iowa, Oklahoma, Kansas či Nebraska, ale zahrnuje rovněž části Severní i Jižní Dakoty, Montany, Wyomingu, Colorada, Minnesoty či Texasu. 

Zajímavosti
Věda

Arthur Schopenhauer (1788–1860 byl německý filosof 19. století. Byl hlasatelem pesimistické filosofie. Výrazně ovlivnil mnoho pozdějších myslitelů, mimo jiné například Friedricha Nietzscheho.

Historie

Srdcem vesnice se stala vždy masivní mešita, postavená spíš jako kasárna – včetně zbrojnice a zásob obilí.

Cestování

Vojáci trávili v zákopech dlouhé dny a nejvíce je deptaly nekonečné hodiny nudy.

Válka

Aguas Zarcas, páchnoucí kosmická hrouda hlíny.

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907