Nevyřešená šifra: Jaká tajemství skrývá Voynichův rukopis?

28.07.2018 - Jitka Tláskalová

Rukopis, který nese jméno svého kupce Wilfrida Voyniche, patří k největším záhadám naší historie. Je totiž napsán dosud nerozluštěným písmem a obsahuje například ilustrace květin, jež na Zemi nikdy nerostly. Jaké je jeho tajemství?

<p>Hlavní část Voynichova rukopisu tvoří vyobrazení neznámých rostlin. Bezpečně identifikovat se zatím nepodařilo ani jednu.</p>

Hlavní část Voynichova rukopisu tvoří vyobrazení neznámých rostlin. Bezpečně identifikovat se zatím nepodařilo ani jednu.


Reklama

Článků o tzv. Voynichově rukopise existuje zdánlivě nepřeberné množství a většina z nich se jen hemží jednoznačnými soudy a konkrétními údaji. Mnohé bohužel není radno přeceňovat. Dobu, kdy text vznikl, přesně neznáme. Dokonce i odborníci z Yale University nabízejí pouze oparný rozsah let 1401–1599. Jméno dal spisu anglický sběratel polsko-litevského původu Wilfrid Voynich, který jej koupil v roce 1912 a mnoho let věnoval jeho studiu. 

S rozměry 23,5 × 16,2 × 5 cm rukopis nijak nevybočuje z běžné produkce. Je vázaný v pergamenu a 240 stran textu doplňují výrazné ilustrace. Zkoumání odhalilo okem neviditelný podpis: Jacob á Tepenece (viz Autor, či majitel?). Není však jasné, zda šlo o autora, či pouze o pozdějšího majitele. Badatelé našli podobných vpisků víc, ale ještě se jim je nepodařilo dešifrovat. Rukopis obsahuje rovněž jakási tečkovaná místa, kde možná někdo písmo odstranil.

Tajemství rukopisu

Podle typů ilustrací lze knihu rozdělit na šest pomyslných oddílů: bylinář, astronomii, biologii, kosmologii, farmacii a různé recepty a postupy. Botanická část zahrnuje nákresy zcela neznámých rostlin a podle šéfredaktora serveru botany.cz se jedná o soupis zakázaných a škodlivých bylin, který autor pořizoval tajně a ve spěchu. Ke zkreslení navíc přispělo, že danou flóru nikdy sám neviděl a pracoval jen se zprostředkovanými informacemi. 

Jiní vědci však ilustraci na straně označené „33v“ určili jako slunečnici, což by nejen vyvrátilo zmíněnou teorii, ale i upřesnilo dataci: Slunečnice totiž mohly být z Mexika přivezeny až po objevení Ameriky v roce 1492. Některé další scény v díle zobrazují koupající se ženy či jedince při zvláštních a těžko vysvětlitelných činnostech, pro něž historikům chybí jakýkoliv rozumný výklad. Jde o alchymistické alegorie? Pokud ano, nemají v odpovídající literatuře obdoby. 

Dosud nerozluštěné písmo ubíhá zleva doprava zcela plynně, což zajímavě kontrastuje s nedokonalostí kreseb, které působí až chvatným dojmem. Největší tajemství však souvisí s autorstvím. Podle Voyniche, jenž manuskript dlouhodobě studoval, mohlo jít o filozofa a vědce Rogera Bacona či filozofa Alberta Velikého, žijící v 13. století. Existuje i teorie, že Voynich coby antikvář a znalec starých spisů vytvořil dílo sám, a jde tudíž o podobný případ, jakým bylo podvržení Královédvorského a Zelenohorského rukopisu českými obrozenci.

Cesty po Evropě

Neméně složitá je situace s majiteli díla. Jako prvního můžeme bezpečně doložit sběratele a alchymistu Jiřího Bareše v 17. století, který si však se záhadným rukopisem nevěděl rady. Vzpomněl si ovšem na svá studia v pražském Klementinu a vyhledal jezuitu Athanasia Kirchera, jenž tvrdil, že rozluštil egyptské hieroglyfy. Právě Barešův dopis z roku 1637 představuje první průkaznou zmínku, kterou o knize máme. 

Po alchymistově smrti zřejmě skončila v Kircherově soukromé sbírce v Římě, načež se po ní na dvě století slehla zem. Když ovšem papežské město napadly jednotky rodící se sjednocené Itálie, byla cenná knihovna zkonfiskována. Záhadné dílo se ocitlo v rukou jezuitů a ti ho kvůli finančním obtížím prodali právě Voynichovi. Z jeho pozůstalosti spis nakonec získala americká Yaleova univerzita, v jejímž trezoru se nachází dodnes.

Podle jistých náznaků však kromě tohoto „oficiálního životopisu“ prošla kniha tajně rukama mnoha významných osobností, včetně Rudolfa II. Slavný alchymista John Dee, jenž velmi stál o audienci u císaře, se ve svém deníku zmiňuje o dárku, který panovníkovi poslal: Šlo prý o knihu a Rudolfa údajně velmi potěšila. Pochopitelně to nedokazuje, že se jednalo o Voynichův rukopis, zmíněný dar ovšem zřejmě oba muži považovali za hodný císaře. 

Dosud nerozluštěný

O „dekódování“ záhadného rukopisu se již pokoušeli profesionálové i amatérští badatelé, nenašli však v písmu žádný řád. Ačkoliv počátkem tohoto roku rozvířila mediální vody informace, že se manuskript podařilo rozluštit s využitím umělé inteligence, jednalo se o novinářskou kachnu. V roce 2016 publikovali počítačoví lingvisté Greg Kondrak a Bradley Hauer práci, kterou o rok později prezentovali na oborové konferenci. Odtud si zpráva po nějakém čase našla cestu do médií, jež pak přispěchala se senzačním tvrzením o rozluštění rukopisu. 

Ve skutečnosti nedošlo k zapojení umělé inteligence, nýbrž k osvědčené práci se statistickou analýzou. Jako vzorový materiál použili odborníci Všeobecnou deklaraci lidských práv, přeloženou do 380 jazyků, a nechali počítače porovnávat znaky v rukopise s jednotlivými překlady. Došli tak k závěru, že neznámá abeceda zřejmě představuje „zašifrovanou“ hebrejštinu, kterou opakující se variace písmen připomínají nejvíc. Jiní experti ovšem záhy podotkli, že srovnání šest století starého textu s moderním jazykem nemá žádnou výpovědní hodnotu. Jednou však možná umělá inteligence tajemný spis rozluští… 


Autor, či majitel?

Jméno Jacob á Tepenece, nalezené jako podpis ve Voynichově rukopise, bývá spojováno s reálnou postavou – Jakubem Hořčickým z Tepence. Chlapec nízkého původu se narodil roku 1575 v Českém Krumlově a později ho přijali jako kuchtíka do nově založené jezuitské koleje. Řád si velmi potrpěl na vzdělanost, a hochovi tak jeho talent otevřel cestu k dalšímu studiu. Dokončil místní latinské gymnázium a později pracoval u českokrumlovského jezuitského lékárníka Martina Schafnera

Po odchodu z Krumlova studoval Hořčický logiku a fyziku na Karlově univerzitě a následně přesídlil do Jindřichova Hradce, kde působil jako správce botanické zahrady. Své znalosti využil i coby správce zahrady patřící jezuitské koleji v Klementinu. Vyráběl tam rovněž své slavné „hořčické vody“, jež pomohly s jedním z četných neduhů i císaři Rudolfovi II. Za své zásluhy byl lékař v roce 1608 povýšen do rytířského stavu. Po smrti panovníka se stal správcem zámku v Mělníku a poslední roky života strávil v ústraní pražského Klementina.

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Yaleova univerzita

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Mnozí připisují mizení letadel a lodí v bermudském trojúhelníku nadpřirozenu či mimozemšťanům.

Zajímavosti

V okamžiku, kdy se z podvrženého vejce vylíhne malá kukačka, má hnízdní parazit vyhráno. Ještě slepá kukačka vytlačí hostitelova vajíčka nebo už vylíhlá mláďata z hnízda a uzurpuje si péči hostitele. Ve výřezu vajíčka ťuhýka obecného s „kódem“, který má odhalit podvrh.

Příroda

Placebo je účinné a má smysl ho používat v léčbě, ukázala to studie amerických vědců.

Věda

Portorický radioteleskop dostal pořádně zabrat.

Vesmír

Scéna ze všedního dne na vídeňských barikádách. Ilustrace H. Katzlera z roku 1872.

Historie

 Komunisté si prorážejí cestu k prezidentskému paláci v centru Saigonu.

 

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907