Něžně křehcí otužilci: V čem spočívá strategie přezimujících motýlů?

16.01.2019 - Jaroslav Monte Kvasnica

Ačkoli motýli působí velmi křehkým a zranitelným dojmem, někteří dokážou i ve stádiu dospělce přečkat nejkrutější mrazy. Největší otužilec žluťásek řešetlákový dokonce nepotřebuje žádný zimní úkryt

<p>Na rozdíl od jiných druhů zimujících motýlů nepotřebuje žluťásek řešetlákový k zimní hibernaci žádný úkryt.</p>

Na rozdíl od jiných druhů zimujících motýlů nepotřebuje žluťásek řešetlákový k zimní hibernaci žádný úkryt.


Reklama

Většina našich motýlů nezimuje jako dospělci (imága), nýbrž ve stadiu vajíčka, housenky (batolci, modrásci, okáči bojínkoví atd.) nebo kukly (např. otakárci, bělásci apod.). Některé druhy však navzdory své zdánlivé křehkosti dokážou přečkat krutou zimu v úkrytu. Díky tomu již na sklonku zimního období nebo v předjaří prozáří posmutnělou krajinu za slunečného počasí poetickou krásou svých křídel. Pro jejich způsob života je typická strategie tzv. imaginální hibernace.

Oblíbená útočiště

Člověka, kterého odmalička hýčkají radiátory ústředního topení, a jenž do zimního nečasu nahlíží nejraději z okna dobře vytopeného pokoje, musí fascinovat, že motýl – takové „křehké nic“ – dokáže bez lidských civilizačních vymožeností přežít vražedné mrazy a krutý nečas.
Zimující motýlí druhy vyhledávají podzemní prostory – jeskyně, bývalé štoly, vojenská opevnění a bunkry (řopíky) i dutiny stromů. Vnikají i do lidských příbytků – sklepů, půdních prostor, zahradních domků a přístřešků na zahradní nářadí atd., kde nehybně přečkávají nevlídné zimní období.

Některé druhy mají svá vyloženě oblíbená místa. Například babočka kopřivová zimuje v podzemních prostorách velmi zřídka, k hibernaci využívá raději půdu nebo dutiny stromů. Z baboček najdeme v jeskyních mnohem častěji babočku paví oko, přičemž entomologický výzkum prokázal, že jde o druh, který nejčastěji přečkává mrazy ve vojenských bunkrech. Bezkonkurenčně nejběžnějším druhem jeskyní, důlních štol a dalších zemních prostor je můra sklepnice obecná.

Otužilec se žlutými křídly

Rekordmanem v dlouhověkosti našich motýlů je bezkonkurenčně žluťásek řešetlákový (Gonepteryx rhamni), který žije od července do června příštího roku, tedy plných jedenáct měsíců. Zároveň jej lze označit za největšího motýlího otužilce. U nás je široce rozšířeným druhem, obzvláště hojný je v podhůřích a lesnatějších krajích nížin a pahorkatin. Jednoznačně preferuje rozhraní lesních a lučních biotopů. V horách však občas může vystoupat až do výše 2 000 m n. m.

Tento druh má vyvinut pohlavní dimorfismus, tedy dvojtvárnost. Sameček je zářivě sírově žlutý, samička má světle zelenožlutý odstín a z dálky připomíná spíš běláska. Oba však mají na spodní straně křídel typickou malou červenofialovou tečku. Žluťáska řešetlákového je ovšem možné na první pohled identifikovat podle charakteristického tvaru křídel.

Zimní i letní odpočinek

Žluťásek řešetlákový vytváří pouze jednu generaci za rok. Imága přezimují a dospělci se po probuzení páří hned v březnu a dubnu. Samečkové procitají dříve a zabírají si pro sebe teritoria. Samotnému páření předcházejí krásné a složité zásnubní lety. Samičky poté kladou vajíčka jednotlivě na mladé listy, pupeny a větvičky mateřských rostlin – řešetláku počistivého (Rhamnus cathertica) a krušiny olšové (Frangula alnus). Housenka žije asi měsíc, pak se vzdálí z místa, kde prodělala svůj vývoj a zakuklí se. Po čtrnáctidenním období kukly se líhnou imága (obvykle počátkem července). Po vylíhnutí v létě se žluťásci řešetlákoví nepáří. Pouze se oddávají sání nektaru a sbírají síly na zimu.

Je zajímavé, že v teplejších částech Evropy (v České republice v jižních oblastech) dospělci nezpomalují životní pochody organismu jen v zimě. Kromě toho se rovněž ukládají do suchého listí ke kratšímu letnímu spánku během nejteplejších měsíců roku.

Let i nad sněhovou pokrývkou

Na rozdíl od jiných druhů zimujících motýlů nevyhledává žluťásek řešetlákový k zimní hibernaci žádný úkryt. Přezimuje zpravidla zavěšen nízko nad zemí nejčastěji na nějaké stálezelené rostlině – například na borůvkách, brusinkách atd. V motýlí říši je bezkonkurenčním otužilcem, kterému v těle proudí něco jako nemrznoucí „Fridex“. Díky vyloučení vody jsou jeho buněčné šťávy natolik koncentrované, že když teplota klesne pod bod mrazu, vytváří se v křehkém motýlím tělíčku glycerin jako vnitřní ochranný prostředek proti extrémně nízkým teplotám.

TIP: Tajemství jednoho života: Zázrak motýlího zrození

Žluťásek řešetlákový také bývá prvním motýlem, kterého na konci zimy můžeme spatřit. Pokud se v únoru náhle oteplí, máme příležitost obdivovat jeho citrónově žlutá křidélka, která se mihotají třeba i nad zasněženými poli. Chrabrý žlutý andílek, který vítězně přečkal zimu!

Kdo dokáže přečkat mrazy

Mezi naše typicky zimující motýly patří babočka kopřivová (Aglais urticae), babočka paví oko (Nymphalis io), babočka osiková – tzv. „černopláštník“ (Nymphalis antiopa), sklepnice obecná – též nazývaná můra sklepní (Scoliopteryx libatrix), plochuška bolševníková (Agonopterix heracliana), plochuška lopuchová (Agonopterix arenella), plochuška krabilicová (Depressaria chaerophylli), píďalka zimující (Chloroclysta miata), píďalka jeskynní (Triphosa dubitata), dřevobarvec luční (Xylena vetusta), dřevobarvec březový (Lithophane furcifera), zimovnice hojná (Conistra rubiginosa) a zimovnice hlohová (Conistra ligula)

Doloženo je i zimování babočky bílé c (Polygonia c-album). Ojediněle u nás zimuje i babočka admirál (Vanessa atlanta), který však náleží k převážně tažným motýlům. 

Reklama

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ve výřezu zubní protéza George Washingtona – není divu, že s tímto monstrem v ústech nerad mluvil na veřejnosti.

Historie
Zajímavosti

Bez vody ani ránu

Kapybary (Hydrochoerus hydrochaeris) patří mezi savce žijící (podobně jako například hroši) částečně vodním životem. Proto je můžete vidět především v regionech, kde je snadný přístup k vodě: jejich oblíbeným místem jsou zatopené lučiny, okraje močálů a nížinné lesy, kde je dobrá pastva a po celý rok dostatek vláhy. Daří se jim u vodních nádrží a v okolí řek.

Vyskytují se ovšem i v suchých lesích, křovinatých podrostech a na loukách. Jsou pěstovány na farmách nejen ve své domovině a uprchlíci z těchto chovů se zabydlují v oblastech bohatých na vodu po celém světě. Například na Floridě jsou volně se pohybující kapybary běžně vídány a roku 2011 byla kapybara viděna v Kalifornii.

Často zůstávají skryty ve vodě, přičemž nad hladinu jim čouhají jen nozdry a oči. Pod vodu se dokážou ponořit i úplně a vydrží bez nadechnutí až pět minut. Přední nohy kapybar jsou o něco kratší než zadní a mezi prsty mají tato zvířata menší plovací blánu. Tato danost společně s umístěním očí, nozder a uší ve vrchní části hlavy je předurčuje k bezproblémovému přebývání ve vodě.

Příroda

Příčina vzniku obřích Fermiho bublin zatím zůstává nejasná.

Vesmír

Samantha Wrightová se svou dcerou Sofií a aplikací CamAPS FX, která monitoruje její cukrovku.

Věda
Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907