Noční obloha v září: Prohlédněte si jednu z nejčervenějších hvězd noční oblohy

Září je ideální čas k prozkoumání souhvězdí Cefea – toto cirkumpolární souhvězdí severní oblohy nikdy nezapadá a hostí jednu z nejvzdálenějších stálic, které lze spatřit i bez dalekohledu

01.09.2023 - Jan Píšala



Jakmile se na počátku září začne stmívat, objeví se na noční obloze pětice nápadných stálic: Nad západem bude zářit Arcturus z Pastýře, zatímco nad jihem Vega z Lyry, Altair z Orla a Deneb z Labutě, jež tvoří vrcholy známého asterismu – Velkého letního trojúhelníku. Nízko nad severovýchodem pak zahlédnete Capellu z Vozky: Bude se silně mihotat, a nejspíš i hrát všemi barvami, s tím jak se bude její světlo nahodile lámat v hustých a neklidných přízemních vrstvách vzduchu.

Zhruba v téže době, někdy mezi osmou a devátou večerní, se nad jihovýchodem objeví i nažloutlý a naopak pokojně svítící Saturn ve Vodnáři, následovaný ještě silně zakulaceným Měsícem krátce po úplňku. Prstenci opásaná planeta se v srpnu ocitla v opozici se Sluncem, a tudíž zůstává velmi dobře pozorovatelná po celou noc – nejlépe pak zhruba hodinu po půlnoci, kdy bude kulminovat nad jihem v úhlové výšce asi 28°. Tehdy se naskytne správná příležitost si ji prohlédnout větším dalekohledem, včetně jejích prstenců a několika největších měsíců. Patří k nim Titan, Rhea, Dione či Tethys, budou ovšem snáz dohledatelné až od třetího zářijového týdne, kdy už pozorování nebude rušit svit Měsíce.

Než odbije půlnoc, objeví se nad východem ještě Jupiter v Beranovi. Výčet jasných těles Sluneční soustavy zdobících oblohu babího léta se pak uzavře nad ránem, kdy nad východní horizont vystoupá zářivá Venuše. Od druhé poloviny září se přidá také Merkur, bude však vycházet až za svítání, přibližně dvě hodiny po své sousedce. Nejsnáz ho zahlédnete kolem 22. září, v době největší západní elongace, kdy bude v šest hodin ráno pozorovatelný asi 8° nad východním obzorem. V té době nastanou letošní nejlepší podmínky pro sledování první planety na ranním nebi.

Kefeus nikdy nezapadá

Ať už budete pozorovat večerní Saturn, nebo ranní Venuši, můžete mimo jiné upřít pozornost třeba do Kefea. Patří k tzv. cirkumpolárním neboli obtočnovým souhvězdím, která se nacházejí nedaleko severního nebeského pólu a v našich zeměpisných šířkách nikdy nezapadají pod obzor. Jeho nejjasnější stálice přitom na obloze vytvářejí poměrně snadno rozpoznatelný „domeček“.

Pro začátek se zkuste zaměřit na pohlednou dvojhvězdu Betu Cephei, druhou nejvýraznější členku souhvězdí. I v menších dalekohledech spatříte hlavní modrobílou složku s jasností 3,2 mag, doprovázenou ve vzdálenosti zhruba 13,5″ jiskřivě bílým průvodcem asi s 8 mag. Na další dvojhvězdy pak narazíte, vydáte-li se od základny „domečku“ k jeho vrcholu. Vyžádá si to však víc tmy a větší dalekohled: Přibližně ve středu souhvězdí natrefíte na stálici čtvrté velikosti Ksí Cephei, zahrnující dvě žlutobílé složky s jasnostmi 4,4 a 6,3 mag, mezi nimiž zeje na nebi proluka 8,5″.

Budete-li pak pokračovat směrem ke „střeše“, doputujete ke dvojhvězdě Pí Cephei zhruba se 4 mag. K jejímu spolehlivému rozlišení už ovšem budete potřebovat přístroj s objektivem o průměru alespoň 15 cm. Jasnější žlutou složku se 4,4 mag dělí od slabšího bílého průvodce s 6,8 mag jen 1,1″.

Červenooranžový obr

V říši stálic zůstaneme i u dalšího cíle, tentokrát však půjde o hvězdu proměnnou: Mí Cephei najdete necelých 5° jihovýchodně od Alfy Cephei a v zorném poli dalekohledu pátrejte po výrazně červeno­oranžové hvězdě čtvrté velikosti. Její jedinečný odstín ostře kontrastuje s okolními modrobílými stálicemi a silně zapůsobil i na anglického astronoma Williama Herschela, který ji v roce 1783 překřtil na Granátovou hvězdu.

Cefeus

S průměrem 1 300krát překonávajícím Slunce reprezentuje Mí Cephei jeden z největších známých objektů svého druhu. Právem se tudíž řadí mezi tzv. červené veleobry, přičemž její mimořádná svítivost odpovídá možná i 300 000násobku té sluneční – a v takovém případě se na ni díváme ze vzdálenosti snad až šesti tisíc světelných let. Každopádně patří k nejodlehlejším stálicím, které ještě spatříme bez dalekohledu. A jak už zaznělo, jde o hvězdu proměnnou, konkrétně o cefeidu (viz Pulzující giganti), jejíž jasnost víceméně nepravidelně kolísá mezi 3,4 a 5,1 mag.

Další cefeidu pak představuje nažloutlá Delta Cephei, měnící jasnost v rozpětí 3,5–4,4 mag. Jako jedné z prvních proměnných hvězd si jí roku 1784 povšiml mladičký anglický astronom John Goodricke. Z hlediska pozorování je rovněž podstatné, že ji ve vzdálenosti 41″ provází o něco slabší souputník s jasností 6,3 mag, tudíž ji můžeme také zařadit do výčtu dvojhvězd „krále Kefea“.

Sáhněte po dalekohledu

V těsném sousedství Granátové hvězdy, zhruba 1,5° směrem na jihozápad, leží otevřená hvězdokupa IC 1396 s jasností 4 mag. Nepravidelný tvar a nízká koncentrace stálic na ploše okolo 1° z ní však dělají objekt vhodný spíš pro triedry s malým zvětšením a velkým zorným polem. Ještě hůř je pak postřehnutelná slaboučká emisní mlhovina na jejím pozadí, která již vyžaduje dalekohled s objektivem o průměru alespoň 10 cm, velmi temné nebe, a ideálně také speciální mlhovinový filtr, aby se jemné kontury zářícího plynu mírně zvýraznily.

Kefeus je na nápadnější objekty vzdáleného vesmíru docela skoupý a mimo jiné nezahrnuje ani jednu položku Messierova katalogu. Pokud se ovšem nehodláte „vzdát bez boje“, zkuste vyhledat třeba otevřenou hvězdokupu NGC 6939 s jasností 8 mag a úhlovým průměrem 10′ nebo ještě o magnitudu slabší a podobně velkou spirální galaxii NGC 6946. Obě se rozkládají asi 2° jihozápadně od Éty Cephei a dělí je pouze 39′, přičemž hvězdný ostrov leží o něco víc na sever. NGC 6939 obsahuje dva nápadnější řetízky stálic, uspořádané do širokého písmene V, zatímco galaxie vypadá jako okrouhlá difuzní skvrnka, z níž vybíhají do stran málo zřetelná zjasnění – náznak spirálních ramen.

Pulzující giganti

Cefeidy představují tzv. pulzující proměnné hvězdy a změny jasnosti u nich souvisejí se změnou průměru: Opakovaně se totiž nafukují a zase smršťují. Zmíněný pravidelný proces pohání nahromaděné teplo z vnitřních částí stálice v její vnější obálce. Při rozpínání se povrch hvězdy zahřívá a její jasnost po určitou dobu roste. Poté však následuje opětovné smrštění, doprovázené poklesem jasu.

Východy a západy Slunce

DatumVýchodZápad
1. září6 h 07 min19 h 27 min
15. září6 h 27 min18 h 57 min
30. září6 h 49 min18 h 25 min

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Lva, 23. září ve 8:50 SELČ vstoupí do znamení Vah; nastává podzimní rovnodennost a začíná astronomický podzim

Fáze, východy a západy Měsíce

FázeDatumVýchodZápad
Poslední čtvrt7. září22 h 50 min15 h 35 min
Nov15. září6 h 29 min19 h 21 min
První čtvrt22. září14 h 58 min22 h 05 min
Úplněk29. září18 h 42 min6 h 25 min

Planety na noční obloze

  • Merkur – viditelný ve druhé polovině září ráno nízko nad východem
  • Venuše – viditelná ráno nad východem
  • Mars – nepozorovatelný
  • Jupiter – viditelný téměř celou noc kromě večera
  • Saturn – viditelný celou noc
  • Uran – viditelný téměř celou noc kromě večera
  • Neptun – viditelný celou noc

Zajímavé úkazy v září 2023

  • 4. září – setkání ubývajícího Měsíce a Jupitera na noční obloze; nejblíž si budou ve večerních hodinách v okamžiku východu nad obzor, kdy je bude dělit asi 2,5°
  • 6. září – Měsíc poblíž Plejád z Býka na nočním nebi (2°), nedaleko pozorovatelný i Aldebaran z Býka
  • 10. září – úzký srpek Měsíce poblíž Polluxe z Blíženců na ranní obloze
  • 11. a 12. září – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Venuše na ranním nebi nízko nad východem; 11. 9. asi 13°, 12. 9. zhruba 11°
  • 19. září – Neptun v opozici se Sluncem
  • 19. září – Venuše dosáhne podruhé v letošním roce maximální jasnosti, −4,5 mag
  • 20. a 21. září – měsíční srpek poblíž Antara ze Štíra na podvečerní obloze nízko nad jihozápadem
  • 22. září – Merkur v největší západní elongaci, 18° od Slunce
  • 26. září – setkání dorůstajícího Měsíce a Saturnu na nočním nebi; nejblíž si budou ráno 27. 9. nad jihozápadem v okamžiku jejich západu za obzor, kdy je bude dělit asi 3,5°

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno


Další články v sekci