Černé díry na nás vykukují z rovnic Einsteinovy teorie obecné relativity, a přesto jsou tajuplné, extrémní, a možná i strašidelné. Asi jen málokdo by si přál, aby se nám někde za humny zhroutila gigantická hvězda, v jejíchž vnitřnostech by vznikla černá díra hvězdné velikosti. Podle toho, co víme, by nešlo o právě příjemného souseda. Ve vesmíru však existují i černé díry, ve srovnání s nimiž představuje zhroucená hvězda naprosto titěrnou gravitační anomálii. A jejich název to jasně dokládá. Řeč je o supermasivních černých dírách. Nevíme o nich mnoho, ale jsou naprosto… fascinující. 

Impozantní giganti

Supermasivní černé díry jsou vážně impozantní. Nelze je sice pozorovat přímo a jejich rozměry nepatří ve vesmírné lize k nijak omračujícím, ovšem jejich hmotnost stojí za to – jedná se o statisíce, miliony, a někdy i miliardy Sluncí. V porovnání s černými dírami hvězdných velikostí vykazují překvapivě nízkou hustotu, pokud za hustotu považujeme jejich hmotu vydělenou objemem uvnitř Schwarzschildova poloměru, tedy poloměru nerotující černé díry. Supermasivní černé díry mají v takovém případě nižší hustotu než voda.

Dále je zajímavé, že slapové síly na horizontu událostí supermasivní černé díry jsou kupodivu mnohem slabší než u černé díry hvězdné velikosti. Ve skutečnosti by prý průzkumník na horizontu supermasivní černé díry o hmotnosti deseti milionů Sluncí pociťoval zhruba totéž jako na povrchu Země. Slapové síly by ho rozervaly až hluboko v nitru vesmírného obra. 

Jak zvážit černou díru?

Pravdou zůstává, že pokud jde o samotnou jejich hmotu, víme o zmíněných objektech jen velmi málo. Zatím jsme složitě odhadli hmotnost pouhých několika desítek supermasivních černých děr. Potíž tkví hlavně v tom, že se nacházejí poměrně daleko. Donedávna jsme je „vážili“ pozorováním pohybu okolních hvězd, případně ionizovaného plynu. Zmíněná metoda nejlépe funguje v eliptických a čočkových galaxiích a také u velmi vzácných objektů s přirozeným, astrofyzikálním maserem (masery zesilují mikrovlny pomocí stimulované emise záření).

Tim Davis a jeho kolegové nedávno navrhli, jak by bylo možné elegantně zjistit hmotnost mnohem většího počtu supermasivních černých děr z okolních galaxií za výrazně kratší dobu. Trik spočívá ve sledování pohybu oxidu uhelnatého v oblacích vodíku. Vědci dokázali odvodit hmotnost gigantických objektů z hybnosti obíhajícího plynu. Názorně to předvedli na supermasivní černé díře, jejíž přítomnost předpokládáme v útrobách oblíbené a relativně blízké čočkové galaxie NGC 4526 ze souhvězdí Panny ve vzdálenosti asi 55 milionů světelných let. Její hmotnost astrofyzici nakonec odhadli přibližně na 450 milionů Sluncí. Davisovu metodu lze použít i pro spirální galaxie; umožňuje změřit supermasivní černé díry v galaxiích s významným množstvím galaktického plynu, do vzdálenosti zhruba 250 milionů světelných let.

Rentgenové spektrum a rotace 

V případě horkokrevných supermasivních černých děr v nitru aktivních galaxií můžeme jejich vlastnosti odvozovat z emisí rentgenového záření. Guido Risaliti a jeho tým nedávno s pomocí moderních observatoří NuSTAR (NASA) a XMM-Newton (ESA) získali velmi kvalitní rentgenová spektra záření z centra oslnivě aktivní spirální galaxie s příčkou NGC 1365 ze souhvězdí Pece, vzdálené asi 56 milionů světelných let. 

Supermasivní černé díry obklopuje akreční disk hmoty, která kolem giganta rotuje zběsilou rychlostí. Z Einsteinových teorií vyplývá, že čím rychleji černá díra rotuje, tím těsněji ji její akreční disk obtáčí. A čím blíž k černé díře se akreční disk nachází, tím více gravitace ohýbá rentgenové záření, jež obří objekt vyzařuje do okolního vesmíru. Risalitiho tým použil získaná rentgenová spektra k vůbec prvnímu určení rychlosti zmíněné rotace. Dospěli k závěru, že dotyčná supermasivní černá díra o hmotnosti kolem dvou milionů Sluncí se pohybuje tak rychle, jak jí to jen Einsteinovy rovnice dovolí – tedy téměř rychlostí světla.

Vesmírní rekordmani

Jednoznačné doklady vyplývající z pohybu hvězd a galaktického plynu máme sice jen o hrstce supermasivních černých děr, postupně však vychází najevo, že se nacházejí v nitru prakticky každé galaxie a zásadním způsobem ji ovlivňují. Svou zdrcující gravitací ji v podstatě drží pohromadě. Zdá se, že černý gigant obvykle odpovídá asi 1 ‰ hmotnosti galaxie, v níž sídlí. Najdou se ovšem i extrémní případy: Ve skromném souhvězdí Rysa se ve vzdálenosti 12 miliard světelných let vyjímá neuvěřitelná eliptická galaxie APM 08279+5255, jež má mimo jiné ve svém středu supermasivní černou díru o hmotnosti 23 miliard Sluncí, která se většinou považuje za nejhmotnější známý objekt svého druhu ve vesmíru.

V poměrně malé čočkové galaxii NGC 1277 vzdálené 220 milionů světelných let odhalili astronomové v roce 2012 supermasivní černou díru o hmotnosti 17 miliard Sluncí, což odpovídalo 14 % veškeré hmoty galaxie. Nicméně se zřejmě jednalo omyl – zmíněný objekt dosahuje „pouze“ třetinové hmotnosti, přesto jde samozřejmě o omračující hodnotu. Na druhé místo se tak řadí supermasivní černá díra v nitru eliptické galaxie NGC 4889 ze souhvězdí Vlasy Bereniky ve vzdálenosti 300 milionů světelných let. Její hmota se nejčastěji odhaduje na 21 miliard Sluncí, a někdy i na výstředních 37 miliard. Mimořádná je rovněž supermasivní černá díra v centrální galaxii kupy Fénix ve stejnojmenném souhvězdí. Podle našich pozorování totiž nezřízeně roste: zvětšuje se o ekvivalent 60 Sluncí ročně, což vyvolává otázky, kdy se zastaví. 

Naopak asi nejmenší známá supermasivní černá díra se nachází ve vzdálenosti 55 milionů světelných let v galaxii NGC 4178 z kupy v Panně. Jde o poměrně zvláštní spirální galaxii bez galaktické výdutě a vědci se dlouho domnívali, že centrálního giganta postrádá. Rentgenová a rádiová pozorování však v roce 2012 potvrdila, že v jejím nitru přece jen supermasivní černá díra sídlí, pouze dosahuje velmi skromných rozměrů – její hmota odpovídá zhruba 200 tisícům Sluncí. 

Pokračování příště

Křečci chovaní v zajetí se často uchylují ke kanibalismu. Nejde však jen o poruchu vyvolanou stresem z omezeného životního prostoru, protože pojídání svého potomstva se nebrání ani jedinci žijící volně v přírodě. Mezi mnohými takto „postiženými“ druhy figuruje mimo jiné křeček polní, který dokonce patří k silně ohroženým hlodavcům: V jeho případě se vědci původně domnívali, že za úbytkem populace stojí příliš hluboká orba, jež zvířatům ničí obydlí.

TIP: Z francouzských křečků se kvůli kukuřici stávají šílení kanibalové 

Postupně se ovšem do centra pozornosti dostalo také zmíněné patologické jednání, kvůli kterému postižené samice odchovají zhruba jen 5 % mláďat. Potomstvo navíc nesežerou v nějakém záchvatu vzteku, ale usmrtí jej a poté uloží vedle dalších zásob, aby ho zkonzumovaly později. Co je příčinou tak neobvyklého jednání? Překvapivě – nadbytek kukuřice v jídelníčku. 

Zabít kvůli vitaminům

Kukuřice je totiž velmi chudá na bílkoviny, které tělo potřebuje k výrobě dostatečné zásoby niacinu, tedy vitaminu B3. Jeho spotřeba ve zdravém organismu je přitom ze všech vitaminů nejvyšší, hned po kyselině askorbové známější jako vitamin C.

V oblastech, kde odolná a výnosná kukuřice vytlačila ostatní plodiny, neměli zkrátka křečci na výběr a přešli na nejdostupnější zdroj potravy. Zejména samice oslabené březostí ovšem začaly pociťovat nedostatek bílkovin, a vyřešily jej bizarním, avšak nejpříhodnějším způsobem – konzumací vlastních novorozených mláďat. Alespoň krátkodobě se tak vyhnuly plnému rozvoji komplikací souvisejících s nedostatkem niacinu, kdy jim černá jazyk a zahušťuje se krev. Lidé se však podobným způsobem před následky kukuřičné diety chránit nedokázali. 

Řešení hladomoru

V 18. století nastala v Evropě populační exploze, v jejímž důsledku pak došlo k rozsáhlým hladomorům. Na rozdíl od předchozích staletí však byla již společnost dostatečně technologicky vyspělá, aby zabránila vylidnění celých oblastí. Pokud nepočítáme skutečně ničivá hladová léta (jako například rok 1740 v Irsku, kdy bramborová plíseň zlikvidovala úrodu, načež zemřelo 38 % populace), vedl nedostatek potravy spíš k hromadné podvýživě než k umírání. Podobný vývoj můžeme sledovat také v Americe 19. století, kde přirozený přírůstek ještě znásobovali imigranti přicházející z Evropy. 

Prudký populační „boom“ znamenal zvýšenou poptávku po výnosných a odolných plodinách, jako je právě kukuřice. Rostlina se proto stala v mnoha oblastech nekriticky protežovanou a zejména u žen tvořila hlavní a téměř jedinou část jídelníčku. Ještě v generaci našich prababiček totiž platilo, že muž-hospodář dostává to nejlepší, zatímco jeho družka má jídlo druhé jakosti a navíc z něj podstrojuje dětem.

Hrubá kůže

Podobně „šizeným“ ženám a případně velmi chudým mužům tudíž scházel niacin, bez nějž pak v jejich těle správně nefungoval buněčný metabolismus. Následně u nich propukala nemoc zvaná pellagra – spojení slov „pelle“ a „agra“ znamená v překladu „hrubá kůže“. Název odráží jeden z řady klasických symptomů onemocnění, tedy rozšíření zatvrdlé a zjizvené kůže na rukou a v okolí krku. K dalším pak patří nechutenství, průjmy, otok jazyka a především demence, často spojená s agresivitou. Pokud nedojde k úpravě jídelníčku, asi polovina pacientů do čtyř až pěti let od propuknutí choroby zemře. 

Zhoubná nemoc byla natolik rozšířená a děsivá, že zanechala hluboký otisk i v těch nejméně předvídatelných oblastech lidského života. Do značné míry například formovala tvář moderního upíra, kterou nejvíc ovlivnil román Abrahama Stokera Drákula. Porovnáte-li představu o moderním „krvesaji“ se symptomy pellagry, narazíte na celou řadu společných znaků.

Kukuřičná kaše

Když hlavní hrdina románu Jonathan Harker přijíždí do Rumunska, je mu předložen pokrm nazývaný mămăligă. Pod tajuplným názvem se však skrývá obyčejná kukuřičná kaše z mouky a vody. Dieta chudého kraje byla přitom ideální právě pro vznik a rozvoj pellagry. Záhadná nemoc navíc nahrávala pověrčivé a úzce sevřené komunitě, která pevně věřila, že se mrtví vracejí, aby si s živými vyrovnali účty. Pokud tedy někdo zemřel za podivných okolností a krátce nato se začaly stejné symptomy projevovat i u lidí z okolí, měli všichni jasno. Nikoho nenapadlo, že by postižení mohli trpět stejnou nemocí. 

Pellagra pak může vysvětlit i hlavní znak upírů – bílé tesáky, jež tak rádi noří do hrdla svých obětí. Zmíněný Abraham Stoker popsal Drákulu následovně: „Hrabě se usmál, a když se mu horní ret poodhrnul nad dáseň, podivně vynikly dlouhé, ostré jeho psí zuby.“ Podobné signály přitom nacházíme i u lidí trpících pellagrou. Jejich jazyk je totiž tak oteklý, že nemocné nutí mít pootevřená ústa, což zvýrazňuje jejich zuby. Další symptom – rudé a naběhlé rty – je obzvlášť zřetelný v popisu Drákulových nevěst: „Všechny tři měly zářivě bílé zuby, jež leskly se jako perly proti jejich smyslným rtům.“

Vynechaný detail

Drákula se jako každý upír vyhýbá dennímu světlu – sluneční paprsky přitom nedělají dobře ani pacientům s pellagrou. Spojení s nemocí lze nalézt také ve zvláštním zjevu netvora: „Celkově byl nezvykle bled.“ Kromě typických ložisek hrubé hnědé kůže se totiž při chorobě objevuje i zcela opačný fenomén, tj. pokožka jemná, bledá a skoro zářící. Nedostatek opálení je navíc logickým důsledkem nemoci a snahy vyhnout se slunci.

Drákula se dál svému hostovi omlouvá, že s ním nepovečeří, a na ztrátu apetitu, či dokonce neschopnost jíst si stěžují i jeho nešťastné oběti. Pellagru totiž provází rovněž nechutenství. Jiný symptom – průjem – je ovšem natolik bytostně tělesný, že se pro přízračného upíra ani umírající pannu nehodil, a Stoker ho tudíž vynechal.

Hrůza bez důvodu

Kvůli nedostatku niacinu však především degeneruje mozek: Symptomy pellagry zahrnují také panické záchvaty, bezdůvodnou agresi, deprese a nespavost. Vnitřní neklid popisuje Stoker například u nešťastné Lucy Westenrové, kterou Drákula pokouše: „Což nechcete spáti?“ Na což žena odpovídá: „Nikoliv, bojím se.“ Všechny oběti upírů v díle navíc hovoří o nervozitě, vidinách, předtuchách a neopodstatněné hrůze.

TIP: Pravda o skutečném Draculovi: Krutý sadista i spravedlivý vzdělanec

Pellagra samozřejmě nebyla jediným důvodem vzniku obrovského mýtu kolem hraběte Drákuly. S vampyrismem se spojovala celá řada nemocí – mimo jiné tuberkulóza, anémie, porfyrie, sněť či vzteklina. Samotné slovo „nosferatu“ (z názvu legendárního německého filmu z roku 1922, který Stokerův příběh převedl na plátno) navíc pochází z řeckého „nosoforus“, což volně přeloženo znamená „nositel moru“ – a jako mor se v minulosti označovalo téměř cokoliv, včetně špatné nálady.

Na jednoduché lékařské vysvětlení má také víra v upíry příliš mnoho mystických rozměrů. Neexistuje důvod, proč by nemocné pellagrou mělo jakkoliv ovlivnit stříbro, svěcená voda či česnek. Choroba tedy rozhodně nepředstavovala jediný vliv, pod kterým se vampýrský mýtus formoval – stala se však prvkem zcela zásadním. 

V letech 1815–1821 se stal ve Vídni velkou módou dětský balet. Při vší chvále se však na adresu baletu ozvaly i kritické hlasy. Především vadilo, že se pozornost diváků soustřeďovala na dívky předpubertálního a pubertálního věku. Činnost dětského baletu nakonec ukončil císařský zákaz.

Utajovaný skandál

Jedním z nejhorlivějších návštěvníků tohoto baletu byl kníže Alois Václav Kounic (1774–1848). Tento vnuk slavného kancléře Václava Antonína z Kounic byl černou ovcí rodiny. Žil v přepychu a bez společenských ambicí. Po necelé dva roky sice zastával funkci rakouského vyslance u Svatého stolce v Římě, roku 1819 byl ale odkud pro nepřístojné chování odvolán. 

Večer 6. července 1822 byl kníže ve svém vídeňském domě zatčen. Policie sledovala chování knížete už delší dobu, ale dala si na čas než zasáhla. Šlo přece jen o vysoce postavenou osobu, která se těšila ochraně dvora. S Kounicovým zatčením však všechny ohledy padly.

Při vyšetřování, které probíhalo v utajení od června do září 1822, vypovídaly desítky dívek, vesměs ve věku 13–17 let. Mluvily o sexuálních praktikách knížete a velmi podrobně popisovaly, jak byly vystavovány psychickému tlaku a rafinovaně „zbavovány panenství“. Dělo se tak s pomocí kuplířek a často se souhlasem rodičů dívek, kteří byli k zděšení soudců ochotni za peníze vycházet vstříc knížecím choutkám.

Císařův rozsudek

Vzhledem k delikátnosti případu i s ohledem na rodinu knížete (byl ženat a měl tři dcery) císař naléhal na ukončení vyšetřování. Dvorním dekretem z 27. září 1822 nařídil, aby byl provinilec propuštěn z vazby, podřízen přísnému policejnímu dohledu a vypovězen z Vídně na své moravské statky.

Protože podle hlášení brněnského policejního ředitelství kníže ve svých sexuálních praktikách pokračoval i zde, byl na něj vyvinut tlak, aby opustil území monarchie. Odešel do Paříže, kde zemřel v zapomnění roku 1848. Po jeho smrti přešlo kounicovské dědictví na českou hraběcí linii rodu.    

Třebaže ve střední a východní Evropě procesy s ďáblovými spiklenci právě vrcholily, celkově přinesla druhá polovina 17. století již opatrnější nakládání s kriminálním deliktem čarodějnictví. Nezanedbatelný podíl na tom měl nový myšlenkový proud – osvícenství.

Osvícenci za lidskou důstojnost

Francouzský osvícenec Voltaire nebo italský filozof a ekonom Cesare Beccaria viděli v 18. století roli státu ve výchově a vzdělávání obyvatel. Přílišné uplatňování trestu smrti prohlašovali za známku slabosti státu, a Beccaria absolutní trest nakonec odmítl zcela. Jedním hlasem spolu s průkopníky z předchozího století Weyerem, Friedrichem von Spee či Loosem odsoudili také útrpný výslech jako nepřijatelnou, a dokonce trestuhodnou formu nakládání s vyšetřovaným.

Chorvaté ve středověku ztratili samostatnost a na dlouhá staletí se museli smířit se životem v rámci větších státních celků. Své šance se chopili v roce 1941, kdy se rozpadla Jugoslávie. Nezávislý stát Chorvatsko však byl nezávislý jen podle jména. Šlo o loutkový útvar se všemi neduhy s tím spojenými, včetně válečných zločinů, koncentračních táborů, masových vražd a etnických čistek. Zde na snímku hlava Nezávislého chorvatského státu Ante Pavelić během vojenské přehlídky v Karlovaci v roce 1941. Nahoře vidíme státní znak.

Svět přirozených satelitů ve Sluneční soustavě je neuvěřitelně pestrý. Náš Měsíc představuje kamenné těleso v hydrostatické rovnováze (je tedy přibližně kulatý); kolem velkých planet krouží jak ledové objekty v hydrostatické rovnováze, tak různá neforemná skaliska obsahující nejen pevné sloučeniny, ale i příměsi zmrzlých těkavých látek. 

TIP: Až polovina vody v oceánech může být starší než Slunce

Ledové měsíce jsou obzvlášť zajímavé: Jejich vnitřní stavba totiž v principu umožňuje výskyt tekuté vody, pokud by se v blízkosti nacházel dostatečně intenzivní a stabilní zdroj tepla, který by ledové vrstvy tavil. A tekutou vodu dnes vnímáme jako podmínku číslo jedna pro existenci života podobného tomu pozemskému. Nic by tedy teoreticky nebránilo, aby se ve vodních vrstvách ledových měsíců vyvinula pestrá biosféra. Zbývá jen zmíněný zdroj tepla. 

V blízkosti velkých planet je slibným kandidátem slapové pnutí: Neustálé deformace povrchu vedou k horninovému tření, jež se projevuje mimo jiné uvolňováním velkého množství tepla. Slapy samy o sobě však mají samotlumicí potenciál, časem by tedy vymizely. Jiná situace nastává, je-li ledový měsíc udržován v nerovnovážném stavu například gravitačním působením dalších těles, ideálně těch v orbitální rezonanci. A to je přesně případ některých měsíců Jupitera a Saturnu. Nadějně se tedy – pokud jde o existenci podpovrchového oceánu – v současné době jeví především Jupiterovi souputníci Europa, Ganymed a Kallisto a Saturnovi průvodci Enceladus a Titan.

Hýl mexický (Haemorhous mexicanus) pochází z pouštních oblastí Severní Ameriky. Vyskytuje se v městských a venkovských oblastech v Mexiku, stejně jako USA. Nejméně od první poloviny minulého století ale hýlové obývají i velkáměsta jako je New York nebo Phoenix.

TIP: Evoluce ve městech: Ještěrky se mění, aby přežily v městské džungli

Badatelé se rozhodli porovnat chování těchto hýlů s těmi, kteří stále žijí ve svých původních domovinách. Polovina ptáků pocházela z venkovské oblasti a druhá polovina z Phoenixu, jednoho z největších měst Arizony.

Experimenty mimo jiné ukázaly, že pokud jsou městští ptáci vystaveni stresu z lidské přítomnosti, dokážou lépe reagovat a řešit problémy. Podle vědců to neznamená, že by venkovští výlové byli hloupější, hůře ale zvládají nové a stresující zážitky.

Pekingský komplex Chrám nebes plánuje přejít z obyčejného toaletního papíru na dvouvrstvý: Ještě než ovšem návštěvníky zahrne „luxusem“, hodlá zatočit se zloději. Inventura zásob totiž ukázala, že se z tamních toalet ztratí až třicet rolí papíru denně, a změna by se tudíž prodražila.

TIP: Dopadení kalhotkového lupiče: Číňan doma skladoval 10 tisíc kusů dámského prádla

Vedení proto záchody opatřilo neméně drahými přístroji, které zkoumají obličeje návštěvníků a každé tváři přidělí přesně odměřené množství hygienické pomůcky – zhruba 60 cm.

Novinka samozřejmě vyvolala pobouření: Nejvíc zaznívá názor, že poskytnutý papír nestačí. Daleko palčivější je ovšem obava, že by režim mohl skenování obličejů zneužít při boji s disidenty – obzvlášť v případě, že by se zařízení osvědčilo a rozšířilo.

Mezinárodnímu týmu astronomů se podařilo objevit novou exoplanetu pomocí přístroje HARPS pracujícího na observatoři La Silla s přispěním dalších dalekohledů po celém světě. Planeta obíhá v obyvatelné zóně kolem slabé hvězdy s katalogovým označením LHS 1140. Jedná se o těleso větší a hmotnější než Země, které si pravděpodobně uchovalo většinu své atmosféry. Planeta navíc přechází při pozorování ze Země přes disk své mateřské hvězdy, a to z ní dělá jeden z nejslibnějších cílů pro budoucí výzkum planetárních atmosfér.

Super země ze souhvězdí Velryby

Nově objevená extrasolární planeta typu super země nese označení LHS 1140b. Obíhá v obyvatelné zóně kolem slabého červeného trpaslíka LHS 1140, který na pozemské obloze leží v souhvězdí Velryby.

Červení trpaslíci jsou hvězdy mnohem menší a výrazně chladnější než Slunce. Proto planeta LHS 1140b dostává jen asi poloviční množství energie ve srovnání se Zemí, přestože obíhá kolem své hvězdy desetkrát blíže než Země kolem Slunce.

Planeta se pohybuje téměř středem obyvatelné zóny kolem své hvězdy a ze Země pozorujeme její dráhu prakticky zboku. Každých 25 dní tak můžeme spatřit přechod planety přes disk hvězdy, při kterém odstíní část jejího záření.

„Je to nejzajímavější exoplaneta, jakou jsem viděl za posledních deset let,“ říká vedoucí autor práce Jason Dittmann z astrofyzikální ústavu v Bostonu. „Že by se nám podařilo objevit lepší cíl pro jeden z nejobtížnějších úkolů současné vědy – pátrání po důkazech existence života mimo Zemi – jsme nemohli ani doufat.“

Kamenná a možná i s vodou

Pro existenci života jaký známe, musí planeta mít atmosféru a na povrchu kapalnou vodu. Je známo, že když jsou hvězdy typu červený trpaslík mladé, vydávají značné množství záření, které může být pro atmosféry obíhajících planet zničující. Značná velikost planety však v tomto případě nabízí možnost, že těleso mohlo mít plně roztavený povrch po miliony let. Žhnoucí láva tak mohla obohacovat atmosféru o vodní páru ještě dlouho poté, co se mateřská hvězda zklidnila do současné relativně klidné zářivé fáze, a nakonec zaplavit planetu kapalnou vodou.

Objekt se podařilo objevit v rámci projektu MEarth, jehož dalekohledy detekovaly první charakteristické poklesy jasnosti hvězdy při přechodu exoplanety přes její disk. Pomocí přístroje HARPS (High Accuracy Radial velocity Planet Searcher) byla provedena důležitá následná pozorování, která potvrdila přítomnost planety typu super země. HARPS rovněž zpřesnil periodu oběhu tělesa a umožnil tak odvodit jeho hmotnost a hustotu.

TIP: V obyvatelné zóně Proximy Centauri vědci objevili kamennou planetu

Astronomové odhadují, že planeta je alespoň 5 miliard let stará. Rovněž se jim podařilo odvodit, že její průměr je téměř 18 tisíc kilometrů – je tedy asi 1,4× větší než Země. Při 7× vyšší hmotnosti než Země a mnohem vyšší hustotě se pravděpodobně jedná o kamennou exoplanetu s hustým železným jádrem.

Tato super-Země by mohla být prozatím nejlepším kandidátem na budoucí průzkum a detailní charakteristiku atmosféry, pokud nějakou má. Dvojice evropských členů výzkumného týmu Xavier Delfosse a Xavier Bonfils k tomu dodává: „Mohlo by se nakonec ukázat, že systém hvězdy LHS 1140 bude z pohledu budoucího výzkumu exoplanet v obyvatelné zóně ještě mnohem důležitějším cílem než Proxima b nebo TRAPPIST-1.“

Mluvčí FBI Jillian Stickelsová vysvětlila, že 27 opětovně zveřejněných snímků bylo vystaveno na webu v roce 2011, tedy deset let po útoku, ale kvůli technickým problémům fotky z portálu zmizely. Nyní byly znovu zpřístupněny pro veřejnost poté, co FBI byla upozorněna na to, že na webu již nebyly dostupné. Na snímcích jsou vidět trosky letadla, poškozená budova Pentagonu a příslušníci FBI při vyšetřování.

TIP: 11. září: Datum, které změnilo svět

Útok na Pentagon se stal 11. září 2001, což bylo shodou okolností 60. výročí stavby sídla ministerstva obrany, jedním z terčů teroristických útoků unesenými letadly, při nichž byly zničeny mrakodrapy Světového obchodního střediska v New Yorku. V Pentagonu tehdy zahynulo 189 lidí - 64 na palubě letadla včetně pěti únosců a 125 uvnitř budovy.