24. října 1998 odstartovala z Mysu Canaveral s pomocí nosné rakety Delta 7326 sonda Deep Space 1. Jednalo se o první sondu, která byla zařazena do programu New Millenium. Jejím hlavním cílem byl výzkum nových technologií a procesů - především iontového motoru a autonomních řídících systémů. Zkoumala planetku (9969) Braille a také kometu 19P/Borrelly.

Magion 1 (název vznikl spojením slov MAGnetosféra a IONosféra) byl vypuštěn 24. října 1978 ze sovětského arktického kosmodromu Pleseck nosnou raketou Kosmos-3M. Do vesmíru zamířil společně s mateřskou družicí Interkosmos-18. Československo se tak stalo třináctým státem s vlastní družicí.

Současné měření ze dvou různých satelitů (tedy Magionu a Interkosmu 18) vytvářelo prostorový model prostředí ve stejném časovém intervalu, což byla v té době naprostá novinka.

TIP: České stopy ve vesmíru: Nejen Vladimír Remek a program Interkosmos

Sonda zanikla po necelých třech letech provozu 10. září 1981 řízeným sestupem do atmosféry, kde shořela. Po ní následovaly další družice téhož jména, ale jiné konstrukce. Byly větší a těžší, avšak cíl zkoumání zůstal stejný. Poslední sonda Magion 5 poslala vědecká data ještě v červenci 2002. Kromě prvního Magionu obíhají dosud zbylé sondy (samozřejmě již nefunkční) Zemi a jejich definitivní zánik je otázkou let či desetiletí.

České země se nejdříve potýkaly pouze s neblahými následky revolučních a napoleonských válek. Doplácely na ně vysokými daněmi, odvody rekrutů, epidemiemi a hospodářským úpadkem. Jakmile válčící armády překročily hranici našich zemí, byly průvodní jevy války pro místní lidi ještě citelnější.

Napoleonovi muži

K prvnímu kontaktu našich předků s Napoleonovou císařskou armádou došlo na konci roku 1805. Za 3. koaliční války proti Francii překvapil císař Napoleon své protivníky rychlým tažením do Německa, během něhož porazil rakouskou armádu u Ulmu a 13. listopadu obsadil bez boje Vídeň. Zbytky rakouské armády spolu s jejími ruskými spojenci ustoupily k severu, na Moravu. Tady došlo 2. prosince 1805 k velké bitvě u Slavkova, ve které byla spojená rusko-rakouská armáda poražena. Vítězní Francouzi obsadili jižní Moravu a část jihovýchodních Čech.

Od prvních chvil průchodu válčících armád se datují nářky venkovského i městského obyvatelstva na přítomnost vojsk. Nejvíce je trápily kontribuce ukládané francouzskými okupačními úřady. Francouzi se všude dožadovali finančních dávek, proviantu i píce pro koně a na mnoha místech docházelo k rabování. Majitelé domů, ve kterých byli ubytováni francouzští vojáci, se museli starat o jejich obživu. Brněnský měšťan Kajetán Unterweeger tehdy zapsal: „Měl jsem už dost stálého vaření, krmení a obstarávání vína pro svou domácí garnisonu a také jsem to už nemohl vydržet. Dne 21. listopadu, kdy mi zase bylo přiděleno deset mužů k ubytování, jsem si všiml, že ti lidé raději berou peníze, neboť přijali na zaopatření 10 zlatých. Tak jsem hleděl se svými hosty uzavřít dohodu, a to tím spíš, že nastal nedostatek masa, chleba a zeleniny ..“

Ve Ždánicích osvědčili francouzští dragouni smysl pro „sociální spravedlnost“. Vrhli se zde nejdříve na panské víno, pak na farářovo, potom vypili víno úředníků, ale nakonec pili stejně odevšad. Mnohem více stížností ovšem nacházíme v místních kronikách na řádění spojenecké ruské armády. Při špatné organizaci zásobování se Rusové vrhali na všechno, čeho se jim nedostávalo, a často bezohledně ničili nábytek a domácí zařízení. Plýtvali s ukořistěnými potravinami, zatímco o kus dál padaly jejich jednotky hladem a vyčerpáním.

Jak vůbec Masaryk postupoval jako vědec? Snesla by jeho vědecká práce dnešní měřítka? Podle profesora Havelky je to velmi složitá otázka.

Průkopník sociologie

Masarykovy metody odpovídaly dobovým standardům a v určitém smyslu je dokonce předbíhal. To například dokládá jeho spis Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty publikovaná roku 1881 v němčině. Z dnešního hlediska však byly Masarykovy metody poněkud problematické. Vycházel ze zásad takzvané morální statistiky, která sbírala data o problémech sociálního života jako je prostituce, alkoholismus nebo třeba právě sebevražednost. Problematičnost této metody spočívala v tom, že si Masaryk a jiní nepoložili otázku, v čem jsou tyto sběry dat nesouměřitelné. Přesto je Sebevražda Masarykův nejvýznamnější vědecký spis a že v ní vykročil k velmi modernímu a zajímavému pojetí. Svědčí o tom i fakt, že se na tuto knihu odvolával i jeden ze zakladatelů moderní sociologie Émile Durkheim, který tvrdil, že na Masaryka v určitém smyslu navazuje.

V Praze, kam přišel v roce 1882 z Vídně, měl Masaryk jako vědec problémy. Z evropského vědeckého světa přišel do značně provinciálního prostředí a jeho kolegové brali jeho podněty spíše jako poučování než jako výzvy k diskuzi. To se pak projevilo i během sporu o smysl českých dějin. Hlavní Pekařova námitka byla, že Masaryk není nejen historikem, ale vlastně ani vědcem. Skrývala se za tím nedůvěra k teoretickým konceptům, jednoduše řečeno k tomu, že věda nezačíná zjišťováním faktů, ale zjišťováním problému, na která pak hledáme odpověď. Masaryk se domníval, že při vývoj společnosti (či přímo pokroku) je širší problém, který nelze vysvětlit jen časovou následností událostí, jak to nabízí historie.

Vyprávět by o tom mohla rodina Barnettových z amerického Texasu, jejíž příbytek zamořily jedovaté zmije, známé také jako ploskolebci. Za víkend jich prý manželé v domě odchytí až třicet. Samotný počet nezvaných hostů však není na této „invazi“ nejděsivější.

Ploskolebci jsou totiž noční hadi: přes den se tedy v budově mistrně skrývají, ale po západu slunce vyrážejí na lov. Barnettovi, kteří se logicky bojí o život, přivolali na pomoc odborníka na odchyt. Dočkali se ovšem pouze konstatování, že jakmile se jednou ploskolebci rozhodnou dům zabrat, nikdo s nimi nic nepořídí. Rodinu tak nejspíš čeká nedobrovolné stěhování.

Česko patří v rámci Evropské unie k zemím s větším počtem obézních lidí. Podle nové statistiky úřadu Eurostat bylo v roce 2014 v ČR obézních 19,3 procenta dospělých, přičemž unijní průměr byl 15,9 procenta. Hůře než Češi na tom byli podle poslední statistiky Eurostatu v rámci osmadvacítky jen Britové, Estonci, Maďaři, Litevci a Malťané.

Naopak nejméně obézních lidí starších 18 let na základě výsledků měření indexu tělesné hmotnosti (BMI) statistický úřad EU zjistil v Rumunsku. Pod celoevropským průměrem skončili také Italové, Nizozemci, Belgičané, Švédi, Kypřané, Rakušané, Bulhaři, Dánové, Francouzi a obyvatelé Lucemburska.

Zpráva Eurostat také uvádí, že obezitou trpí každý šestý obyvatel EU, a to ve zhruba stejné míře ženy i muži. Rozdíl je naopak podle věkových kategorií. Evropanů ve věku od 18 až 24 let je obézních 5,7 procenta, zatímco ve věku 45 až 64 let je to 19,6 procenta. U lidí nad 75 let obézních zase ubývá.

TIP: Jak se bojuje s obezitou v Turecku: Do výtahu jen s povolením

Z výzkumu vyplývá, že obezita je ve všech členských státech EU menší u lidí s vyšším vzděláním. Například v Česku v roce 2014 podle Eurostatu bylo obézních 22,6 procenta lidí ze základním vzděláním, 20,6 procenta se středoškolským a 12,5 procenta obyvatel s vysokoškolským vzděláním. Evropský průměr je mírně lepší - nadváhou trpí 19,9 % lidí se základním vzděláním, 16 % středoškoláků a 11,5 % vysokoškoláků.

Projekt jménem HI4PI zahrnuje více než 1 milion pozorování oblohy a vynesení přibližně 10 miliard datových bodů. Nebylo to ale vůbec jednoduché. Vodík sice je nejhojnějším prvkem ve vesmíru, zároveň je ale detekovatelný pouze prostřednictvím rádiových vln. Problém je v tom, že taková pozorování narušuje rádiový provoz pozemských zařízení.

Benjamin Winkel z německého Max Planck Institute for Radio Astronomy a jeho kolegové museli ze získaných dat odfiltrovat šum způsobený lidskými technologiemi, jako jsou mobilní telefony, telekomunikace nebo vojenské radary.

TIP: Vědci rozluštili tajemství obří kosmické kaňky z dalekého vesmíru

Jejich úsilím vznikla mapa, která v Mléčné dráze zobrazuje struktury tvořené neutrálním vodíkem. Barvy zobrazeného vodíku ukazují pohyb vodíku – buď směrem k nám anebo od nás. Data, z nichž je tato mapa vytvořena, budou veřejná a volně k dispozici.

Jak se zdá, potkani jsou na čokoládu. A když ji chtějí, tak mohou dělat podivuhodné věci. Krásně se při tom ukazuje jejich inteligence. Vědci teď poprvé zaznamenali na video, jak potkani používají nástroje s háky, aby se dostali k vytouženým čokoládovým cereáliím.

Potkani se během experimentu velmi rychle naučili používat správný typ nástrojů, s nimiž mohli získat pamlsek. Je to první zdokumentovaný důkaz o tom, že i potkani dovedou používat nástroje.

TIP: Papoušci vazové milují vápník a používají nástroje, aby ho získali

Vstupují tím do klubu, který je stále početnější. Kromě celé řady primátů nástroje používají ještě například vrány, papoušci, krododýli a dokonce i některé ryby.

Největším problémem větrné energetiky je jednoduše bezvětří. Když nefouká, tak větrné turbíny nevyrobí vůbec nic. Společnosti Max Bögl Wind AG a GE Renewable Energy nabízejí jako řešení kombinaci energie větru a vody. V roce 2018 chtějí spustit první větrnou hydroelektrárnu na světě.

Inovativní elektrárna bude dodávat elektřinu i během bezvětří. Součástí elektrárny budou doposud nejvyšší větrné turbíny na světě o výšce téměř 180 metrů.

TIP: Japonský inženýr navrhl větrnou turbínu pro získávání energie z tajfunu

Tato větrná elektrárna ale bude zároveň fungovat i jako přečerpávací vodní elektrárna. Vzhledem ke svému umístění na kopci z nich poteče voda směrem dolů, přičemž bude vyrábět elektrický proud. Vodu pak zase elektrárna přečerpá zpátky s využitím levné energie.

Málokteré kamenné hříčky přírody se odedávna těší takové pozornosti jako viklany – oblé bloky nebo balvany, spočívající na skalním podkladu jen malou ploškou. V pouštích je těchto útvarů zřejmě nejvíce, což je logický důsledek erozivní činnosti větru, který unáší zrnka písku a obrušuje jimi úpatí skal. Některé viklany se dají větší či menší silou rozkývat a v cestopisných reportážích, líčících vydatné pouštní bouře, byly dokonce popisovány kameny rozkývané poryvem větru.

Chráněné kameny z pekla

Několik zajímavých viklanů najdete i na území naší vlasti a blízko za státní hranicí. A protože zpravidla jde o útvary svým vzhledem neobvyklé až bizarní, není divu, že se k jejich vzniku nebo minulosti vztahují lidové pověsti. Většina z nich vypráví o nadpřirozeném původu a běžně se proto setkáte s jejich „pekelným“ pojmenováním – Čertova kolébka, Ďáblova kazatelna, Čertovo břemeno aj.

Vznik a původ našich viklanů je přitom samozřejmě mnohem prozaičtější. Vesměs jde o přírodní výtvory, modelované dlouhodobými zvětrávacími procesy, kdy balvany představují odolnější jádra horniny, která se na zemském povrchu objevila až po odnosu okolních zvětralin. Platí to i pro většinu našich žulových viklanů, z nichž mnohé byly právem vyhlášeny za chráněné přírodní památky.

Husův, nebo čertův?

Mezi chráněné útvary patří i jeden z nejdokonaleji vyvinutých viklanů na území naší vlasti, známý pod názvem Husova kazatelna. Tento asi pět metrů dlouhý a okolo tří metrů široký i vysoký balvan vystupuje na zalesněném návrší při silnici z Petrovic do Sedlčan a připomíná obří kolébku. Ještě počátkem minulého století prý býval mnohem méně stabilní a údajně se v něm s oblibou houpávaly děti. Vrcholek viklanu je snížen mísovitou prohlubní, která rovněž dráždila fantazii našich předků, ale stejně tak jako celý útvar je výsledkem postupného zvětrávání žuly. Podle pověsti na tomto kdysi odlesněném skalisku kázal mistr Jan Hus cestou na Kozí Hrádek. Ovšem Husovi odpůrci to viděli jinak a podivný kámen označili jako Čertovu kazatelnu.

TIP: Skalní útvary Česka aneb Hřiby, které se do košíku nevejdou

S přimhouřením oka lze za viklan označit i nedaleký Vrškámen neboli Čertův kámen při východním okraji Petrovic, ale zdejší poněkud vychýlený blok na podkladu přeci jen spočívá už větší plochou. Záseky i jiné stopy po nářadí svědčí o tom, že si na něj kdysi „brousili zuby“ místní kameníci. Jim zčásti neunikl další pěkný středočeský viklan Vindiš, položený při značené cestě od Krásné Lhoty k vltavské vodní nádrži Kamýk. Z tohoto kdysi dokonale oblého balvanu se zachovala už jen polovička a také pověst o čertovi, který jej tu upustil a navíc podupal kopyty.

Dědek s Bábou – čeští rekordmani

Poněkud odlehlý je jeden z našich „nejkývavějších“ viklanů, často poněkud familiárně nazývaný Dominik. Najdete jej v severovýchodní části Slavkovského lesa nad údolím Černého potoka, a to v dosahu modře značené cesty mezi obcemi Rybničná, Pila a Javorná. Tento oblý, téměř čtyři metry dlouhý a okolo dvou metrů vysoký žulový blok, spočívá na podkladu jen malou ploškou a kdysi prý k jeho rozkývání stačil i prudký poryv větru. Také Dominikův vrcholek je zahloubenou skalní mísou, a tak není divu, že jde o místo opředené dávnou pověstí o pohanském obětišti.

Žulové skalky s viklany a takzvanými obětišti najdete v Česku i na jiných místech. Například poblíž našeho nejmenšího města Rabštejna nad Střelou a sousední obce Žihle se v borovém lese skrývá malebné skalní městečko zvané U Viklanu. Je tady několik pozoruhodných a téměř „levitujících“ žokovitých útvarů. Poblíž vystupuje i pěkný Kamenný hřib, při pokračování turistické cesty do Žihle zase minete rekordmany mezi našimi žulovými balvany – téměř šest metrů vysokého Dědka a jen o trochu menší Bábu.

Železem podepřené kolébky

S několika pěknými viklany se potkáte také při toulkách po našich pohraničních horách. Například na Černostudnickém hřbetu v Jizerských horách k nim patří převislá skalka Kachňátko, podobné útvary se skrývají i na Středním hřebenu u Vlčího doupěte a na Zeleném vrchu. Při hraniční hřebenovce v sousedních Krkonoších je zase nepřehlédnutelný vrcholový blok Tvarožníku.

Z šumavských viklanů jsou patrně nejznámější ty, které míjí Medvědí stezka na Perníkovém vrchu, za „krajinu viklanů“ bychom mohli označit také rakouské podhůří Novohradských hor s přírodním parkem Blockheide v dosahu Českých Velenic. Zasloužené pozornosti se tam těší zejména Viklavý kámen (Wackelstein), doprovázený obrázkem s výjevem andělíčků, kolébajících v kamenné kolébce Jezulátko. Dnes by jim to už tak dobře nešlo, protože většina zdejších viklanů je zabezpečena ocelovou zarážkou proti nešetrnému rozkývání a následnému shození z původní polohy.

Napravení „neviklanu“ a hlava ve vývoji

I některé z našich viklanů doplatily ztrátou své „funkčnosti“ na projevy vandalství či rádoby siláckých pokusů. Příkladem je malý, ale pěkně tvarovaný Viklan u Petrohradu na Jesenicku či skalními mísami zbrázděný útvar Trkal na vrchu Kníže poblíž Kunžaku v České Kanadě. Naopak před časem byl technickým zákrokem „vyléčen“ – tedy navrácen na původní místo – asi třicetitunový Kadovský viklan při okraji obce Kadov poblíž jihočeské Blatné.

Pro úplnost je třeba připomenout, že viklany nejsou jen výsadou žulových oblastí. Několik obdobných útvarů vzniklo i v odlišných horninách, např. v krystalických břidlicích (třeba na úpatí Jeseníků) nebo v sopečných vyvřelinách. V nich se vytvořil i nejpůsobivější viklanovitý útvar našich východních sousedů – Čertova skála v údolí Hronu poblíž Zvolena. Skály zvané Viklan, Viklavec, Viklavá skála či Kolumbovo vejce možná vzbudí naši pozornost také při návštěvě známých pískovcových skalních měst, například poblíž Hřenska, v Tiských stěnách, na Hruboskalsku, v Maštalích a jinde. Ostatně, i „vznešenou hlavu“ známé Paní starostové uprostřed Adršpašských skal můžeme považovat za jedno z vývojových stadií mohutného viklanu.