Dějiny medicíny jsou plné úžasných příběhů, nečekaných objevů i důmyslných inovací, které zachránily miliony životů. Obsahují však i nespočet slepých uliček, na jejichž počátku stála mnohdy upřímná víra v nový prostředek či metodu, ale občas také prostá vypočítavost a touha šarlatánů vydělat na zoufalství pacientů. Mezi podivné praktiky lze zařadit i medicínský kanibalismus. 

Nutnost i volba 

Konzumace části nebo celého těla jedince stejného druhu v lidech vyvolává podivnou směs znechucení a fascinace. V přírodě se však jedná o chování poměrně běžné a mnohem rozšířenější, než si dříve vědci mysleli. Lidé praktikovali kanibalismus odjakživa a archeologické nálezy naznačují, že pojídání jedinců vlastního druhu nebylo ničím neobvyklým ani pro naše pravěké předky. Nejčastěji se lidé ke kanibalismu uchylovali pod tlakem nepříznivých okolností, například během válek, hladomorů a různých katastrof, ovšem dobře známé jsou i případy vrahů, kteří pozřeli části těl svých obětí. 

V Evropě představovala konzumace těla jiného člověka přísné tabu a lidojedství bylo považováno za jeden z typických znaků divošství. Nicméně skutečnost nebyla zdaleka tak hrůzná, jak si ji vykreslovali evropští dobyvatelé, aby ospravedlnili krvavé podmaňování jiných kultur. A ani Evropané nebyli úplně nevinní. Nezřídka měl kanibalismus rituální charakter a pozření těla zesnulého příbuzného bylo vrcholným projevem úcty. Důkazem, jak škodlivé takové počínání může být, představují příslušníci novoguinejského kmene Fore, u kterých se touto cestou předávalo z generace na generaci nebezpečné onemocnění známé jako kuru, jehož příčina se dlouhé roky vzpírala odhalení. Dnes se kuru považuje za takzvané prionové onemocnění (priony jsou infekční bílkovinné molekuly), k jehož šíření mezi novoguinejskými domorodci přispíval zejména zvyk konzumovat mozek zemřelého. Po vymýcení kanibalismu zmizelo i kuru. 

Jak zatočit s epilepsií? 

Pozoruhodnou formou kanibalismu je medicínský kanibalismus, tedy pojídání různě upravených i neupravených lidských tkání a orgánů nebo pití tělních tekutin za účelem léčby rozličných zdravotních neduhů. Ve starověkém Římě se léčivé schopnosti připisovaly například ještě teplé krvi zabitých či umírajících gladiátorů. Lékař Aulus Cornelius Celsus (asi 25 př. n. l. až 50 n. l.) ji ve svém díle De medicina doporučoval jako lék na epilepsii a v podobném duchu se později vyjádřil i přírodozpytec, filozof a historik Plinius Starší (23–79). 

Víra v léčivou či povzbuzující moc krve se udržela po téměř dva tisíce let. Renesanční italský filozof a lékař Marsilio Ficino radil pití tělesné tekutiny dospívajících, jelikož věřil, že jejich čerstvá krev dokáže člověku navrátit ztracenou vitalitu. Podobné názory zastával i slavný alchymista a lékař Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, známější jako Paracelsus (1493–1541). 

K požití krve jakožto poslední naději se koncem 15. století zřejmě uchýlil papež Inocenc VIII. Tomu byla údajně podána krev tří desetiletých chlapců, což si někteří badatelé vykládali jako první příklad transfuze v dějinách, nicméně je pravděpodobnější, že krev pouze vypil. Ještě v 19. století prý v Dánsku a zřejmě i jinde v Evropě lidé navštěvovali popravy s hrníčkem v ruce, aby si do něj nechali napustit trochu teplé krve usmrceného zločince. Pro nejchudší vrstvy se jednalo v podstatě o jediný lék, který si mohly dovolit. 

Namleté mumie 

Evropský medicínský kanibalismu dosahoval vrcholu v 15. a 16. století. Velmi oblíbeným léčivým prostředkem byl tehdy prášek vyráběný drcením mumifikovaných těl, jenž se přidával do nápojů, mastí nebo obvazů a měl pomáhat při celé řadě neduhů – od krevních sraženin a pohmožděnin po epilepsii nebo žaludeční problémy. Podle svých zastánců poskytoval také úlevu od bolesti a měl protizánětlivé účinky. 

Původně se na přípravu prášku používaly mumie přivezené z Egypta. Ty se však brzy i kvůli zákazu dovozu staly nedostatkovým zbožím, jenže poptávka ani v nejmenším neutichala, a proto nastala potřeba zajistit nové zdroje. Lze jen spekulovat, odkud se materiál pro výrobu mumiového prášku bral, nicméně můžeme předpokládat, že jej zajišťovali lupiči těl, kteří možná ne vždy čekali na přirozený skon dárců, a vhod přišla i těla popravených trestanců. 

Jak následně mumii vyrobit, radil v knize Pharmacopoeia Medico-Chymica z roku 1656 německý lékař a farmakolog Johann Schröder (1600–1664): „Vezměte čerstvé, zachovalé mrtvé tělo rusovlasého muže (ježto mají řidší krev, a proto i znamenitější maso) starého asi 24 let, který byl popraven a zemřel násilnou smrtí. Nechte mrtvolu den a noc ležet ve svitu slunce a měsíce – musí ovšem panovati dobré počasí. Maso nakrájejte na kousky a posypte myrhou a trochou aloe. Kousky pak na několik dní namočte do alkoholu, na 6 či 10 hodin je pověste, znovu namočte a nakonec je nechte vysušit na suchém a stinném místě. Budou podobny uzenému masu a nebudou zapáchat.“ 

Obdobné návody se objevovaly i jinde, avšak v 18. století začala popularita prášku z mumií, který mimo jiné doporučoval i filozof a vědec Francis Bacon, uvadat, třebaže dostupný byl ještě na začátku minulého století. Zajímavé je, že celé pozdvižení kolem této medicínské metody podle všeho vzniklo špatným překladem, jak ve své knize o kanibalismu píše současný biolog Bill Shutt. Pod arabským slovem mumiya se totiž neskrýval prášek z namletých těl, nýbrž druh živice (směsi přírodních uhlovodíků, například dehet nebo asfalt), která se na Blízkém východě používala k léčebným účelům. Stejné označení později dostaly egyptské mumie kvůli předpokladu, že zmíněnou látku obsahují. Odtud už byl jen krůček ke spojení skutečných mumií s blahodárnými účinky. 

Tuk, kůže i lebka 

K léčbě se kromě krve či prášku z mumií používaly i jiné části lidského těla, od lebky a jiných kostí po tuk. Ten měl pomáhat při potížích s klouby a přispívat k hojení jizev. Často se věřilo, že na problém s danou partií je nejvhodnější lék připravený právě z ní. Na jaterní onemocnění se proto hodil prášek z usušených jater, kůže byla ideální na kožní potíže a drcená lebka na bolesti hlavy, záchvaty, křeče a podobné neduhy. Anglický lékař a průkopník zkoumání mozku Thomas Willis (1621–1675) doporučoval pít nápoj vyrobený z drcené lidské lebky a čokolády jako pomoc při mrtvici a krvácení. V knize Ternary of Paradoxes se ve prospěch podobných medikamentů vyjádřil vlámský chemik a lékař Jean Baptiste van Helmont (1580–1644). 

Anglický král Karel II. Stuart ( 1660–1685), který měl zálibu v chemii a matematice (vybudoval si i vlastní laboratoř), užíval během svých posledních dnů kapky, jejichž důležitou ingredienci tvořil prášek z lebky rozpuštěný v alkoholu. Těsně před smrtí dostával od lékařů čtyřicet kapek tohoto elixíru denně. Pozoruhodný nápoj dokonce pil z nádoby zhotovené z lidské lebky, aby léčbu podpořil, ale zjevně bez úspěchu, protože o několik dní později zemřel. 

Kapky připravené rozdrcením téže části těla předepsali lékaři před smrtí k úlevě od bolesti i anglické královně Marii II. Stuartovně ( 1689–1694). Prášek z lidské lebky se doporučoval také k léčbě epilepsie a podle dochovaných záznamů se k danému účelu používal ještě v polovině 19. století. Jednomu skotskému chlapci trpícímu onemocněním léčitel podal nápoj vyrobený z této ingredience dokonce ještě v roce 1909. 

Přetrvávající paradox 

Přestože byly léky připravované z mrtvých těl poměrně běžnou součástí evropské medicíny a měly významné zastánce, zaznívala na jejich adresu i kritika. Proti praxi využívání mumií nebo těl popravených lidí se koncem 16. století vyjádřil francouzský královský chirurg Ambroise Paré (1510 až 1590). Souzněl s ním i jeho krajan, myslitel a humanista Michel de Montaigne (1533–1592), jenž poukazoval na pokrytectví těch, kdo odsuzovali kanibalské praktiky domorodých Američanů a jiných „divochů“, zatímco sami užívali léky připravené z mrtvých těl. Většina lidí ale zjevně prášek z lebky či různých orgánů, krev nebo tuk z umrlců vnímala jako odosobněnou hmotu, jejíž konzumaci přirozeně nelze pokládat za kanibalismus, třebaže dnes bychom to za kanibalismus označili. Ukazuje to také na rozostřenou hranici mezi kanibalismem a chováním, které jím už není. Podle nejpřísnějšího měřítka by se totiž za kanibalismus dalo považovat i pití mateřského mléka. 

Medicínský kanibalismus měl dlouhou tradici také v Číně, kde se v průběhu posledních dvou tisíc let jako lék používaly nejrůznější části lidského těla, od vlasů a nehtů po kosti, srdce, játra nebo placentu, jejíž obliba v tomto ohledu roste v poslední době i na Západě. Kromě tohoto dočasného orgánu se v Číně údajně konzumovaly také lidské plody, a to dokonce ještě nedávno. V polovině devadesátých let 20. století ověřovala čínská reportérka ve městě Šen-čen zvěsti, že nemocnice prodávají potracené plody ke konzumaci, a v roce 2012 světem proletěla zpráva o tom, že jihokorejští celníci zabavili přes 17 000 kapslí, které měly obsahovat prášek vyrobený z masa potracených plodů či mrtvě narozených dětí. Potravní doplněk sliboval podpořit vitalitu a libido konzumenta. 

Úřady v souvislosti s nálezem varovaly, že pokud použitá tkáň nebyla sterilizovaná, může vzhledem k potenciálně obsaženým bakteriím, virům a jiným patogenům představovat vážné zdravotní riziko. Spekulace o tom, že se v Číně lidské plody stále konzumují, přiživil počátkem tisíciletí čínský performanční umělec Ču Jü, který se nechal vyfotit, jak připravuje a jí údajně šestiměsíční lidský plod. Fotografie se záhy stala virální.

V souhvězdí Malíře se ve vzdálenosti asi 510 světelných let nachází objekt PSR J0437−4715. Jde o pulzar – rychle rotující neutronovou hvězdu, která se zrodila ze supernovy při zániku masivní hvězdy. V tomto případě jde o tzv. milisekundový pulzar, protože rotuje tak rychle, že se otočí jednou za 5,75 milisekund. Jeho rytmus je tak neuvěřitelně stabilní, že předčí i lidmi vytvořené atomové hodiny.

Pulzar PSR J0437−4715 je vzhledem ke své relativní blízkosti a vysoké jasnosti v hledáčku vědců již zhruba tři desítky let. Stále toho o něm ale nevíme dost. S novou troškou do mlýna nyní přichází Devarshi Choudhury z Amsterdamské univerzity, který se svými kolegy provedl náročná měření s mnoha výpočty, jejichž výsledkem jsou překvapivé podrobnosti o pulzaru PSR J0437−4715 a o jeho magnetickém poli. Ukázalo se, že dotyčný pulzar má poloměr pouhých 11,4 kilometru, jeho hmotnost ale odpovídá 1,4násobku hmoty Slunce.

Choudhuryho tým při svém výzkumu využil data získaná rentgenovým teleskopem NICER (Neutron Star Interior Composition ExploreR), který pracuje na palubě Mezinárodní vesmírné stanice. O náročné výpočty se následně postaral nizozemský národní superpočítač Snellius.

Pro vědce jde o velký úspěch. „Doufali jsme, že budeme schopní přesně vypočítat poloměr pulzaru. Doufali jsme také, že bychom mohli zmapovat magnetické póly na jeho povrchu a doložit, že se nenacházejí přímo naproti sobě,“ uvedl Choudhury. „Nakonec se nám povedlo obojí.“

Norští archeologové v loňském roce zkoumali pozoruhodnou lokalitu u Fredrikstadu na jihu Norska, vzdálenou asi 80 kilometrů od Osla. Jde o místo, kde se nachází množství zvláštních kamenných kruhů. Jednotlivé útvary, které mají v průměru okolo dvou metrů, jsou většinou vystavěné kolem centrálního kamene. Pod nimi vědci objevili zbytky keramiky a spálené kosti, což naznačuje, že jde o pohřebiště.

Malé děti pod kamennými kruhy

Když ale archeoložka Guro Fossumová a její kolegové prostudovali nalezené kosti, čekalo je velké překvapení. Prakticky ve všech hrobech byly pohřbeny děti, většinou ve věku 3 až 6 let. Na pohřebišti jsou pochováni jen dva dospělí, v hrobech nacházejících se na okraji pohřebiště. Podle archeoložky je vyloučené, že by se jednalo o oběti epidemie či přírodní katastrofy.

Kamenné kruhy s dětskými hroby (vědci jich zde napočítali 41) se nacházejí v oblasti bohaté na kulturní dědictví. V minulosti zde bylo objeveno množství skalních rytin, znázorňujících převážně námořní výpravy a obrazy související s uctíváním Slunce. 

Většina dětí zde byla pohřbena mezi lety 800 a 200 před naším letopočtem, tedy v době, kdy v této oblasti přecházela doba bronzová do doby železné. Nález dětského pohřebiště takového rozsahu je nejen v Norsku ale i v Evropě je zcela výjimečný a vyvolává spoustu otázek. Proč byly děti pohřbeny zvlášť? Proč právě tam? A proč se takové pohřby praktikovaly několik set let? Přestože vysoká dětská úmrtnost v této době není nijak překvapující, rozsah pohřebiště odborníky zaskočil. 

Podle Fossumové by odpovědi na alespoň část otázek mohl přinést navazující výzkum, v jehož rámci vědci hodlají prozkoumat obsah nalezených keramických nádob. Podle vědkyně se zdá, že ne všechny sloužily k uložení spálených kostí. Některé se nacházely v místech mimo hroby a vědce bude velmi zajímat jejich obsah. 

O podzemních jeskyních na Měsíci se spekuluje již nejméně 50 let. Jejich existenci se ale zatím nepodařilo prokázat. Lorenzo Bruzzone a Leonardo Carrer z univerzity v italském Trentu jsou ale přesvědčeni, že se jim nyní podařilo nalézt dlouho chybějící důkaz.

Podle vědců se jedna z podzemních jeskyní nachází na skalnaté pláni zvané Moře klidu (Mare Tranquillitatis). Jde shodou okolností o místo, kde před 55 lety přistáli astronauté při misích Apollo 11, Apollo 16 a Apollo 17. Z Moře klidu pochází i minerál tranquillityit, který na Zemi dopravila posádka Apolla 11.

Existenci podzemní jeskyně, sahající až do hloubky okolo 100 metrů, vědci odvozují z nové analýzy radarových dat, které shromáždila během roku 2010 sonda Lunar Reconnaissance Orbiter. Vědci data analyzovali pomocí nově vyvinutých technik pro zpracování signálu a získané výsledky naznačují, že se ve zkoumané oblasti nachází podzemní jeskynní komplex. Z jeskyně podle vědců dokonce vede světlík směrem k povrchu.

Podle Helen Sharmanové, první britské astronautky, která cestovala do vesmíru, by tato jeskyně mohla sloužit jako skvělé místo pro vybudování lidské základny. Předpokládaná hloubka a profil jeskyně ale podle ní naznačují, že ke vstupu bude třeba využít lano, tryskový batoh nebo výtah.

Výcvik, výšková převaha na koňském hřbetě a kvalitní výzbroj postupně učinily z těžkého jezdce nepřemožitelného válečníka, k jehož udolání by obyčejní pěšáci potřebovali mnohonásobnou přesilu. Důležité je, že tito jezdci obvykle nebojovali za žold ani za jiné dočasné odměny, přestože i v této době fungovali žoldnéři (například Normané v jižní Itálii). Většinou však zkrátka prokazovali věrnost svému pánu, čímž položili základ jedné z důležitých rytířských ctností. Ani v 11. století ovšem ještě nemůžeme mluvit o rytířstvu. Ke skutečnému dovršení proměny potřebovali rytíři ještě kulturní a ideologický podklad.

Jak zkrotit krutost

Kněží, faráři i mniši mohli během 11. století často jen bezmocně přihlížet, jak křesťanští jezdci plení kláštery, kostely či církevní vesnice a polnosti. Samotné přijetí křesťanské víry jim v tom nezabránilo. Jelikož katolická církev sama je ze své podstaty nebojová, mohla si na svou obranu najmout maximálně nějaké ty žoldnéře, případně mohli biskupové či arcibiskupové vytvořit vlastní ozbrojené družiny. To však bylo církevních hodnostářů nedůstojné. A tak křesťanští učenci začali přemýšlet o tom, jak tuto neporazitelnou vojenskou sílu zkrotit vlastními zásadami, aby namísto páchání škod byla církvi spíše k užitku. 

Prvním zásadním impulsem pro vznik rytířstva se stalo vyhlášení první křížové výpravy na koncilu v Clermontu roku 1095. Papež Urban II. zde jasně deklaroval myšlenku, že je hanebné, když křesťanští bojovníci válčí mezi sebou, a namísto toho je nasměroval k výpravě proti nevěřícím a ještě k tomu přidal vznešený cíl osvobození Kristova hrobu. Možná měl tak trochu v úmyslu zbavit se těch nejhorších válečníků s nízkými morálními kvalitami, když všichni věděli o bohatství muslimských zemí a nemohli odolat vidině bohaté kořisti, která se přitom dá získat. Navíc by svatý boj odměnilo spasení, protože na rozdíl od bezbožného vzájemného pobíjení křesťanů je boj proti nevěřícím Bohu milý a funguje jako určitá forma pokání a následného rozhřešení za předchozí hříchy.

Řád válečníků

Urozené účastníky první křížové výpravy v letech 1096–1099 už můžeme nazývat se vší vážnosti rytíři, přestože je dohromady spojoval vlastně jen onen cíl osvobození Božího hrobu. Nicméně tento společenský stav či vlastně řád válečníků nevznikl jen tak z ničeho. O ordo militum hovoří už prameny během 11. století, které jasně rozlišují laiky bojující od laiků obdělávajících půdu. Od papeže bylo vyhlášení křížové výpravy jistě geniálním tahem, avšak samo o sobě by nestačilo. Křižáci ještě nevytvořili rytířský stav. Navíc církev měla v úmyslu svázat svými pravidly všechny těžké jezdce, což zpočátku činila hlavně formou zákazů – nenapadat neozbrojené lidi, nevylupovat kostely, nezapalovat mlýny a domy, nevymáhat peníze násilím. 

Nicméně během 12. století postupně krystalizovala pravidla, která formuloval roku 1159 anglický duchovní a filozof Jan ze Salisbury. Ten psal, že rytíře (miles) si má vybrat do své družiny jeho budoucí pán nejen na základě fyzických (bojových) schopností, ale také podle morálních kvalit. Rytíř měl složit do jeho rukou vojenskou přísahu, která ho zavazuje k věrnosti. Rytíř má statečně bojovat v jeho službách, neutíkat z boje a dodržovat solidaritu se svými spolubojovníky. 

To už se dostáváme k rytířským ctnostem, zatím ovšem k těm, které by měly být platné v podstatě pro všechny vojáky v armádě ve všech dobách bez ohledu na jejich původ. Jan ze Salisbury k tomu ovšem přidává, že rytíř má sloužit jen do té doby, dokud jeho činy odpovídají křesťanským ideálům. Pokud by se biblickým přikázáním jejich pán zprotivil, pak jej má správný rytíř opustit. 

Zájmy církve

Zde už se dostáváme k vyššímu poslání rytíře jakožto vojáka Kristova (miles Christi). Jan ze Salisbury to doplňuje popisem obřadu, při němž rytíři symbolicky získají od svého pána meč. Ten mají ovšem obdržet v kostele a vzít jej z oltáře, což je zavazuje k vyšším morálním kvalitám než běžné vojáky. „Úkolem pravidelného rytířstva je ochraňovat církev, bojovat proti věrolomnosti, ctít klérus, chránit slabé před příkořími, zajistit mír v zemi a – jak káže přísaha – neváhat prolít krev za své bratry a v případě potřeby za ně položit život.“ Připomeňme, že v té době už vznikly dva velké rytířské řády, templáři a johanité, jejichž členové se plně oddali službě bohu s mečem v ruce. 

Nicméně to byl zcela jiný případ spojení mnišského řádu s válečnou službou, navíc ve 12. století omezený víceméně jen na Svatou zemi. V Evropě církev hodlala zkrotit světské rytířstvo. Ale železní jezdci se nedali tak snadno. Nechtěli si nechat mluvit do svých zvyků a už vůbec nehodlali poslouchat pátery, kteří jim kázali, kdy mají bojovat a kdy ne. Naštěstí církev našla nečekaného spojence ve světské literatuře – konkrétně v rytířských eposech. Ty se začaly hromadně šířit právě ve 12. století a šlechtici je znali daleko více než teologická kázání učenců. 

Populární romány

První z rytířských eposů, Píseň o Rolandovi, vznikl zřejmě už v 11. století. Popisuje hrdinskou smrt jednoho z družiníků Karla Velikého, který zahynul roku 778 v Roncevalském průsmyku v Pyrenejích při nenadálém útoku Saracénů. Je lhostejné, že ve skutečnosti se celá příhoda odehrála úplně jinak (mimo jiné útočili křesťanští Baskové). Poselství o sebeobětování Rolanda ve službě pánovi navíc v boji proti nevěřícím je naprosto zjevné. Ve 12. století pak přibyl další epos Píseň o Cidovi a zejména artušovské romány Chrétiena de Troyes a Geoffreye z Monmouthu. Legendy o rytířích kulatého stolu a hledání svatého grálu získaly popularitu v celé Evropě a rytířský ideál se začal pomalu usazovat i v hlavách méně zbožných šlechticů. 

V románech totiž rytířská morálka není podmíněná čistě náboženskými důvody, ale hlavně zaručuje vstup mezi vyvolenou elitu. Jen ti nejlepší z nejlepších se dokážou chovat správně za všech okolností a přijetí mezi rytíře (ještě ne pasováním) je k tomu zavazuje. Promítá se zde i motiv ochrany chudých a slabých, kteří se sami ochránit nedokážou. A s tím souvisí i ochrana dívek a žen, za jejichž čest se rytíři musí bít, aby dostáli svému poslání. Tímto způsobem dostávají artušovské romány i neskrývaný erotický náboj (například v příběhu o Lancelotovi a Guinevře), který se také musel středověkým šlechticům líbit více než náboženské poučování. 

Ideál není skutečnost

A tak zápas o kontrolu rytířstva skončil pro církev rozporuplným výsledkem. Na jednu stranu se kněžím podařilo vnutit bojovníkům víceméně křesťanské hodnoty promítající se do rytířských ctností, ale na stranu druhou zůstali světští rytíři od vlivu církve oddělení, pořádali turnaje proti její vůli a také si sami rozhodovali, koho přijmou do svých řad. Koncem 12. století pak můžeme spatřit prototypy rytířského chování třeba ve slavném Normanovi Vilému Maréchalovi či jeho pánu Richardu Lvím srdci, který se stal vzorem rytířského vládce. 

Na závěr je třeba zdůraznit, že mezi rytířským ideálem a realitou zůstával propastný rozdíl. Ve skutečnosti křesťanští bojovníci samozřejmě nepřestali bojovat mezi sebou a plenění klášterního zboží také nikdy neustalo. A zdánlivě paradoxní pojem loupežný rytíř, který se rozšířil zejména v pozdním středověku, pak mluví sám za sebe.

Italská Ravenna, centrum stejnojmenné provincie, leží asi 120 km jižně od Benátek a dnes představuje hlavně turistický cíl a průmyslové město. Pyšní se však opravdu bohatou historií: Někdejší sídlo římských císařu a později byzantských králů patří k historicky vůbec nejvýznamnějším městům Itálie. V jeho centru najdete opravdové architektonické skvosty pocházející již z 5. a 6. století. 

Kostely, baziliky a mauzolea dokládají neuvěřitelnou zručnost dávných umělců, ale i mísení řecko-římských stavitelských tradic, stejně jako křesťanské ikonografie a orientálních a západních stylů. 

Mezi lety 402 a 476 byla Ravenna sídlem posledních císařů Římské říše. Po sesazení Romula Augusta v roce 476 se na krátké období dostala pod nadvládu germánského krále Odoakera, načež ji dobyl ostrogótský panovník Theodorich. Od roku 784 pak město patřilo papežům.

Osm skvostu stavitelství

K perlám raně křesťanské architektury patří osm památek: Dominuje jim mauzoleum Gally Placidie z roku 430 s bohatou mozaikovou výzdobou, která odráží římskou architektonickou tradici. Neonova křtitelnice ortodoxních z počátku 5. století s mozaikovým stropem zase představuje jeden z nejkrásnějších a nejlépe dochovaných světových příkladů baptisterií (raně křesťanských staveb sloužících ke křtům).

Trojlodní bazilika Sant’Apollinare Nuovo postavená za vlády ostrogótského krále Theodoricha vykazuje silný byzantský vliv a samotné Theodorichovo mauzoleum z roku 520 je jediným dochovaným hrobem barbarského krále ze zmíněného období. Pozoruhodná je přitom i konstrukce stavby: Střechu tvoří celistvý kus istrijského vápence o hmotnosti pres 300 tun. Chrám San Vitale z éry císaře Justiniána pak mnozí považují za jeden z nejdokonalejších příkladů použití byzantských prvků v italském stavitelství.

Německý Reichswehr a posléze i Wehrmacht kladly na plamenomety značný důraz – navazovaly konec konců na rozsáhlé vývojové a bojové zkušenosti císařské armády. Dlouho však užívaly modely pocházející z první světové války. Ty ale byly tak těžké, že je často muselo obsluhovat více mužů. Základní úkol německých konstruktérů tedy spočíval v odlehčení plamenometů.

Image

Čtěte také

Ohnivé souboje na východní frontě (1): Duel plamenometů ROKS-3 vs. Flammenwerfer 41

Prvním výsledkem se stal Flammenwerfer 35, známý i pod zkratkou FmW 35. Z technického hlediska se dosti podobal zbrani Flammenwerfer M.16, tedy standardnímu modelu z časů Velké války, a nutno dodat, že ono odlehčení se příliš nepovedlo, protože zbraň připravená k boji i tak vážila 36 kg. Voják nesl na zádech dvě nádrže, jednu se zápalnou směsí oficiálně zvanou Flammöl 19 a druhou obsahující stlačený dusík, který zastával funkci hnacího média. Zmíněná směs se vyráběla z oleje a dehtu, ačkoliv později se sahalo i k různým náhražkám, zejména látkám vznikajícím syntézou z uhlí – s postupující válkou Německo na tento zdroj paliv sázelo stále víc. Pro zapalování směsi na konci šlehovky sloužil malý vodíkový hořák.

Osvědčená pětatřicítka

Plamenomety Flammenwerfer 35 náležely do výzbroje zvláštních útvarů německých ženijních vojsk a mimořádně se osvědčily zejména při dobývání opevněných objektů během tažení v Polsku a v západní Evropě. Nadále však vadila značná hmotnost zbraně a Wehrmacht kategoricky požadoval lehčí zbraň. Němečtí konstruktéři se zkusili vrátit ke koncepci lehkého plamenometu Weschselapparat (běžně přezdívaného „Wex“), který vznikl za první světové války a vyznačoval se jiným konstrukčním pojetím. 

Místo dvojice válců se na zádech obsluhy nacházela prstencová nádrž s hořlavinou, uprostřed které byla umístěna druhá, menší, s hnacím plynem. Aplikace stejného řešení na plamenomet Flammenwerfer 40 se ale pro frontové podmínky ukázala jako příliš choulostivá. Sériových kusů se vyrobilo poměrně málo a inženýři se museli vrátit k rýsovacím prknům. Potřebu inovace podtrhovaly mimo jiné i čerstvé zkušenosti z východní fronty, kde se plamenomety Flammenwerfer 35 potýkaly se značnými problémy, a to především kvůli nízkým teplotám. Německá konstrukce ventilů se do mrazů nehodila a docházelo rovněž k rychlé degradaci pryžových hadic. Největší potíže ale byly s vodíkovým hořákem, který se v mrazu obvykle vůbec nevznítil. 

Sovětská inspirace

Ještě v roce 1941 tedy začal vývoj nového typu, který vstoupil do služby v roce 1942 pod označením Flammenwerfer 41. Vrátil se ke konstrukci se dvěma válcovými nádržemi, ty se ale podstatně zmenšily a inženýrům se povedlo odlehčit i další prvky zbraně, takže nový typ vážil pouze 22 kg včetně 7,5 litrů zápalné směsi. Oproti plamenometu FmW 35, jehož nádrž pojala skoro 12 liltrů hořlaviny, šlo sice o podstatné zhoršení, pokles hmotnosti se ale jevil jako důležitější. Podařilo se také o něco prodloužit dostřel, který za vhodných podmínek činil přes 30 metrů. 

Nejdůležitější změnu v praktickém užívání zbraně ale znamenal způsob zapalování. Němci se v tomto případě zřejmě inspirovali ukořistěnými sovětskými ROKS-2, neboť na šlehovku zbraně FmW 41 umístili zapalovací zařízení s deseti pyropatronami. Vznikl tak mnohem spolehlivější a z hlediska obsluhy komfortnější plamenomet, který se navíc lépe hodil pro podmínky válečné produkce, a německé továrny proto mohly dodávat větší počty. Stále se jednalo o součást arzenálu útočných ženijních oddílů sloužících původně zejména k ničení a „čistění“ pevností a jiných odolných objektů. 

Postupná změna strategické situace však vedla ke stále častějšímu nasazování plamenometů v obraně. Ve výzbroji Wehrmachtu se později objevily i jiné typy, mimo jiné technicky vysoce zajímavý jednorázový Einstossfl ammenwerfer 46, který vznikl primárně pro výsadkové jednotky. FmW 41 však zůstával standardní zbraní až do závěru války. Během posledních bojů v ulicích a troskách Berlína se tak odehrálo několik nemilosrdných střetnutí plamenometných jednotek německé a sovětské armády.

Rok 1814 byl jedním z nejtěžších v životě Napoleona Bonaparteho. V důsledku smlouvy z francouzského Fontainebleau, sepsané v dubnu 1814 mezi zástupci Rakouska, Ruska a Pruska na straně jedné a Napoleonem na straně druhé, byl vojevůdce zbaven postavení francouzského císaře a musel se uchýlit do vyhnanství na ostrove Elba.

Právě palác ve Fontainebleau byl místem, kde se měl excísař pokusit spáchat sebevraždu. Od smrti zastřelením jej uchránil jeho pobočník markýz Armand Augustin Louis de Caulaincourt, který z dvou pistolí odstranil střelný prach. Napoleon se proto neúspěšně pokusil sprovodit ze světa pomocí jedu. Dobrovolný odchod ze světa mu nevyšel a dvě pistole vykládané zlatem a stříbrem později Napoleon věnoval Caulaincourtovi na památku jeho oddanosti v oněch těžkých časech.

„Těmto předmětům přikládám velkou hodnotu, protože mi je Napoleon věnoval v roce 1814 ve Fontainebleau, když odjížděl, jako připomínku věrnosti a náklonnosti, kterou jsem mu vždy prokazoval,“ napsal markýz Caulaincourt svému synovi, když mu pistole po své smrti v roce 1827 odkázal.

Obě vzácné zbraně si poté předávali Caulaincourtovi potomci, dokud se nedostaly do rukou francouzské aukční síně Osenat. Ta je na počátku července nabídla v aukci, kde je za 1,69 milionu eur (v přepočtu zhruba 41 milionů korun) získal nejmenovaný kupec.

Jaký bude další osud obou vzácných zbraní ale zatím není jasné. Francouzské ministerstvo kultury je vyhlásilo za národní poklad a zakázalo jejich vývoz ze země. Pistole tak mohou Francii opustit pouze dočasně. Francouzská vláda má navíc 30 dní na to, aby novému majiteli pistolí učinila finanční nabídku na jejich odkoupení.

Jak zjistil už před více než 100 lety Albert Einstein, gravitace ovlivňuje plynutí času. V rámci naší každodenní zkušenosti jde jen o nepatrné rozdíly. Pokud se ale jedná o extrémní rychlosti či hmotnosti, mohou mít rozdíly v plynutí času praktické důsledky. Týká se to i plynutí času na Měsíci.

Když na Měsíci přistávali astronauté programu Apollo, neměli tehdy vědci k dispozici dostatečně přesné atomové hodiny, které by mohly detekovat rozdíly v plynutí času v porovnání se Zemí. Na Měsíci působí asi šestina pozemské gravitace a její vliv na plynutí času tehdy neměl praktický význam.

Relativita na Měsíci

Časy se ale změnily. „Dnes používáme extrémně přesné systémy, jako například GPS navigaci, která pracuje s časem až na úrovni nanosekund,“ uvádí inženýrka navigačních systémů NASA Cheryl Gramlingová z Goddardova kosmického střediska. „Pokud budeme chtít podobnou navigaci na Měsíci, kde je na povrchu mnoho nebezpečných míst, musíme brát relativistické efekty v úvahu.“ 

Přesná hodnota rozdílů v plynutí času mezi Zemí a Měsícem zůstávala dlouho neznámá. Fyzik NASA Slava Turyshev z Laboratoře tryskového pohonu a jeho spolupracovníci nyní využili moderní technologie a spočítali, že čas na Měsíci běží v porovnání se Zemí rychleji o 56,02 mikrosekundy za jeden pozemský den. Výsledek práce Turysheva týmu by mohl najít uplatnění při stanovování lunárního času, důležitého například pro budoucí mise programu Artemis.
 

V mozkových buňkách zemřelých pacientů s Alzheimerovou nemocí se často nacházejí „zauzlované“ řetězce proteinů tau, které za normálních okolností vyztužují axony – vlákna spojující nervové buňky navzájem. V mozku pacientů s Alzheimerem se vyskytují v přehnaně fosforylované formě, která tvoří „uzly“.

Část odborníků se domnívá, že tyto uzly proteinů tau poškozují a zřejmě i zabíjejí nervové buňky. Dřívější výzkum přinesl léky, které se pokoušely cílit na zauzlované tau proteiny, jejich úspěch byl ale jen omezený. Nová léčba mezinárodního týmu, který vedli odborníci Texaské univerzity, by v tomto směru možná mohla znamenat průlom.

Léčba skrz nos

Neurovědec Sagar Gaikwad a jeho kolegové se rozhodli použít nosní sprej, díky němuž lék snadněji pronikne k mozkovým buňkám. Přípravek zahrnuje specifickou protilátku, aby rozpoznal a zničil toxickou formu proteinů tau. Podrobnosti výzkumu nedávno vědci zveřejnili v odborném časopisu Science Translational Medicine.

Badatelé léčbu otestovali na laboratorních kulturách s lidskými neurony a na myších modelech s toxickými proteiny tau v mozku. Jednorázová aplikace nosního spreje s novou léčbou vedla k podstatnému vymizení zauzlovaných proteinů tau. O dva týdny později se již u těchto myší projevilo zlepšení kognitivních schopností.

Je to nadějné. Zároveň to ale bohužel automaticky neznamená, že taková léčba bude mít úspěch. Ve skutečnosti se již několikrát opakoval scénář, kdy nový lék či léčebný postup fungoval v buněčných kulturách a u pokusných zvířat, ale u lidí to nezabralo. Snad se tentokrát na pacienty s Alzheimerovou chorobou usměje štěstí.