Nucené sterilizace a koncentrační tábory: Pohnuté osudy nenáviděných dětí od Rýna

04.10.2021 - Jaromír Sobotka

Mezi tíživé německé dědictví spojené s Versailleskou smlouvou patřilo i několik stovek dětí vzešlých ze styku Němek s černošskými vojáky, kteří vykonávali okupační službu v Porýní. Tito „porýnští bastardi“ se později stali nenáviděným terčem nacistické propagandy a rasového útisku

<p>Vlevo Hans Massaquoi na nádvoří školy. Do Hitlerovy mládeže jej nakonec nevzali. Vpravo francouzský koloniální voják se dvěma německými ženami v Porýní.</p>

Vlevo Hans Massaquoi na nádvoří školy. Do Hitlerovy mládeže jej nakonec nevzali. Vpravo francouzský koloniální voják se dvěma německými ženami v Porýní.


Reklama

Německé císařství během 19. století zaostalo v boji o zámořské kolonie. Většinu Afriky a Asie si tak rozdělily západoevropské mocnosti. Na černém kontinentu nakonec na Němce zbylo pouze několik dominií na území dnešní Tanzanie, Toga, Namibie a Kamerunu. V absolutní rozloze se nejednalo o malé regiony, s britským a francouzským koloniálním panstvím se však nedaly srovnávat. V průběhu první světové války pak Německo, stejně jako ostatní zapojené země, povolalo do zbraně také domorodé obyvatelstvo. Vzhledem k relativní nevýznamnosti zmíněných kolonií i námořní převaze Dohody ovšem africké jednotky do bojů na německé straně nezasáhly. 

Do povědomí společnosti se tak černí vojáci vryli pouze v souvislosti s nepřátelskou, zejména francouzskou armádou. Své vykonala také propaganda, líčící africké nepřátele jako necivilizované divochy, kteří rabují dobyté území, mučí zajatce a terorizují civilní obyvatelstvo. K rozšíření temného obrazu však přispěli také sami Francouzi, když se hrůzyplnými historkami o „černých ďáblech“ snažili vyvolat strach v táboře nepřátel, a svou roli sehrála rovněž obecně přiznávaná nižší morálka koloniálních jednotek.

Černochy nechceme

Jestliže se během Velké války netěšili afričtí vojáci v Německu valné pověsti, po skončení konfliktu se situace ještě zhoršila. Již na konci roku 1918 zahájila spojenecká vojska okupaci Porýní, jež měla západním velmocem pomoct kontrolovat německý průmysl a s ním i platby válečných reparací. V květnu 1919 přišly do oblasti první koloniální jednotky ze Senegalu a Madagaskaru. A s tím, jak okupačních sil přibývalo, se v Porýní objevili také vojáci z Alžírska, Maroka, Tuniska nebo Indočíny. 

Konali obdobnou okupační službu jako jejich kolegové z Evropy, ale část Němců vnímala jejich přítomnost jako další z řady ponížení. Muže z dominií považovali za podřadné vojenské síly, které Francouzi poslali do Porýní mimo jiné proto, aby se jich sami zbavili. Šeptanda a některé německé nacionalistické plátky pak Afričanům často neprávem připisovaly masové znásilňování porýnských žen, loupeže a podobné delikty. V roce 1920 podal dokonce německý ministr zahraničí svému francouzskému protějšku oficiální stížnost na přítomnost černochů v zemi. 

Tisíce příchozích

Jak ovšem dokazují dochované zprávy, mnoho místních obyvatel vycházelo s africkými vojáky celkem bezproblémově. Většina je dokonce s odstupem hodnotila jako výrazně milejší a vstřícnější než rodilé Francouze. Jsou doloženy stovky případů, kdy si koloniální vojáci našli mezi německými ženami partnerky, či dokonce manželky. A právě z těchto svazků se měli narodit tzv. porýnští bastardi. 

Dodnes se nepodařilo přesně určit, o kolik dětí šlo, ale odhady většinou hovoří o čtyřech až osmi stovkách. Po konci války se také do Německa vrátily tisíce lidí z bývalých císařských kolonií a řada z nich si přivedla i domorodé manželky a potomstvo. Podle historiků se mohlo jednat o 20–25 tisíc černochů a míšenců. Navzdory tomu si německá společnost jedince tmavé pleti dál spojovala především s nenáviděnými okupanty a „rýnský bastard“ se stal symbolem pošpinění domácí krve.

Shnilé plody

Po nástupu nacistů k moci se téma ještě vyhrotilo. Adolf Hitler „odhalil“ v celé záležitosti židovské spiknutí: V knize Mein Kampf vysvětlil, že právě Židé měli hlavní podíl na příchodu afrických jednotek do Porýní. Zkřížení černochů s tamním obyvatelstvem mělo totiž oslabit a degradovat bílou rasu v Německu, aby ji židovští páni mohli lépe ovládat. V projevu z roku 1928 potom Hitler hovořil o „odněmečtění, negrifikaci a judaizaci“ starého kontinentu. 

Přední nacistický ideolog Alfred Rosenberg zas připsal podobnou roli ve spiknutí samotné Francii, jež podle něj již nebyla evropskou zemí, ale spíš „předmostím Afriky, ovládaným Židy“. V popsaném duchu se nesly i další nacistické myšlenky, které se o dětech vzešlých ze styků černých vojáků s Němkami zmiňovaly jako o „shnilých bastardských plodech“, slabých a podřadných. Horší ovšem bylo, že podle nacistů představovali tito míšenci neustálou hrozbu pro údajnou čistotu německé krve. Když se tedy nacisté chopili moci, okamžitě vůči nim přijali tvrdá opatření.

Ve spárech nacistů

Již v roce 1933 vznikla Zvláštní komise č. 3 složená z úředníků a lékařů, kteří měli zastavit další „negrifikaci“ v Německu. Zmínění „odborníci“ několik let diskutovali o možném postupu: Už od roku 1933 platil v Říši zákon o sterilizaci psychicky nemocných či postižených jedinců, jenž měl zamezit rozšiřování vadných genů. Nakonec padlo rozhodnutí zahrnout „bastardy“ právě do uvedené kategorie, aby se zabránilo „šíření dalšího utrpení“

Na míšence se také vztahovaly norimberské zákony z roku 1935 – nesměli vstupovat do manželství s árijci ani s nimi mít intimní styk. Afričanka těhotná s Němcem měla být přinucena k potratu. V nařízení z uvedeného roku stálo: „Německá krev není ohrožena jen německo-židovskými míšenci. Míchání naší krve s cizí má negativní vliv na vývoj našeho národa. Také negerští bastardi z Porýní a cikáni musejí být považováni za nositele cizí krve.“ Franz Messfeller, autor těchto vět i řady dalších textů o rasové čistotě, přitom pracoval na německém ministerstvu spravedlnosti až do roku 1964. 

Násilná sterilizace

Na začátku roku 1937 oslovila Zvláštní komise č. 3 úřady v Porýní s požadavkem na nahlášení počtů „bastardů“ v oblasti. Jelikož nebylo možné prokázat psychické nebo fyzické onemocnění dětí či dospívajících, docházelo ke sterilizacím tajně. Rodiče většinou pod nátlakem úřadů souhlasili. U mnoha dětí se zákrok dokonce odehrál bez jejich vědomí, například pod záminkou jiného lékařského úkonu. V letech 1937–1938 se nacistům podařilo sterilizovat na 400 „porýnských bastardů“.

Další osudy míšenců z Porýní se velmi různí, většina zůstává neznámá. Někteří prošli koncentračními tábory, jiné nacisté zneužili k pokusům. Víme i o případech dětí, jež prostě beze stopy zmizely. Historička Tina Camptová zaznamenala téměř neuvěřitelný příběh míšence, který i po sterilizaci dál podporoval režim a bojoval v uniformě wehrmachtu. 

Tíživé dědictví

Osudy „porýnských bastardů“ patřily dlouhá léta mezi téměř zapomenuté kauzy nacistického režimu. Zatímco západoevropští historici věnovali pozornost především hrůzám židovského holokaustu, pro jejich německé kolegy nepředstavovaly osudy míšenců atraktivní téma. Navíc nepanoval zájem přidávat k tíživému dědictví nacismu další závaží. 

TIP: Árijské děti pro vůdce: Počátky nacistického projektu Lebensborn

První systematickou knihu na téma sterilizace „porýnských bastardů“ vydal teprve v roce 1979 kolínský historik Reiner Pommerin a okamžitě se dostal pod palbu některých kolegů. Prý celou věc příliš nafukoval a zaznívaly také argumenty, že ke sterilizacím částí populace docházelo i v jiných zemích. Po Pommerinovi následovaly další práce, jež se osudy míšenců zabývaly podrobněji. Zanedbání výzkumu však zapříčinilo vznik mezer v historickém poznání, které se nejspíš už nikdy nepodaří zacelit – i proto, že většina pamětníků již nežije. 

Se souhlasem rodičů

Jeden z typických případů ukazuje, jak násilná sterilizace probíhala: Sedmnáctiletý míšenec pracoval coby pomocná síla na nákladní lodi plavící se po Rýně. Jeho matka po rozhovoru s lékařem souhlasila se sterilizací hocha. Gestapo jej vyzvedlo přímo na lodi a v noci ho dopravilo do rodného města, kde chirurg dalšího dne zákrok provedl. Ještě téhož večera hlásil lékař do Berlína, že „vše proběhlo hladce a bezpečně“.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Inspektor Izraelského památkového úřadu s objeveným mečem.

Věda

Koncept lunární motorky Tardigrade.

Vesmír

Všemi barvami hrající kopce Aktau v NP Altyn-Emel jsou tvořeny měkkými sedimenty

Příroda

U Tannenbergu Rusové ztratily desetitisíce mužů, ale tisk bitvu označil za pouhý lokální neúspěch.

Válka

Američtí vědci dočasně napojili prasečí ledvinu na člověka a sledovali její fungování. Jde o další krok ve výzkumu možnosti využívat jednou zvířecí orgány při transplantacích, které zachrání lidský život.

Věda

Johanka z Arku během korunovace krále Karla VII. v katedrále v Remeši. Obraz francouzského malíře Jeana Auguste Dominique Ingrese z roku 1854.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907