Obávaná znamení: Proč se lidé báli komet a polární záře? A jak se vypořádávali s povodněmi a suchem?

25.06.2021 - Rostislav Rajchl

Jak naši předci v raném novověku vnímali neobvyklé nebeské a meteorologické jevy? A co si o nich mysleli? Prozradí nám to pohled do kronik z Uherskobrodska a jeho nejbližšího okolí z 16. a 17. století

<p>Rytina J<strong>iřího Jakuba Dašického</strong> <em>průlet Velké komety nad Prahou</em> 12. listopadu 1577. Kromě komety se na obloze objevuje pět symbolů zvěrokruhu: Beran, Ryby, Vodnář, Kozoroh a Střelec. Pod ocasem komety je půlměsíc a Saturn, zobrazený jako hvězda s astronomickým symbolem ♄. </p>

Rytina Jiřího Jakuba Dašického průlet Velké komety nad Prahou 12. listopadu 1577. Kromě komety se na obloze objevuje pět symbolů zvěrokruhu: Beran, Ryby, Vodnář, Kozoroh a Střelec. Pod ocasem komety je půlměsíc a Saturn, zobrazený jako hvězda s astronomickým symbolem ♄. 


Reklama

Bartoškova kronika, psaná v letech 1581 až 1594, je důležitým pramenem k historii uherskobrodského regionu. Jejími autory byli uherskobrodští měšťané Jan Kůdelka, Jiří Bartošek a Daniel Dvorský a obsahuje záznamy z let 1474–1594. Druhou kronikou z Uherskobrodska, je kronika nazvaná Památky města Brodu Uherského, sepsaná Františkem Letochou a vydaná v roce 1724. Obsahuje záznamy z období let 1600–1720.

Komety a zatmění

Vznik komet spojovali staří učenci s řídkými parami vystupujícími v ovzduší do výše, kde se vznítily zářením od Slunce. Tyto vznícené páry vytvořily jev zvaný kometa. Jev, tedy nikoliv těleso, jak víme dnes. V Bartoškově kronice jsou záznamy o dvou kometách, a to velice strohé na to, co v té době komety představovaly – znamení zkázy, neúrody a válek.

O kometě z roku 1556 se píše: „zjevila se kometa veliká a trvala asi za čtyry neděle“. Jednalo se o kometu Fabriciovu. Později se ukázalo, že byla pozorovaná již dříve, a z toho vyplynul závěr, že některé komety se mohou periodicky vracet ke Slunci. Roku 1577 „listopadu 9. dne ukázala se jest kometa veliká s vocasem napodobě k šavli aneb k rohu přihnutá a ukázala se do 30. dne toho měsíce“.

Dle astronomických pramenů se jednalo o kometu Brahe, která byla hodnocena jako druhá největší pozorovaná kometa v tisíciletí. Pro astronomii byla důležitá v tom, že její pozorování definitivně vyvrátilo myšlenku o atmosférickém původu komet. Měření ukázalo, že komety musí být ve větší vzdálenosti, než je Měsíc. 

Dalším astronomickým jevem registrovaným v kronice bylo zatmění Slunce: „Léta páně 1485 stalo se jest mrknutí veliké.“ To je výstižně pojatý středověký výraz pro zatmění Slunce. Zatmění z 30. dubna 1584 je popsáno takto: „30. dne ráno, asi hodinu na den, zatemnilo se Slunce, téměř čtvrtý díl.“

V textu je důležitá informaci o velikosti překrytí Slunce Měsícem. Jestliže toto překrytí bylo podle propočtů 21 %, pak je údaj v kronice poměrně přesný a dá se spekulovat, zda nevyšel přímo z astronomických zdrojů. Je zajímavé, že pozorování zatmění Měsíce v kronice chybí.

Polární záře

Polární záře byla považována již ve starověku za jev meteorologický. Středověk přidal k popisu tohoto úkazu fantastiku. Podle červené barvy připomínající krev vznikla asociace s bojujícími vojsky a lidé vykládali polární záři jako znamení následných pohrom – válek, neúrod či epidemií.

Vznik polárních září byl s velkou pravděpodobností podnícen maximem jednoho z cyklů sluneční aktivity, opakujících se zhruba po 11 letech. Polární záře popisované v Bartoškově kronice souvisely pravděpodobně s takzvaným druhým maximem sluneční aktivity v období let 1582 až 1583, které následovalo po prvním (v roce 1581). O „bouřlivosti“ druhého maxima by mohlo vypovídat kronikářovo dramatické líčení: „1582 července měsíce [...] 2 dny na úsvitě i ráno záře na nebi hrozná, že kde se na věci nebo domy opřela, že kdo jest z nenadála uhlídal, domníval se, že někde hoří.“

Není uvedeno přímé pozorování polární záře, ale odraz na budovách by ukazoval na její mimořádnou intenzitu. „1583 – měsíce února 11. zázrak na nebi okázal se 13 slůpů jasných potřikrát zmizely a zase se vokázali, a to stalo se od druhé hodině až do čtvrté.“ Převedeno ze staročeského času, který se počítá od západu Slunce, byla délka trvání záře zhruba od 19 do 21 hodin.

„10. srpna měsíce 83 zázrak hrozný viděli sme na nebi. Nejprv od východu a potom od půlnoci slúpy veliké stály nad městem, a bylo jasno veliké a hvězd na nebi mnoho. A s těch slúpů vycházel jako dejm a nebe se otvíralo tak s temna, že se zdálo jako by nebe hořelo, a tak blesk po oblacích šel, jako by se plamen utrhal.“ Polární záře z 10. srpna je ukázkou velkého spektra tvarů, kterými tento nebeský jev disponuje. Kronikářovy popisy září, jakkoliv emotivní, obsahují realistické informace.

Povodně a sucha

Z první poloviny 16. století máme z Uherskobrodska pouze dva zápisy o povodních, a to z let 1521 a 1522. Jako přelomový můžeme vnímat rok 1555, kdy jsou v Bartoškově kronice záznamy hned o dvou povodních. Je tomu v souladu s trendem na území českých zemí: tento rok byl vlhký a po oblevě došlo k vzedmutí všech toků. „[...] v Zlechově nedaleko od Hradiště, stopilo [se] krav, ovec, sviní množství a jiných škod se tu zdělalo nemálo.“ V tomto roce se vystřídaly meteorologické události jako kroupy, záplavy a přívalové deště. Další informace z kroniky jsou o povodních v letech 1565, 1570 a 1593. 

Suché období, pravděpodobně dost extrémní, se objevuje v zápisech pouze v roce 1581, kdy jsou popsány i požáry, ať už úmyslně založené nebo způsobené blesky. Bouřková činnost byla tedy v té době také zvýšená a vzhledem k suchu způsobila velké škody. Mráz byl písemně registrován na přelomu padesátých a šedesátých let, objevuje se i v období sucha v roce 1581. Kvůli mrazu v dubnu 1559 pomrzla v Čechách čtvrtina vinohradů a ovocných sadů. Kruté teploty neušetřily ani zvířata a lidi, jak o tom svědčí záznam z 10. května 1560: „[...] panu Jaroslavovi z Kunovic pomrzlo ovec na poli 250 a něco víc, a v Blatnici, v Němčí, Vlčnově a při jiných vsech nemálo pomrzlo v poli ovec, krav i lidí.“ 

Klima začalo nabývat extrémnějších výkyvů v polovině století, konkrétně rokem 1555. Hlavně v následujícím desetiletí se vyskytovalo hodně povodní, přívalových dešťů a krupobití. Extrémní bylo i období kolem roku 1581, kdy je v Bartoškově kronice registrován přívalový déšť, sucho a následné požáry.

Přívalové deště

Na konec se podíváme také do dalšího místního pramene, Kroniky z Uherského Brodu. Záznamy z uherskobrodského regionu od 16. do poloviny 18. století vypovídají o častých přívalových deštích. Jejich průběh charakterizuje krátký vydatný déšť, zanechávající po sobě povodeň způsobující velké materiální škody. Pro tyto stavy platí rčení: „Jak rychle voda škody napáchala, tak rychle odešla.“ Historický popis odpovídá scénářům, které známe i z dnešní doby. 

Naší pozornost zaslouží líčení povodně ze srpna  1672, nazvané „povodeň ukrutná“, kterou způsobil přívalový déšť: „Na den sv. Vavřince, jenž jest 10. aug. [srpna], vnáhle ukrutná, předtím, nikdy nevídaná a neslýchaná voda se pod Brod sběhla. Dle zprávy [...], že sice žádné obzvláštní pršení nebylo, toliko na tenž den sv. Vavřince po poledni, že se na Zálesí těžké hřímání začalo a nato takový strž oblaků v těch místech se stal a přival padl, že ke čtyrem hodinám najedenkráte taková hrozná voda se přivalila, že lidé z předměstí sotvej se do města salvírovati mohli. Vylela se až pod samou bránu Nivnickou, a jak sem já sám ještě znamení viděl, musela se od svého centra víc než na 15 střevíců zvejšiti. A pročež také všechno předměstí a všechny trávníky zalela a přitopila, chalupy kácela, dříví, ploty, parkány s sebou brala a hrozné škody podělala.“ 

TIP: Suchem spálené české země: Jak si naši předkové vysvětlovali výkyvy počasí?

V Bojkovicích, v Záhorovicích, v Šumicích a jinde mnoho chalup netoliko zbořila, ale také některé dokonce zcela se všechným nářadím, co v nich bylo, i na nich lidí, kteří se na kalenice salvirovali, vzala a preč nesla. Též dobytků potopených a i dokonce dětí v kolébkách plaviti se viděti bylo a in summa takové škody zdělala, že jich opsati možné nejní [...]. Ta ukrutná voda, podělajíce nesčíslné škody, tak jak se náhle přivalila, tak také zase náhle odběhla.“ 

Při srovnávání historických a současných popisů mrazí při pomyšlení, že je mezi nimi sice skoro 400 let, ale člověk stojí před přírodními živly stejně stále bezbranný. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Věda
Historie
Reklama

Magnetické pole Jupiteru. Vlevo měsíc Io.

Vesmír

Mexické tučnice většinou tvoří dva typy růžic – letní masožravé a zimní s kratšími, sukulentními listy, díky nimž rostlina přečkává suché období. Listy zimních růžic jsou křehké, snadno se odlomí a jednotlivé listy jsou pak schopné zakořenit. Některé druhy mají báze listů zapuštěné v zemi, a tak se chrání před vyschnutím či v suchém ročním období vytvářejí pod povrchem země šupinaté cibulky.

Květy tučnic jsou opylovány hmyzem. Semena těchto rostlin jsou jemná, mají strukturovaný povrch. Ve vodě se díky tomu na jejich povrchu drží bubliny, které semena nadnášejí a umožňují jejich šíření pomocí menších i větších vodních toků. Na snímku Tučnice ocasatá (Pinguicula moranensis). Snad nejznámější, často pěstovaný druh tropické tučnice

Příroda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907