Obtížné dědictví Václava IV.: S čím se musel potýkat následovník Otce vlasti?

Zpráva o vyhození pražských konšelů z oken Novoměstské radnice zastihla krále Václava na jeho venkovském sídle, Novém Hradu u Kunratic, kam už dlouho utíkal před stísněností pražského dvora, hlukem a nepříjemnými povinnostmi. Po mnoha nezdarech své vlády raději trávil čas o samotě, případně ve společnosti veselých kumpánů ne zrovna nejurozenějšího původu a s plnou číší v ruce. Novina o pražském převratu už na něj byla moc. Jak uvádí husitský kronikář Vavřinec z Březové, Václav IV. dostal záchvat zuřivosti a v důsledku toho zemřel (viz Co způsobilo Václavovu smrt?). Jaká byla jeho poslední myšlenka? Zahlédl v posledních sekundách před smrtí obraz svého dlouhého života? Zkusme si život římského a českého krále přehrát spolu s ním.

Těžké začátky

Václav IV., narozený roku 1361, byl nejstarším synem a dědicem císaře Karla IV., který do něj vkládal velké naděje. Logicky tedy na malého Václava kladl velké nároky, připravoval ho na převzetí královských povinností a nepokrytě jej protežoval. Když byly Václavovi dva roky, nechal ho otec korunovat českým králem. V sedmi letech ho jmenoval do čela zemské správy, kde mu radil jako mentor pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi, a v sedmnácti ho Karel IV. dotlačil na post krále římského, s pomocí svého diplomatického umu i peněz. Korunovace proběhla v Cáchách 6. července 1376. Václava tedy od prvních krůčků zatěžovaly vladařské povinnosti. Avšak když roku 1378 nadešla ona závažná chvíle, kdy se měl po smrti otce ujmout samostatné vlády, neměl se o koho opřít. Musel se rozhodovat sám a přitom vlastně moc nevěděl, jak na to, protože přirozený talent vladaře zkrátka nezdědil. Kontinuitu otcovy politiky měli zajistit zkušení úředníci, ale ty, jak už to tak bývá, poměrně záhy nahradila nová generace správců. Ta již ovšem rozhledu ani zkušeností předchůdců nedosahovala.

Do značných potíží dostávala nového panovníka Václava poslední vůle jeho otce. Karel celý život věřil v sílu centrální vlády, avšak v závěti se tomu zpronevěřil a ve snaze spravedlivě podělit své syny vytvořil podmínky k rozpadu říše Lucemburků. Rozdělení údělů mezi bratry od počátku vytvářelo odstředivé tendence. Novopečený král Václav navíc musel čelit i odmítavému postoji ke své autoritě ze strany ctižádostivého staršího bratrance Jošta, moravského markraběte. Jako římskému králi Václavovi rovněž nepřála situace v Evropě. Papežské schizma, válka mezi Anglií a Francií, rozhádaná Itálie a v Německu mnoho říšských knížat, která čekala na naplnění dohod s Václavovým otcem.

Pitky s přáteli

Hned v počátcích Václavovy vlády se projevil jeho typický charakterový rys – pasivita. Příkladem budiž jeho nečinnost ve prospěch římského papeže, kterému sice během schizmatu projevoval podporu proti Avignonu, ale nic víc. Když jej papež vyzval, aby ho vojensky podpořil přímo v Římě a při té příležitosti si převzal císařskou korunu, Václav IV. nereagoval. Málokdy dokázal udělat to, co bylo zapotřebí, natož pak aby si při řešení problémů sáhl na dno svých možností nebo riskoval, jak to dělával jeho otec. Na co si však vždy našel čas, to byl lov, pitky s přáteli a zábava. Zatímco nečinností a neobratnou politikou oslaboval svou pozici na římském trůně, velmi obětavě se zasazoval ve prospěch nevlastního bratra Zikmunda a podporoval ho v úsilí o zisk uherské koruny. Později se mu Zikmund odvděčil zradou. 

V rámci obměny dvorských úředníků se do popředí dostávali královi oblíbenci z řad nižší šlechty, zatímco zkušení diplomaté a příslušníci urozených rodů ztráceli vliv. Nové praktiky, společně s královým životním stylem a kolísavým postojem ve věci papežského schizmatu, se staly terčem kritiky arcibiskupa Jana z Jenštejna. Spory s arcibiskupem, které přerůstaly i do osobní roviny, podkopávaly Václavovu autoritu. Jenštejn krále obviňoval z toho, že škodí církvi vysokými daněmi, a kritizoval ho za chladný vztah k římskému papeži, což ztěžovalo vztahy s Francií. Soupeření trvalo celých šestnáct let a vyvrcholilo roku 1396 Jenštejnovou abdikací.

Dvakrát na dně

Roku 1393 Václav IV. přežil pokus o otravu. Od té doby byl ještě uzavřenější. Následujícího roku ho čekalo další nemilé překvapení. Jeho bratranec Jošt, nejstarší žijící Lucemburk, natolik bažil po větším podílu na moci, že proti Václavovi sešikoval takzvanou panskou jednotu. Byli v ní zastoupeni mocní příslušníci vysoké šlechty nespokojení s Václavovou vládou a přidal se i bratr Zikmund. A začaly se dít věci nevídané. Král byl jednotou zajat a uvězněn na Pražském hradě! Z tohoto potupného zajetí však nešťastného Václava rychle vysvobodil nejmladší bratr Jan Zhořelecký. 

Psal se kulatý rok 1400 a proti Václavovi se zvedla další opozice. Tentokrát v říši, kde bylo rozhodnuto o jeho sesazení jakožto římského krále „nepotřebného, nečinného i nedbalého“. Václav sice sesazení neuznal, ale nebyl s to na tento odpor nějak fakticky reagovat. Vázal ho otevřený odboj české panské jednoty, během něhož se do vysokých zemských úřadů dostali její členové a který vrcholil roku 1402. Tehdy byl král podruhé zajat a vězněn. Nyní dokonce ve Vídni a na přímý příkaz bratra Zikmunda. V Čechách si mezitím Zikmund počínal bezohledně. V krátké době, dřív než ho domácí šlechtici vyženou, se snažil pobrat co nejvíc peněz a pokladů z královských hradů a měst. Po zkušenosti se Zikmundem byl najednou Václav vnímán mnohem lépe a v zemi nastal klid. Alespoň načas.

Pasivní a nerozhodný muž

I na mezinárodním poli se mohlo pro Václava blýskat na lepší časy. Roku 1409 jej totiž koncil v Pise uznal za římského krále. Sílu k prosazení nároků v říši ani k cestě do Říma však váhavý Lucemburk opět nenašel. Situace proto využili bratr Zikmund a bratranec Jošt. Rovněž oni byli roku 1410 postupně zvoleni římskými králi. Svatá říše římská tak měla tři krále z jednoho rodu, avšak brzká Joštova smrt a Václavova nečinnost přisoudily konečné uznání Zikmundovi. K tomu měla Evropa i tři papeže. 

Aby nebylo nepříliš šťastných Václavových kroků málo, tak panovník roku 1409 podepsal Dekret kutnohorský, čímž si chtěl naklonit reformní část pražských univerzitních učenců. Dokument byl totiž dílem univerzitní skupiny, k níž patřil i Jan Hus, který se zpočátku těšil králově přízni. Dekret omezil vliv Husovým myšlenkám málo nakloněným univerzitních mistrů ze zahraničí, kteří po jeho prosazení začali školu opouštět.

TIP: Intimní otazník nad českým králem: Měl Václav IV. dceru?

Taktické vítězství Husových stoupenců univerzitní výuku ochudilo a Václav IV. se za hranicemi dostal do řečí, že se spřáhl s lidmi kolem podezřelého reformátora Husa. Ani pozdější odsouzení Husa jako kacíře, ani výzva Kostnického koncilu i bratra Zikmunda k zásahu proti sílícímu kacířství v Českém království nedokázaly Václava IV. vyburcovat k jednoznačnému postoji. Král se víc a víc uchyloval do ústraní, zejména právě na Nový Hrad u Kunratic. Nakonec Václav IV. zemřel 16. srpna 1419, necelé tři týdny po defenestraci.