Ochránce Kanady: 200 kilometrů dlouhý kanál z Ottawy až do Ontaria

29.08.2021 - Vilém Koubek

Kanál Rideau měl dát Kanadě dopravní tepnu, kterou by mohla využít v případě další války se Spojenými státy. K žádnému konfliktu už ovšem nedošlo, a místo válečných plavidel tak mohli po vodě vyrazit obchodníci či přistěhovalci

<p>Dřív se po kanálu Rideau plavily lodě s nákladem dřeva či kamení, dnes jde hlavně o rekreační vodní cestu.</p>

Dřív se po kanálu Rideau plavily lodě s nákladem dřeva či kamení, dnes jde hlavně o rekreační vodní cestu.


Reklama

Válka amerických kolonií za nezávislost skončila v roce 1783 svržením nadvlády Británie. Už o třicet let později ovšem propukl mezi oběma stranami nový konflikt, jenž měl definitivně rozhodnout, kdo se stane v Severní Americe hlavním hráčem. Na území dnešní Kanady se totiž stále rozkládaly velké britské kolonie, které hodlaly pod křídly evropské „matky“ setrvat. Boje v letech 1812–1815 však nepřinesly žádný výsledek a hranice se prakticky neposunuly. 

Britská generalita každopádně nechtěla nic ponechat náhodě a proti další válce se rozhodla pojistit. Mimořádně zranitelná provincie Horní Kanada na sever od jezera Ontario – na jehož jižních březích se rozkládaly Spojené státy – potřebovala rychlé spojení mezi námořní základnou Kingston právě u Ontaria a tehdejším největším městem Montreal, ležícím dál ve vnitrozemí. 

Coby nejvhodnější řešení navrhli inženýři rozšíření a úpravu koryta řeky Ottawa, kterou mělo spoutat několik desítek zdymadel. Výsledný kanál o délce 202 km propojil řadu přírodních vodstev, včetně řek Rideau či Cataraqui a jezer Dolního, Horního a Velkého Rideau. Teprve posledních 19 km se muselo vybudovat od základu. Konstrukci dostal na starosti podplukovník britského námořnictva John By a její zhmotnění svěřil do rukou tisíců irských i kanadsko-francouzských dělníků. 

V tichosti do důchodu

Stavba započala roku 1826 a navzdory rozsahu projektu probíhala překvapivě hladce. K nehodám docházelo jen velmi zřídka: Například v roce 1827 zahynulo při práci „pouhých“ sedm lidí. Mnohem víc životů dělníků však zmařily epidemie nemocí, obzvlášť malárie, kterou v oblasti přenášeli komáři. Přes veškeré komplikace se vodní trasu podařilo dokončit na jaře 1832 a první parník na ni vyplul pod vedením kapitána Roberta Drummonda, přičemž vezl také Johna Bye s rodinou. Navzdory úspěchu se však podplukovník do britské historie příliš slavně nezapsal: Finální náklady na kanál několikanásobně převýšily rozpočet, který byla britská koruna ochotna zaplatit. Bye tudíž povolali zpět do vlasti, načež v tichosti „odešel“ do důchodu.  

Nakonec se také ukázalo, že se britská kolonie připravovala na potenciální výpad Spojených států zbytečně – k dalšímu válčení již nedošlo. Nelze však tvrdit, že by od té doby ležel kanál ladem. Naopak sehrál zásadní roli v rozvoji infrastruktury a osidlování Kanady. Představoval totiž výhodnou spojnici klíčových míst, kterou mohly využívat i větší nákladní lodě. Záhy se tak proměnil ve vytíženou dopravní tepnu, po níž se mimo jiné plavilo stavební dřevo, kameny či obilí. Trasou přitom propluly stovky lodí ročně. 

Ve velké smyčce

Začátkem druhé poloviny 19. století však v oblasti vyrostla železnice Bytown and Prescott, vodní spojnici zastínila a postupně ji zbavila komerčního významu – doprava po kolejích byla levnější i rychlejší. Rideau Canal nicméně neupadl v zapomnění a proměnil se v rekreační trasu. Dnes tvoří se svými 202 km součást tzv. velké smyčky neboli Great Loop, jež sestává z 9 700 km přírodních i uměle zbudovaných vodních cest vedoucích skrz Kanadu a východ USA.

TIP: Město na vodě: Sen Petra Velikého na bažinách a kanálech

V průběhu 20. století se někdejší „ochránce Kanady“ zařadil mezi tamní národní historické památky a objevil se i na několika známkách. Roku 2007 jej pak UNESCO přidalo na seznam světového dědictví coby nejstarší a nejlépe zachovaný kanál v Severní Americe: Jako jediná stavba svého druhu z počátku 19. století dosud funguje a také většina jeho infrastruktury je původní. Téměř padesátka zdymadel se otevírá v polovině května a sezona se završuje v říjnu. Poté vodní cesta zamrzá a například úsek vedoucí skrz Ottawu se mění v největší kluziště světa: Bruslaři mohou využít část o délce 7,8 km, jejíž plocha odpovídá 90 hokejovým hřištím. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Černobílý mořský vlk

Mezi nejobávanější predátory mezi vodními savci nepochybně patří kosatka dravá (Orcinus orca) – až šestitunový kytovec. Kosatku coby vrcholného predátora v jejím přirozeném životním prostředí nic neohrožuje. Tito několikatunoví savci z čeledi delfínovitých dovedou plavat rychlostí bezmála 60 km/h, vidí skvěle nad hladinou i ve vodě, výborně slyší a pomáhají si také echolokací. Loví v organizovaných smečkách, proto se jí někdy přezdívá „mořský vlk“. V průměru pozře skoro čtvrt tuny masa denně a zabíjí bez problémů i velké žraloky nebo ploutvonožce.

Skutečné nebezpečí však představují pouze pro svou kořist. Ve volné přírodě ještě nedošlo k žádnému útoku na lidi, který by skončil smrtí – kosatky si člověka obvykle jen spletou se svým běžným úlovkem a včas se zastaví, což se připisuje jejich vysoké inteligenci. 

Příroda

Stalin a Gottwald na propagačním plakátu z padesátých let.

Historie
Vesmír

Chudoba není úplně zdravá pro vývoj dětí

Věda

Při poslechu hudby se podobně jako při dobrém jídle nebo sexu uvolňuje hormon dopamin. U 90 % lidí hraje při vnímání řeči zásadní roli levá mozková hemisféra a při vnímání hudebního signálu naopak pravá, která rozeznává především rozdíl ve výšce tónů. 

Zajímavosti
Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907