Od oceli k antiraketám: Jak funguje ochrana tanků? (1)

29.08.2019 - Miroslav Mašek

Tanky se na bojištích objevily před více než sto lety a jejich ochrana za tuto dobu udělala obrovský pokrok. Stejně bouřlivým vývojem nicméně prošla i protitanková výzbroj, a tak konstruktéři obrněnců musejí hledat odpověď na každou novou zbraň

<p>Ruský tank T-90A se zapnutými infračervenými zářiči systému Štora-1</p>

Ruský tank T-90A se zapnutými infračervenými zářiči systému Štora-1


Reklama

Nejstarší typ ochrany používaný už za první světové války představoval homogenní ocelový pancíř. Zpočátku dosahoval tloušťky jen pár milimetrů a kryl osádku primárně před pěchotními zbraněmi. Postupně se zesiloval a dokázal odolávat i protitankovým dělům či tankovým kanonům nepřítele. 

Pancíř proti granátu

Záhy konstruktéři zjistili, že účinnost pancéřování lze vedle prosté síly navýšit i vhodným tvarováním a sklonem desek. Příchod kumulativních zbraní ve 40. letech nicméně učinil homogenní pancéřování zastaralým. Kumulativní munice dokáže koncentrovat energii vzniklou explozí do určeného směru pomocí dutiny ve výbušnině, přičemž vzniklý paprsek penetruje i silný ocelový pancíř.

Mezi první sériově vyráběné kumulativní zbraně se zařadil německý panzerfaust či americká bazuka. Tankisté se proti nim bránili improvizovaným představným pancířem v podobě pytlů s pískem nebo pásových článků rozmístěných na povrchu vozidla. Američané se pokusili i o systematičtější řešení, když na shermanech testovali vrstvený pancíř složený z křemene mezi dvěma ocelovými deskami. 

Proklatě odolný sendvič

„Sendvič“ s oxidem křemičitým uvnitř se skutečně osvědčil. Křemen je totiž tvrdý a křehký, takže se na rozdíl od oceli při nárazu plasticky netvaruje. Po zásahu projde kumulativní paprsek vnějším pancířem a dostane se do křemenné vrstvy, kterou rázové vlny roztříští. Vzniklé kousky nalétávají do paprsku, čímž ho ztlumí nebo úplně vyruší. I přes slibné výsledky konstruktéři tento princip kupodivu v 50. letech ignorovali a křemenná vrstva se poprvé v masové produkci objevila až roku 1969 na sovětském T-64A.

Sestává z vnitřní a vnější ocelové vrstvy, mezi nimiž se nachází hliníková schránka vyplněná keramickými destičkami zalitými plastickou hmotou. Zatímco tvrdá keramika po zásahu oslabí kumulativní paprsek či rozbije podkaliberní průbojné střely, pružný plast se postará o rozptýlení rázových vln. Jako první se toto pancéřování objevilo u amerických tanků M1 Abrams a britských Challenger 1.

Ukázalo se jako natolik odolné, že obdobné vrstvené pancíře – vylepšené o modernější materiály – dnes využívají takřka všechny tanky. Chobham prošel v 80. letech omlazovací kúrou, kdy Britové pro Challanger 2 vyvinuli pancíř zvaný Dorchester, zesílený uhlíkovými a skelnými vlákny. To Američané u nové generace abramsu zvané M1A2 nahradili keramiku deskami z ochuzeného uranu, které obrněnci sice dávají bezkonkurenční odolnost (jsou 2,5–5× pevnější než ocel), avšak navýšili váhu stroje až na více než 64 t. Podle některých zdrojů tak u posledních sérií tohoto tanku konstruktéři raději použili lehčí desky z karbidu křemíku.

Účinný, ale těžký 

Konstruktéři německého Leopardu 2 se rozhodli místo chobhamu sáhnout po levnějším komorovém pancíři, který principiálně navazuje na představný pancíř druhoválečných obrněnců. Zřejmě sestával ze sendviče ocel–plast–ocel a posléze byl zodolněn na standard chobhamu, byť se Němci pravděpodobně vyhnuli keramice náročné na údržbu. U mnoha nejmodernějších tanků výrobci přesné složení pancíře tají, aby potenciálním nepřátelům neposkytovali návod na jeho penetraci a nepomáhali konkurenci.

Příkladem může být italský tank Ariete, o jehož ochraně se ví pouze to, že kombinuje ocel a kompozit. Také Izraelci pečlivě střeží tajemství pancíře tanků Merkava. Pokrokovou vrstvenou ochranou (zřejmě z oceli, kompozitů a laminátů) se může pochlubit francouzský Leclerc. Jeho modulárně řešené pancéřování totiž umožňuje snadno a rychle vyměnit poškozenou část za novou nebo celé pancéřování za modernější, a to v polních podmínkách. Přes své jednoznačné přednosti mají vrstvené pancíře i několik nectností, přičemž ta hlavní spočívá ve značné tloušťce.

Dokončení: Od oceli k antiraketám: Jak funguje ochrana tanků? (2)

Vnější kovová vrstva musí být sama o sobě dost silná k odražení některých typů průbojné munice, prostřední vrstva pak má brzdit postup ničivého potenciálu protitankové střely dovnitř tanku. A to minimálně do té míry, aby nepronikla vnitřní ocelovou vrstvou. Obecně lze říct, že armády od současné generace vrstveného pancéřování očekávají odolnost vůči starším typům pancéřovek a podkaliberní munici ráže 90–100 mm, což vyžaduje sílu „sendviče“ 200–300 mm. To znamená také velkou hmotnost, pro kterou lze vrstvený pancíř umístit jen v partiích tanku s nejvyšší prioritou ochrany. 

  • Zdroj textu:

    Válka Revue

  • Zdroj fotografií: Pinterest

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Divoké páření královny a trubce za letu

Věda

Autonomní uklízeč sněhu u osvětlení letištní dráhy

Věda

Snímek komety C/2019 Q4 Borisov, pořízený teleskopem Canada-France-Hawaii Telescope na Havaji

Vesmír
Zajímavosti

Mnoho exemplářů hry nezůstalo, a pokud ano, jde o pouhé fragmenty

Historie

Děti otročící na plantážích chodí oblečené jako jejich vrstevníci jinde na světě, žijí však v extrémní chudobě. Pod hranicí extrémní chudoby, tedy s méně než 44 korunami na den, žije v například Burkině Faso 43,7 % obyvatel.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907