Ohnivé prokletí tajgy: Lesní požáry jsou rozsáhlejší a ničivější než kdy dřív

28.09.2019 - David Bimka

Ohromné požáry nedávno zničily miliony hektarů sibiřské tajgy, totéž se však pravidelně odehrává i v jiném koutě světa – v americké Kalifornii a na Aljašce. Tvoří rozsáhlé ohně nevyhnutelnou součást ekosystému, nebo jde o budoucí hrozbu pro planetu?

<p>V Yellowstonském národním parku působí oheň očistně, nesmí však přerůst žádoucí mez.</p>

V Yellowstonském národním parku působí oheň očistně, nesmí však přerůst žádoucí mez.


Reklama

V červnu a červenci letošního roku vystoupily teploty zatím na nejvyšší zaznamenanou úroveň a rekordy padaly na všech kontinentech, včetně arktických oblastí. V Grónsku, kde se rtuť teploměru počátkem srpna vyšplhala až k 22 °C, se za jediný den rozpustily dvě miliardy tun ledu. A zatímco v jedné části světa působí oteplení vzestup hladin, jinde vyvolává neobvyklé sucho, které se stává ideální potravou pro hladové plameny. 

Když koncem června vypukly na západě Sibiře první větší požáry, nikdo jim nevěnoval zásadní pozornost. Fenomén hořící tajgy se s různou intenzitou opakuje každý rok: Mezi léty 1975 a 2005 lehly vždy popelem v průměru čtyři miliony hektarů lesa. Obvykle však hoří oblasti ležící stovky kilometrů od nejbližší civilizace a místní úřady nemají lidi, techniku ani peníze, aby situaci řešily. Ruská agentura pro ochranu přírody zaměstnává celkově asi jen tři tisíce hasičů a k dispozici má 24 letadel a helikoptér, což pro nejrozlehlejší zemi světa ani zdaleka nestačí. Ohnivá katastrofa pak v určitém rozsahu porostům prospívá a je zbytečné – a pro zdraví lesa dokonce škodlivé – do ní zasahovat. Všichni tudíž zůstali v klidu. 

Neveselé zprávy

V průběhu července se však objevovaly první zprávy, jak velká plocha vlastně hoří. Zodpovědné osoby záhy zjistily, že už nejde o malé a izolované ohně daleko v tajze, ale o nesmírně rozlehlé území. Řada měst v regionech Krasnojarsk a Irkutsk se ocitla v sevření dusivého kouře a petici za zásah proti požárům podepsalo on-line na 830 tisíc lidí. Situací se tak museli začít zabývat i politici. 

Hádky v Dumě dlouho k ničemu nevedly, protože mezi zákonodárci převládal názor, že hašení je pouze mrháním peněz. Proti tomu se však okamžitě zvedla vlna odporu, vyjádřená slovy novosibirského novináře Nikolaje Salnikova, který v živém televizním vstupu vzkázal: „Moskvo, zapni si mozek.“ Salnikov sice záhy dostal „vyhazov“, což ovšem nic nezměnilo na faktu, že se požáry rozšířily na plochu přesahující 1,1 milionu hektarů a situace se stala kritickou. Duma tedy nakonec 31. července vyhlásila stav nouze a poslala hasičům na pomoc vojáky a letouny, aby bylo možné ochránit alespoň osídlená území

Co se oproti minulým rokům změnilo? A jsou sibiřské požáry v něčem závažnější než ohnivá katastrofa, která v tutéž chvíli devastovala centrální Portugalsko, Kalifornii nebo Yellowstonský národní park? 

Prastará zásobárna

Tajga coby ohromný lesnatý pás, který se táhne přes celý sever Eurasie a napříč Severní Amerikou, je pro stabilitu planety nesmírně důležitá. Titul „zelených plic planety“ sice patří amazonskému deštnému pralesu, jenž zpracovává zhruba polovinu veškerého vyprodukovaného oxidu uhličitého, který mimo jiné zesiluje skleníkový efekt. Tajga ovšem funguje jako dlouhodobé skladiště uhlíku. 

Rostliny stahují CO2 z atmosféry a během fotosyntézy ho přeměňují na kyslík a živiny, přičemž uvolněný uhlík slouží coby stavební kámen pro další procesy nutné k jejich růstu. Prodlužování větví a kořenů i obnova listí – při tom všem se zmíněný prvek stává součástí složitějších sacharidů, jež pohánějí růst rostlinných buněk. Jenže zatímco v tropech se odumřelé části stromů při vysoké vlhkosti, dostatku slunce a silných deštích rychle rozkládají, a vracejí tak uhlík do koloběhu CO2, tajga dokáže v důsledku výrazně chladnějšího a suššího podnebí tuto mrtvou hmotu uskladnit. Dlouhodobě tak snižuje množství skleníkových plynů v atmosféře: Odhaduje se, že jen na území Ruska zadržuje 30 % veškerého uhlíku na planetě. 

Zvíře v rašelině

Tajga však nepředstavuje pouze obrovský les a vrstvu humusu pod kořeny stromů. Západosibiřskou rovinu, největší ploché území světa, tvoří z převážné většiny permafrost. Trvale zmrzlá půda po milionech let vývoje a ukládání odumřelého dřeva naakumulovala ohromné množství metanu, který je coby skleníkový plyn v zadržování tepla až dvacetkrát účinnější než CO2. Svrchní vrstvu permafrostu pak z velké části utvářejí rašeliniště a Rusko drží v jejich množství opět primát – 60 % světových zásob rašeliny se nachází na Sibiři. 

Pokud vzplane příliš velká plocha a současně trvá sucho, ztratí rašeliniště část vody a může se vznítit. Jeho zažehnutí pak kontrolu plamenů nesmírně ztěžuje, protože oheň dokáže v doutnající půdě přetrvat dlouhodobě, a dokonce přečká i zapadnutí silnou sněhovou pokrývkou. Jeden z rozsáhlých požárů na Aljašce, který média pojmenovala „the Beast“ neboli „zvíře“, zničil v roce 2016 tisíce domovů a donutil úřady evakuovat město Alberta. „Zvíře“ pak hluboko v rašelině přežilo následující zimu, načež se ho definitivně podařilo uhasit až na jaře. V Kanadě jsou dokonce zdokumentovány ohně, jež po prohoření k vrstvě mělce uloženého uhlí přetrvaly celá desetiletí. 

Sibiř jako ementál

Zahřátý permafrost podstatně snáz uvolňuje metan. Ohromné díry, z nichž mnohé měří v průměru přes kilometr, se na Sibiři začaly objevovat loni a výmluvně dokládají sílu unikajícího plynu. Ačkoliv není jasné, zda dochází ke spektakulárním výbuchům kapes, nebo se zemina jen líně zhroutí dovnitř, výsledek zůstává tentýž: Při pohledu z letadla připomíná země ementál. Méně viditelné je pak pronikání metanu do nespočetného množství jezer a řek v oblasti.

Úniky skleníkových plynů jdou na vrub globálnímu oteplování, které zároveň samy obratem urychlují. Podle výzkumů se v hloubce 10 m, kde by již nemělo docházet k žádným výkyvům, teplota permafrostu pomalu zvyšuje. V celosvětovém průměru jde „pouze“ o 0,3 °C, nicméně na některých místech Sibiře a Aljašky se jedná až o 1,1 °C, což už stačí, aby se oxid uhličitý a metan začaly uvolňovat.

Bažiny se šíří

Tak výrazný nárůst teploty v tajze způsobuje právě požáry, které jsou větší, a doba, během níž se objevují, se prodlužuje. Například na Aljašce se jejich sezona od roku 1950 protáhla téměř o polovinu a množství ohňů klasifikovaných jako „velké“ se zdvojnásobilo. 

Nedotčený permafrost je pro vodu neprostupný – doslova po něm klouže jako po desce, a vytváří tak jezera či vrstvu bažinatých rašelinišť. Při nízkých teplotách to neznamená problém, protože organické zbytky se nestačí dost rychle rozložit a obsažený uhlík v nich zůstává bezpečně uložen. Svrchní vrstva rašeliny však velmi dobře hoří, a pokud se přes ni přežene oheň, plošně zvýší její teplotu a prohřeje i permafrost pod ní. 

Voda se pak vsákne hlouběji, což obratem uvolní další do té doby bezpečně „uzamčené“ organické zbytky. Bažiny a rašeliniště se rozšiřují, organický materiál se v nich rozkládá a do atmosféry unikají skleníkové plyny. Ty planetu dál zahřívají a tání permafrostu se urychluje. Koloběh se zdá nezastavitelný. Podle odhadů by měl tající permafrost do roku 2100 přispět k navýšení globální teploty o 0,3 °C, což se sečte se všemi ostatními klimatickými vlivy. 

Šest elektráren

Nejde však pouze o plyny uvolňované z půdy. Objem CO2 vznikajícího při hoření může být ohromný. Podle kalifornských klimatologů dokáže jeden požár, který přesáhne plochu 200 000 ha (tedy zhruba čtyřnásobek rozlohy Prahy), vyprodukovat tolik oxidu uhličitého jako šest uhelných elektráren za rok. Odhaduje se, že emise ze všech hořících oblastí světa přispívají do roční produkce CO2 z fosilních paliv osmi miliardami tun, což není z celkových 36 miliard právě málo. Naštěstí do sebe lokality, jež se po spálení opět zazelenají, část znečištění znovu stáhnou – i když zdaleka ne vše. Ročně se tak do ovzduší z ohňů dostane 5–10 % z globálně vyprodukovaného množství CO2. 

Je tedy třeba víc hasit? Odpověď zní – ne. Jakkoliv se to totiž zdá nepravděpodobné, požárů na planetě ubývá. Stojí za tím lidský hlad po půdě a rozšiřování zemědělských ploch, které jsou v důsledku kultivace mnohem méně náchylné k hoření a zůstávají pod neustálou kontrolou člověka. Lidé tak dokážou náhlý oheň rychle lokalizovat a zkrotit. Problém tkví v tom, že náhodné požáry v těžce dostupných oblastech daleko od civilizace se mnohem snáz šíří a dosahují vyšších teplot. Vzniká jich tak statisticky méně, ale jsou silnější a ničivější. 

Život tajgy

Jakmile oheň nabude určitých rozměrů, není v lidských silách ho uhasit. I lesní správa národního parku Yellowstone, kde patří požáry ke každoročnímu koloritu, chrání pouhá 2 % území a zaměstnává jediného profesionálního hasiče, jenž má k ruce asi 60 dobrovolníků placených jen v případě katastrofy. 

Plameny totiž patří k životnímu cyklu tajgy a ta si bez nich neporadí. Jejich periodické devastující účinky mají pro ekosystém smysl, protože odstraňují přílišné množství nahromaděné biomasy a čistí les. Například zmíněný Yellowstone proslul svými borovicemi, jež tvoří 80 % tamního porostu, přičemž jejich životní koloběh se bez plamenů neobejde. Mladé stromky potřebují dostatek světla, zelená střecha z korun vzrostlých stromů jim však téměř nedává šanci. Navíc má les tendenci zabírat travnatá území a snižovat tím biodiverzitu. Odstranění starého porostu tedy představuje nutnost, jíž se ekosystém přizpůsobil. 

Tamní borovice mají dva druhy šišek: První, sloužící „obyčejnému“ rozmnožování, se snadno otevírají a vypouštějí semena. Současně na stromech rostou malé, tuhé a pevně zalepené plody, jež v daném stavu přežívají i desítky let a otevřou se, jen když je olíznou plameny. Tím se zajišťuje, že se les obnoví i po žhavém infernu

Budoucnost v plamenech

Lepší než hašení je prevence. Především v amerických národních parcích funguje rozsáhlý program řízeného vypalování, jež zmenšuje jednolitou plochu lesa, a brání tak nekontrolovanému šíření plamenů. Například jen floridský lesní úřad vydává ročně 88 tisíc povolení k založení ohně. Les, který se vypálenými pásy člení na menší plochy, nemůže shořet v jediné velké vlně. Průběžné snižování porostů navíc uvolňuje značné množství vody, jež nevysají žíznivé kořeny, takže může stéct dolů po proudu do řek a jezer. 

Podobné preventivní kroky jsou však reálné jen tam, kde může lesní správa skutečně efektivně fungovat. A na ohromných ruských pláních jde o nesplnitelný úkol: Často tam neexistuje potřebná infrastruktura a v okruhu stovek, někdy i tisíců kilometrů se nenachází žádné větší sídlo. Je pravděpodobné, že se bude letošní plamenná sezona opakovat. Vyplní-li se katastrofické scénáře a planeta se do roku 2030 oteplí o 3–3,5 °C, promění se vyschlá půda ve snadnou kořist rozsáhlých požárů. 

Sto třicet let boje s ohněm

Roku 1886 dostala hašení v Yellowstonském parku na starost americká armáda. Ačkoliv v roce 1918 převzala její roli civilní administrativa, základní strategie zůstala: Nejcennější část parku uchránit před ohněm za každou cenu. Teprve počátkem 40. let ochranáři zjistili, že kontrolované plameny ekosystém ozdravují, a časem postup upravili tak, aby oheň zažehnutý především blesky hořel přirozeně. V roce 1988 dostaly požáry jasnou klasifikaci a vedení parku vytvořilo kritéria, podle nichž se přesně určuje, který oheň je ještě „přirozený“ a který už „nebezpečný“. Dnes tento manuál v pozměněné podobě slouží v mnoha amerických parcích.


Zakrývání stop?

Pokud jde o vztahy s Čínou, tahá ruská strana často za kratší konec. Příklad poskytují praktiky čínských těžebních společností na Sibiři, které tamní území doslova plundrují. Ačkoliv má každá firma přesně určený rozsah těžby, je běžné, že vytěží několikanásobně větší plochu. Šance chytit pachatele při činu jsou přitom mizivé: Správci lesa se do vzdálených regionů dostanou pouze v helikoptéře, a i když se jim nelegální činnost podaří zdokumentovat, jejich stížnosti se ve zkorumpované ruské státní správě obvykle „ztratí“. 

Nejkřiklavější případy divokého kácení v Irkutsku přesto pronikly do médií a vyvolaly vlnu pobouření. Možná tak není náhoda, že největší ohně vzplály přímo tam a ruská prokuratura je označuje za záměrně vyvolané. Plameny totiž spolehlivě zakryjí jakékoliv důkazy. Podle federálního Ministerstva přírodních zdrojů může lidská činnost za 35 % všech lesních požárů. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Čingischánovo vraždění udělalo z hedvábné stezky paradoxně bezpečnější místo pro obchod.

Zajímavosti

Skupina trilobitů Ampyx priscus, společně zaplavených bahnem

Věda
Zajímavosti

Vlajky, jež astronauti vztyčili na Měsíci, mohly tamním podmínkám odolávat jen po symbolickou dobu. V přepočtu stály pouhých 650 korun

Vesmír

Babylon dnešní doby

V odlehlých údolích se během staletí vyvinuly stovky etnik s naprosto rozdílnou kulturou a jazykem. Jen s východní části ostrova (tedy nezávislým státem Papua-Nová Guinea) je spojeno celkem 841 různých jazyků a společně se západní Indonéskou půlkou se počet používaných nářečí šplhá k tisícovce. To je asi sedmina všech jazyků světa. Většinou z nich však nehovoří více než 1 000 lidí. Na východní polovině ostrova se proto lidé z různých kmenů dorozumívají prostřednictvím Tok Pisin – směsi místních dialektů a zkomolených výrazů z angličtiny. V západní části je společným dorozumívacím prostředkem indonéština.

Příroda

Ocenění za chemii si odnesl japonský tým, jenž vyzkoumal, že pětileté dítě denně vyprodukuje až půl litru slin.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907