Ohromující Hitlerův čmelák: Německá samohybná houfnice SdKfz 165 Hummel (1)

25.05.2021 - Miroslav Mašek

Samohybná houfnice Hummel (čmelák) vznikla na základě koncepce samotného Heinze Guderiana jako vůbec první těžká samohybná houfnice na světě. A šlo o velmi povedenou premiéru.

<p>Samohybná houfnice Hummel vystavená v tankovém muzeu v Munsteru. Vozidlo se v bojích dobře osvědčilo a jeho širšímu nasazení zabránily jen omezené výrobní kapacity.</p>

Samohybná houfnice Hummel vystavená v tankovém muzeu v Munsteru. Vozidlo se v bojích dobře osvědčilo a jeho širšímu nasazení zabránily jen omezené výrobní kapacity.


Reklama

Německé tankové vojsko stavělo po teoretické stránce zejména na konceptu Heinze Guderiana publikovaném v knize Achtung! Panzer! z roku 1937 a rozvinutém v dalších publikacích. Guderian zde zformuloval taktiku moderních obrněných jednotek a rovněž požadavky na jejich organizaci a výzbroj. Kromě samotných tanků se zde věnoval také otázce zajištění dělostřelecké podpory. Za klíčové považoval nasazení samohybné artilerie, která by dokázala držet krok s tanky a motorizovanými jednotkami a poskytovat jim rychlou a efektivní palebnou podporu. Pro tento účel měla vzniknout řada samohybných lafet určených pro osazení kanonů a houfnic různých ráží.

Guderian potvrzený praxí

Tento koncept však narazil na nedostatečné výrobní kapacity zbrojního průmyslu třetí říše. Vojenské podniky připadající svým zaměřením v úvahu pro stavbu uvedených vozidel plně vytížila konstrukce a produkce tanků a pro vývoj samohybných kanonů a houfnic jim nezbýval prostor. Proto se musely Hitlerovy pancéřové formace při bojích v Polsku a ve Francii stejně jako při invazi do Sovětského svazu spoléhat na palebnou podporu tradičního taženého dělostřelectva.

Zkušenosti z těchto operací však daly Guderianovi za pravdu. Tažené dělostřelectvo nedokázalo držet krok s rychlými obrněnými a motorizovanými kolonami a často mělo problémy s postupem v těžkém terénu. Navíc trvalo dlouho, než klasická děla zaujala palebné pozice, ještě k tomu v seřazené formaci. V reakci na to dostaly roku 1942 firmy Alkett a Krupp za úkol vyvinout samohybnou houfnici. Původní plány počítaly s vývojem speciálního pásového podvozku pro lafetaci dělostřeleckých zbraní s odměrem 360°. Tento úkol se však ukázal jako nesplnitelný z důvodu časové a konstrukční náročnosti. Proto se pozornost konstruktérů obrátila k již existujícím podvozkům.

Jakou hlaveň?

Hlavní zbraň zamýšleného vozidla měla zprvu tvořit lehká houfnice leFH 18 ráže 10,5 cm. Pro její lafetaci se jako první nabízel podvozek lehkého PzKpfw II. Tato vozidla velení tou dobou ve velké míře stahovalo z fronty, neboť svými výkony už na sovětské tanky nestačila. Podvozků se tedy nabízelo dost. Konstruktéři měli ovšem v paměti výsledky jednoho z prvních německých samohybných děl, nazvaného Sturmpanzer II Bison.

Šlo o těžký pěchotní kanon sIG 33 ráže 15 cm osazený na prodloužený a rozšířený podvozek lehkého tanku Panzer II. Vozidlo ve službě vykazovalo řadu problémů daných především slabým motorem – pohybovalo se pomalu, mělo problémy v těžkém terénu a motor se přehříval. Nedostatečně dimenzované odpružení podvozku také velmi trpělo zpětným rázem při střelbě. A to přitom použitá zbraň vážila pouhých 1 800 kg. Zamýšlená houfnice LeFH 18 měla hmotnost skoro dvojnásobnou a k tomu se musela připočítat ještě hmotnost vezené munice.

Zcela nový podvozek

Bylo tedy jasné, že tudy cesta nepovede. Pozornost konstruktérů se proto upřela na podvozky PzKpfw III a IV. Přednost nakonec dostal Panzerkampfwagen IV, na němž svůj prototyp založil Krupp. Firma Alkett se naopak po vyhodnocení výhod a nevýhod obou vozidel rozhodla vyvinout vlastní podvozek kombinující prvky obou konstrukcí. Vznikla tak samohybná lafeta nazvaná Geschützwagen III/IV. Vana trupu, motor Maybach HL 120 TRM, pojezdová kola, podpůrné kladky a systém zavěšení pocházely z PzKpwf IV, zatímco robustní přední hnací a zadní napínací kola byla stejně jako řízení a převodovka Zahnradfabrik SSG 77 převzata z Panzerkampfwagenu III Ausf. J.

Pokračování: Ohromující Hitlerův čmelák: Německá samohybná houfnice SdKfz 165 Hummel (2)

Motor konstruktéři přesunuli ze zadní části trupu do jeho středu. Vzadu tak vzniklo místo pro lafetaci hlavní zbraně a také pro její obsluhu. Tu chránila nízká, shora otevřená nástavba z pancéřového plechu, zatímco řidič a radista seděli v odděleném prostoru v přední části trupu vozidla. Stanoviště řidiče mělo drátěnou mřížku před průzorem, která usnadňovala navádění vozidla do žádané palebné pozice.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Kráter v arizonské poušti, dnes označovaný jako Barringerův, se stal první strukturou vědecky identifikovanou coby důsledek dopadu kosmického tělesa.

Zajímavosti

S větrem o závod

autor: Graeme Obree | model: Beastie

Beastie – anglicky „bestijka“ – je tzv. prone bike, tedy kolo, na němž se za jízdy leží břichem k zemi. Tento konkrétní model patří závodníkovi Graememu Obreemu, který si ho sám navrhl i sestavil a dál si k němu nechal vyrobit speciální aerodynamickou slupku s průčelím. S futuristicky vyhlížejícím strojem se pak v roce 2013 zúčastnil závodu World Human Powered Speed Championships v nevadské poušti, kde se mu povedlo zdolat rychlostní rekord v kategorii prone bike: Svoji Beastie „vybičoval“ k rychlosti 91,12 km/h. (foto: Profimedia)

Revue
Historie

Meganosorožec Paraceratherium linxiaense v krajině svrchního oligocénu.

Věda

Není neobvyklé, že například rypouši a tučňáci obývají stejné prostory.

Příroda
Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907