Ostrov květin Mainau: Domov prince, nacistická rekreace i turistická atrakce

09.11.2021 - František a Šárka Stellnerovi

Německý Mainau, ostrov na Bodamském jezeře, je krásnou syntézou botanické zahrady, historického zámeckého parku a místa mezinárodních setkávání. Jeho dějiny výrazně utvářeli švédští vojáci i princové z rodu Bernadotte

<p>Pohled na Mainau z ptačí perspektivy.</p>

Pohled na Mainau z ptačí perspektivy.


Reklama

Ve 13. století obdržel ostrůvek Mainau darem řád německých rytířů, který ve středověku patřil vedle templářského a maltézského řádu k nejbohatším a nejmocnějším. Poklidné rozjímání rytířů přerušila až třicetiletá válka, kdy na ostrov vtrhli švédští vojáci a nemilosrdně ho vydrancovali. Tehdy vznikla legenda o tak zvaném „švédském kříži“. Jedná se o velmi naturalistické, manýristické bronzové sousoší Ježíše se dvěma odsouzenci v životní velikosti. Údajně stálo u zámeckého kostela a Švédové ho díky zázraku nebyli schopni odvézt, proto ho raději hodili do jezera. Podle legendy sousoší vylovili pobožní sedláci a vztyčili je u vstupu na ostrov. Poté se stal významným poutním místem.

(foto: Flickr, Márcio Cabral de MouraCC BY-NC-ND 2.0)

Mnoho majitelů

Během napoleonské éry připadly statky řádu německých rytířů nově založenému bádenskému velkovévodství. V roce 1827 byl ostrov prodán šarmantnímu, vzdělanému, leč neklidnému mecenáši umění, rakouskému maršálovi a uherskému magnátovi knížeti Miklósi II. Esterházymu. Ten začal s velkými náklady stavět na ostrůvku hráze, sázet cenné stromy i mnoho exotických rostlin. Nicméně si nedokázal ostrov dlouho udržet a v roce 1830 jej přenechal svému nemanželskému synovi. Ten ho brzy prodal milence bádenského velkovévody. Za této majitelky se ostrov kromě lávky poprvé spojil s pevninou kamennou hrází.

V roce 1853 koupil Mainau bádenský velkovévoda Fridrich I. jako letní sídlo. Bádenskému rodu zůstal ostrov i po zániku monarchie v roce 1918. O deset let později přešel do rukou princezny Viktorie Bádenské, provdané švédské královny. Zajímavé bylo, že Viktorii kolovalo v žilách více švédské královské krve než jejímu manželovi Gustavu V. z rodu Bernadotte. Tento rod totiž pocházel od francouzského maršála neurozeného původu, který dosedl na švédský trůn v turbulentní napoleonské éře.

Královna Viktorie jako hrdá Němka a vznešená dáma přesvědčená o tom, že je moc panovníkům dána od Boha, si u Švédů příliš sympatií nezískala. Přitom byla všestranně umělecky nadaná, malovala a na klavíru dokonce přehrávala bez not opery Richarda Wagnera. Své nové vlasti věnovala rozsáhlou sbírku egyptských památek, z nichž některé sama coby nadšená archeoložka vykopala.

Vzhledem k tomu, že Gustav V. byl homosexuál, nečekalo na Viktorii šťastné manželství. Útěchu ale nalezla v přátelství se švédským lékařem Axelem Munthem, s nímž trávila dlouhé měsíce v Itálii. Občas pobývala taktéž na Mainau, ale příliš se o něj nestarala. Zámek postupně zpustl, zahrady byly plné plevelu a parky se podobaly pralesu. Po Viktoriině smrti zdědil Mainau její mladší syn, švédský princ Vilém

V rukou princů

Vilém se stal námořním důstojníkem. Ve volném čase se věnoval fotografování, psaní básní, románů a povídek, podílel se na mnoha etnografických a archeologických expedicích, ze kterých pomáhal natáčet dokumentární filmy. Oženil se s ruskou velkokněžnou Marií Pavlovnou, vnučkou cara Alexandra II. Manželství sice začalo šťastně, nicméně Marii nevyhovovala přísná etiketa na stockholmském dvoře, manželovy dlouhé pobyty v zahraničí, ani švédské klima. V roce 1913 opustila muže i syna a vrátila se do Ruska. Až svá poslední léta prožila u syna na Mainau, kde byla i pohřbena.

Vilém měl s Marií pouze jedno dítě, prince Lennarta Bernadotteho, který se narodil ve švédské metropoli roku 1909. Rodiče se rozvedli, když mu bylo pět let, takže jeho výchovu převzala babička, švédská královna Viktorie. V roce 1932 předal princ Vilém správu Mainau třiadvacetiletému synovi. Týž rok se Lennart zřekl případného nástupnictví i všech práv, která měl jako princ královského rodu, aby se mohl oženit s neurozenou dcerou švédského továrníka, Karin Nissvandtovou.

Nyní již bývalý princ začal „nový život“. Sám napsal, že byl „sociálně dezorientován“ a hledal úkol, který by ho naplňoval. Již se nemohl věnovat reprezentaci královské rodiny a odebráním apanáže přišel o podstatný zdroj svých příjmů. Stáhl se na Mainau, učinil z něj svůj domov a vzhledem k nutnosti vydělávat přišel s ideou jeho turistického využití. Necelý rok po jeho přestěhování do Německa však převzali vládu nacisté. Lennart Bernadotte se jako švédský občan nijak politicky neangažoval, ale ve svých pamětech neskrýval počáteční obdiv k mnoha opatřením nacistické vlády. Konkrétně zmiňoval odstranění obrovské nezaměstnanosti a budování dálnic.

Cíl německých turistů

Hitler potřeboval loajální a spokojené dělníky, a proto přikázal instituci Kraft durch Freude (Radostí k síle): „Postarejte se mi o to, aby nervy pracujících mas zůstaly díky dovolené a zotavení silné a zdravé, abychom mohli realizovat silnou politiku!“ Jeho režim vybudoval systém masové turistiky, kromě běžných rekreačních destinací v horách nebo u moře se vybíraly turisticky neznámé oblasti, což mělo podpořit ekonomiku a vytvářet pracovní místa. Zájezdy nejčastěji směřovaly do středověkého městečka Rothenburg ob der Tauber, do pohoří Harc, do Mnichova a taktéž k Bodamskému jezeru do Kostnice a na Mainau.

Díky národnímu socialismu zažil ostrov Mainau obrovský turistický boom. Již v sezóně roku 1934 ho navštívili první němečtí turisté. Mainau vzkvétalo, po celém Německu bylo oblíbené jako „ostrov květin“ se středomořským nádechem. Počet návštěvníků se v letech 1932–1938 zvýšil z 50 000 na 275 000 osob.

Když v září 1939 vypukla druhá světová válka, turistická idylka na ostrově Mainau skončila. Lennart Bernadotte se s ženou i dětmi odebral do své neutrální švédské vlasti. Do deníku si poznamenal: „Je to zcela strašlivé… Byl to velmi, velmi podivný pocit, opouštět tento překrásný ostrov.“

Ve Švédsku Lennart Bernadotte plnil úkoly poručíka švédské armády a vydělával si jako šéfredaktor fotografického časopisu a jako filmař, přičemž v pamětech neskrýval, že jeho „finanční poměry byly dost zoufalé“

Právě nedostatek peněz donutil Bernadotteho znovu využít ostrov Mainau jako turistický cíl. Německý ministr zbrojního průmyslu, architekt a Hitlerův důvěrník, Albert Speer totiž v roce 1943 konstatoval, že je „mimořádně nutné, aby se (…) zaměstnanci ministerstva mohli dostatečně rekreovat“ a svým nejbližším spolupracovníkům položil konkrétní otázku: „Nemohlo by být pro tyto účely vybráno Mainau?“ 

Sídlo nacistů a kolaborantů

Lennart Bernadotte a jeho správci se při provozování ostrova potýkali se značnými obtížemi. Uprostřed války měli nedostatek pracovních sil a návštěvnost se zcela propadla. Hrozilo, že se ostrov stane ztrátovým podnikem. Proto Bernadotte přistoupil na nabídku, aby za 5 000 říšských marek Mainau nacistům pronajal. Měsíční pronájem odpovídal přibližně 35 000 protektorátních korun. Český dělník si tou dobou při desetihodinové pracovní době vydělal týdně asi 600 až 700 korun.

V pamětech Lennarta Bernadotteho můžeme najít informaci, že nacisté hodlali po „konečném vítězství“ Německa ostrov znárodnit, aby ho mohli „darovat“ Albertu Speerovi. Jenže v žádných dokumentech se tento plán nepodařilo potvrdit a Speer, souzený po válce v norimberském procesu, to popřel. 

Proměnu ostrova v zotavovnu pro úředníky Němci nestihli uskutečnit. Na podzim 1944 byly budovy na ostrově přiděleny francouzským kolaborantům vedeným fašistou a bývalým ministrem vichystického režimu Jacquesem Doriotem. Do konce války organizovalo jeho dvě stě stoupenců jako exilová vláda z Mainau odpor proti „komunisticko-gaullistické“ nadvládě ve Francii. Formálně veleli všem francouzským jednotkám na německé půdě, měli k dispozici rozhlasový vysílač, vydávali vlastní časopis a snažili se organizovat sabotáže na území osvobozené Francie.

Začátkem roku 1945 se na Mainau prohlásili Francouzským osvobozeneckým výborem. Jejich činnost ovšem neměla valného ohlasu, a jakmile se k ostrovu přiblížily americké jednotky, Francouzi uprchli. Doriot zemřel na útěku a jeho přeživší spolupracovníci z Mainau byli zadrženi a souzeni.

Osvobození a poválečný turismus

V dubnu 1945 dorazily na ostrov jednotky svobodné Francie. Protože kvůli nebezpečí epidemie nesměly převážet tyfem a úplavicí těžce nemocné bývalé vězně z koncentračního tábora v Dachau do Francie, zřídily na Mainau sanatorium a karanténu. Ostrov vyklidily na počátku roku 1946, kdy Lennart Bernadotte opět převzal jeho správu. Francouzské okupační jednotky budovy údajně „vyrabovaly a zničily“.

Lennart sice již nebyl formálně princem, ale Mainau patřilo jeho otci, a to byl švédský princ, syn krále, bratranec norské královny a belgické královny, takže diplomatické intervence ve prospěch žádosti o odškodnění nakonec u pařížské vlády zabraly. V roce 1948 dostal švédský majitel ostrova 310 780 německých marek za škody, které způsobily francouzské jednotky a uživatelé Mainau v letech 1945–1946. Odškodnění odstartovalo poválečný rozvoj ostrova.

V padesátých letech 20. století zažívalo západní Německo nebývalý hospodářský rozkvět, který byl výsledkem poválečné obnovy, americké pomoci a tradiční píle i spořivosti obyvatelstva, které si pozvalo na těžkou práci statisíce gastarbeiterů. Ostrov Mainau se opět stal vyhledávaným cílem statisíců turistů a milovníků zahrad. To by však nebylo možné bez předchozího období, kdy nacisté zapojili Mainau do masivně podporovaného turistického ruchu, a bez francouzského odškodnění. Ostrov ale těžil i z „hospodářského zázraku“ a rozvoje soukromé automobilové dopravy. Pracovití Němci si užívali míru, obnovené prosperity a našetřených peněz.

TIP: Hitlerova cestovka: Kraft durch Freude byla nejoblíbenější nacistickou organizací

Nicméně hrabě Bernadotte prokázal mimořádné schopnosti tím, že osobně řídil obnovu ostrova, budování nového parku, zahrad a různých lákadel pro amatérské zahradníky i rodiny s dětmi. Vybudování Palmového skleníku, kde se vystavují tisíce druhů tropických rostlin, nebo zřízení Pavilonu motýlů, se ukázalo být trefou do černého. Obě budovy jsou stále vyhledávanou turistickou atrakcí. Například v devadesátých letech 20. století navštívily ostrov ročně dva miliony osob a také dnes představuje hlavní cíl turistů v oblasti u Bodamského jezera. 

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Svatojakubskou cestu spousta křesťanů dodnes absolvuje především z náboženských důvodů, s rostoucí popularitou se ale na cestu vydávají lidé různých náboženství a motivací. Od roku 1993 patří Camino de Santiago do seznamu světového dědictví UNESCO. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Experimenty s profesionálními běžci ukázaly, že při sprintu na 100 metrů jim kofein zrychlí čas v průměru o 0,14 sekundy. (foto: PixabayCC0)

Věda

K prachovým bouřím dochází na Marsu každoročně. Jednou zhruba za tři tamní roky, tedy 5,5 roku na Zemi, ovšem přijde opravdu masivní, tzv. globální bouře. (ilustrace: Getty Images)

Vesmír

Smrtící pasti číhající na archeology najdeme spíš ve filmech a počítačových hrách. (foto: Getty Images (Lucasfilm Ltd.)

Historie

Tento útvar známe i z našich lesů – pravděpodobně jde o hálku žlabatky dubové (Cynips quercusfolii) na listu dubu letního (Quercus robur). (foto: Shutterstock)

Příroda

Zhruba třetina všech dospělých uvádí některý z příznaků nespavosti a 6 až 10 % lidí trpí natolik závažnými symptomy, že splňují diagnostická kritéria pro poruchu spánku. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907