Pád Bílého domu: Tanky proti parlamentu a konec iluzí o ruské demokracii
V srpnu 1991 představoval moskevský Bílý dům symbol vítězství demokracie nad skomírající diktaturou v SSSR. O dva roky později se však jeho zdi staly dějištěm dvoudenních bojů mezi ruským prezidentem a parlamentem.
Moskva 4. října 1993. Z Novoarbatského mostu pálí tanky Kantěmirovské divize do horních pater Domu sovětů. Bílá fasáda, která dala budově její přezdívku, se otřásá a mění ve zčernalé ruiny. Jednou z mnoha osob, které se v objektu právě nacházejí, je i zahraniční zpravodajka Lidových novin Petra Procházková. „Myslela jsem si, že ten dům spadne. Nespadl, ale vypadalo to, že spadne,“ vzpomínala po letech na události, které rázně ukončily spor mezi ruským prezidentem a vůdci tehdejšího parlamentu.
SSSR je mrtev! Ať žije Rusko!
Po pádu železné opony na sklonku roku 1989 nastala změna politických poměrů nejen v zemích střední a východní Evropy, ale i v samotném Sovětském svazu. Ani pokus o státní převrat v srpnu 1991 tomuto procesu nezabránil a na konci téhož roku se sovětský kolos rozpadl. Uvolněné místo na mezinárodní scéně zaujala Ruská federace v čele s prezidentem Borisem Jelcinem.
Do nového vrcholného představitele státu vkládali naděje mnozí obyvatelé. Jeho popularitě proto dlouho neškodila komunistická minulost ani přílišná náklonnost k vodce. Už v listopadu 1991 udělil Sjezd lidových poslanců, který tehdy plnil roli ústavodárného shromáždění a spolu s Nejvyšším sovětem dočasně tvořil ruský parlament, Jelcinovi mimořádné pravomoci. Prezident mohl vydávat dekrety se silou zákonů v oblasti hospodářské politiky a rozhodovat o reorganizaci výkonné moci. Díky tomu směl ministr financí Jegor Gajdar zahájit radikální ekonomické reformy.
Boj o reformy
Snahy o reformu ale hospodářskou situaci zpočátku jen zhoršily. Rok 1992 přinesl hyperinflaci a pokles HDP asi o 14,5 %. Není divu, že se vůči šokové reformní politice zvedl odpor. Jelcinův viceprezident, bývalý generál Alexandr Ruckoj, ji rovnou označil za „ekonomickou genocidu“ a ke kritikům se brzy připojil i předseda Nejvyššího sovětu profesor ekonomie Ruslan Chasbulatov. Schylovalo se k souboji mezi prezidentem a parlamentem. Zatímco Jelcin usiloval o rychlé přijetí nové ústavy, posílení svých pravomocí a prohloubení reforem, Sjezd lidových poslanců a Nejvyšší sovět si chtěly uchovat moc a dalším reformám zamezit.
Na 1. máje 1993 se v Moskvě konala demonstrace odpůrců prezidenta, která přerostla ve střety s milicí. V reakci na to žádal Nejvyšší sovět odvolání ministra vnitra, což prezident odmítl. V červnu pak představil vlastní návrh nové ústavy, všem ale bylo jasné, že jej Sjezd lidových poslanců neschválí. Spor brzy přerostl v konfrontaci. Dne 12. srpna na schůzce s médii Jelcin obvinil parlament z ničení ruského hospodářství a dodal: „Je jasné, že skutečná politická bitva přijde v září.“ Východiskem se podle něj měly stát nové parlamentní volby. K tomu poznamenal, že pokud je poslanci nevyhlásí, učiní tak on.
Konflikt sílí
Jelcin zbavil 1. září 1993 Alexandra Ruckého funkce viceprezidenta a 21. září podepsal dekret č. 1400, který nařídil Sjezdu lidových poslanců a Nejvyššímu sovětu ukončit činnost. Zároveň na prosinec vypsal první volby do Státní dumy. Poslanci v reakci na to vyhlásili, že Jelcina sesazují a prezidentem jmenují právě Ruckého. Napětí houstlo a u sídla parlamentu v Domě sovětů, zvaném Bílý dům, se tak jako v roce 1991 začali srocovat demonstranti. Tentokrát šlo ale o prezidentovy odpůrce a navíc mnohdy ozbrojené.
Jelcin zareagoval vypnutím elektrického proudu a telefonů v budově, ani to však poslance neodradilo a parlament neopustili. V příštích dnech se v Moskvě konaly mítinky na podporu poslanců i prezidenta, kolem Bílého domu vyrostly barikády. Obě strany vyčkávaly, armáda však stála za Jelcinem.
V noci na 2. října se hlava pravoslavné církve patriarcha Alexij II. pokusil v Danilovském klášteře o zprostředkování, zástupci poslanců však dohodu odmítli a na 3. října 1993 vyhlásili generální stávku. Už od 12.00 se na Kalužském náměstí scházeli příznivci protijelcinovského tábora, moskevská radnice jim ale na poslední chvíli odebrala souhlas ke konání protestu. Speciální síly ministerstva vnitra OMON se sice pokusily náměstí uzavřít, ale dav demonstrantů zhoustl tak, až se převalil na Krymský most, kde ho už nešlo zastavit. Na obou stranách přibývalo zraněných, pořádkové síly situaci nezvládaly a musely ustoupit. Kolem 15. hodiny přiletěl do Kremlu vrtulníkem znepokojený Jelcin, to už ale Ruckoj vyzval demonstranty k obsazení moskevské radnice a televizního vysílače Ostankino.
O pár desítek minut později skutečně došlo ke střetu před budovou radnice na Novém Arbatu. Milice při něm použila slzný plyn, a jelikož tím agresivita davu jen vzrostla, zahájil OMON palbu ostrou municí nad hlavy demonstrantů. Zároveň došlo k první skutečné přestřelce se členy krajně pravicového Ruského Národního svazu. Odpůrci Jelcina začali formovat vlastní ozbrojené skupiny a všude se šířily zvěsti o střelbě do civilistů, které někde skončily lynčem milicionářů. Demonstrantům se dokonce podařilo ukořistit nákladní auta se zbraněmi. Velitel vojsk ministerstva vnitra generál Anatolij Kulikov proto nařídil stáhnout muže vybavené pouze obušky a štíty a vydat všem střelné zbraně.
Masakr v Ostankinu
Prezident mezitím podnikal kroky k potlačení nepokojů. Podepsal výnos o výjimečném stavu a ministr obrany Pavel Gračov na jeho rozkaz uvedl do bojové pohotovosti 2. gardovou motostřeleckou (Tamaňskou) a 4. gardovou tankovou divizi (Kantěmirovskou). Generál Kulikov zase vyslal k obraně Ostankina protiteroristickou jednotku Viťaz s tím, že smí opětovat palbu.
Dne 3. října přibližně v 19 hodin zamířili příznivci Ruckého směrem k budově ASK-3 v Ostankinu, odkud probíhalo vysílání. V té době již areál televize chránilo 480 mužů s kulomety i RPG, odstřelovači a čtyři obrněné transportéry. Vůdci demonstrantů se označili za zástupce nové vlády a žádali přístup do vysílání, což zaměstnanci televize odmítli. Vzápětí došlo za nejasných okolností k výbuchu u vstupu do budovy a ostraha spustila palbu. Demonstranti ji opětovali a házeli Molotovovy koktejly, ale dovnitř nepronikli. Výsledkem se stala řada raněných a 46 mrtvých včetně korespondenta německé televize ARD. Jelcinovi příznivci tvrdili, že příčinou byl výstřel z ukořistěného granátometu AGS-17, ale pozdější vy šetřování ukázalo, že ve skutečnosti vyšel z podhlavňového granátometu někoho z členů Viťazu.
Ve 20 hodin vydala vláda prohlášení, ve kterém kladla masakr v Ostankinu za vinu „zločineckým živlům z Bílého domu“. Do objektu dorazily posily a vicepremiér Gajdar z obrazovek vyzval Jelcinovy příznivce s vojenským výcvikem, aby se shromáždili u radnice. Rovněž nařídil šéfovi civilní obrany Sergeji Šojguovi, aby vydal zbraně těm stoupencům prezidenta, kteří zajistí ostrahu důležitých míst do příjezdu armády. Kolem půl desáté večer vznikl krizový štáb k obnovení pořádku ve městě. Prezident definitivně převzal iniciativu.
Do Moskvy dorazila vedle Tamaňské a Kantěmirovské ještě Tulská výsadková divize a také brigády ze Sevastopolu a Rjazaně, celkem na 50 000 vojáků, kteří u strategických objektů nahradili dobrovolníky a OMON. Klid ale ještě nenastal. Nervózní vojáci stříleli na vše podezřelé: projíždějící auta, blízké budovy, a dokonce zvědavé kolemjdoucí.
Ve 22.30 opustili Bílý dům v předtuše blížícího se útoku někteří zahraniční novináři. To už také vznikl plán na jeho obsazení pomocí speciálních jednotek Alfa a Vympel. Aby byli obránci, vyzbrojení jen ručními zbraněmi, co nejvíc demoralizováni, měly do horních pater budovy pálit tanky. Jelcin plán schválil a začátek operace stanovil na 4. října ráno. Kolem 6.00 vojáci Dům sovětů obklíčili a generál Kulikov ještě vzkázal obráncům, že těm, kteří dobrovolně složí zbraně, se nic nestane, jinak budou čelit vážným následkům.
Tanky a rabování
Útoku zahájeného v 7.30 se zúčastnilo 1 700 vojáků s desítkami obrněných transportérů, bojových vozidel pěchoty a 10 tanky. Vozidla prorazila barikády a začala pálit na budovu i okolí. Brutalita útoku obránce šokovala. Neměli jasný plán kromě obecného pokynu klást odpor příslušníkům jednotek specnaz pronikajícím dovnitř a ustupovat do vyšších pater, pokud nebude možné se udržet. Většina členů ochranky budovy se navíc ukryla, a tak se u zabarikádovaného vchodu postavila na odpor jen hrstka dobrovolníků.
Kolem Domu sovětů začala hořet auta a v budově i jejím okolí přibývali ranění i mrtví včetně náhodných přihlížejících. Tanky T-80 mezitím zaujaly pozice na Kutuzovském prospektu a zahájily palbu na 12. a 13. patro, kde způsobily požár. Podle Jegora Gajdara došlo k vypálení „jen” několika nábojů bez nálože a dvou zápalných, ale později ministerstvo obrany přiznalo, že šlo o palbu tříštivými a podkaliberními granáty. Alexandr Ruckoj proto tvrdil, že jejím cílem bylo zabít ho.
„Seděl jsem v kanceláři, když oknem pronikla střela a explodovala v pravém rohu. Můj stůl byl naštěstí vlevo. Vyběhl jsem jako šílený. Nevím, co mě zachránilo,“ vzpomínal později. Ruckoj se během bojů spojil se soudci Ústavního soudu a žádal je o intervenci u zahraničních ambasád. Dovolal se také do vysílání rádia Echo Moskvy a vyzval ruské letce, aby bombardovali Kreml.
V 9.40, kdy se nad budovou objevily vrtulníky, začali první obránci opouštět pozice. V 10.00 byla zastavena palba do tří spodních pater, kde už operovaly speciální síly, a z Domu sovětů se valil černý dým. To vše z nábřeží sledovaly davy Moskvanů. Ve 12.15 nastalo asi na hodinu přerušení palby, aby další obránci, ranění a civilisté mohli budovu opustit. Toho ale využila spousta lidí k rabování v objektu i jeho okolí.
Odpoledne, když boje znovu zesílily, se velitel jednotky Alfa pokusil vyjednat s vůdci Nejvyššího sovětu kapitulaci obránců s tím, že jim jeho muži zajistí volný odchod. Rezignovaný Ruckoj souhlasil a obránci opravdu začali Dům sovětů hromadně opouštět. Přibližně v 18 hodin byla většina budovy pod kontrolou prokremelských jednotek.
Vítěz bere vše
Asi v 19 hodin opustili budovu i Ruckoj a Chasbulatov spolu se členy vedení parlamentu a nastoupili do autobusu, který je odvezl do věznice Lefortovo. Byl vyhlášen zákaz vycházení a příslušníci specnaz zlikvidovali poslední samozvané střelce, kteří ve zmatku uplynulých dní zabíjeli civilisty i vojáky. Pokus o převrat skončil a zdálo se, že nová občanská válka Rusku nehrozí. Výsledky byly i tak tragické: podle oficiálních údajů zemřelo nejméně 187 lidí a 384 utrpělo zranění. Neoficiálně se však mluví o stovkách mrtvých.
Už 12. prosince se konalo referendum, v němž 58 % Rusů schválilo ústavu soustřeďující moc v rukou prezidenta. Zároveň proběhly volby do Rady federace a Státní dumy a obě komory se prvně sešly 11. ledna 1994. Rusko se vydalo cestou takzvané řízené demokracie, formy vlády, která sice vypadá demokraticky, ale volby a hlasování politiku doopravdy nemění. Rozhodující roli v systému má prezident a úzký okruh jeho věrných. Parlament zde tvoří vlastně jen určitou stafáž. Odtud je už jen krůček ke skutečné diktatuře.
Státní duma 23. února 1994 účastníky říjnových událostí amnestovala a veškeré vyšetřování bylo zastaveno. Ruslan Chasbulatov se vrátil na akademickou půdu, léta přednášel o ekonomii a zemřel v roce 2023. Alexandr Ruckoj svou vinu nikdy nepřiznal a už v roce 1996 se stal guvernérem Kurské oblasti. Dnes je již v penzi, ale stále veřejně činný. V únoru 2022 podpořil invazi na Ukrajinu, později však kritizoval chování ruských vojáků vůči civilistům, a dokonce „speciální vojenskou operaci“ označil za tragédii. A Bílý dům? Ten je po nákladné rekonstrukci nyní sídlem ruské vlády.
